Není buchta jako buchtička

Bál jsem se, že se v té kavárně nepoznáme – když jsem ale z okna viděl po ulici přicházet dívku ukrytou za obrovskou mísou koláčů, kterou posléze zanechala na baru, bylo mi jasné, že je to můj zdroj.

Bezejmenný zdroj ze světa mladých žen, kterým budeme říkat „punkové pekařky“.

Ke studiu si přivydělávají ušlechtilým způsobem: domácím pečením dortů, koláčů, zákusků, cukroví, buchet, pájů, rolád a štrúdlů. Prodávají je po kavárnách ve velkých městech, po koncertech a festivalech. Všechno je to podle originálních receptů, bez konzervantů, osobité, veselé a moc dobré.

A skoro všechno je to taky šedá ekonomika.

Na všechno potřebujete v životě bumážku

„Když chcete cukrárnu, musíte mít papír, že jste cukrář,“ vysvětluje Dívka s koláči. A cukrářka to není. Studuje vysokou školu, což ostatně poznáte hned, jakmile otevře pusu: „Všude v cukrárnách nabízí jen indiferentní jogurtový kostky, co se tváří hrozně fancy.“ Takže se v kuchyni pokouší o renesanci české buchty. Očividně úspěšně: „Jedna trouba přestává stačit.“ Jenomže živnostenský úřad nezajímají spokojení strávníci. Zajímá ho razítko, že jste nepropadli z odborného kreslení – protože stát nemůže dopustit ošklivě pomalované dorty.

Ještě nějakou dobu tedy bude dívka s koláči čarovat doma v troubě a střádat peníze. To aby zaplatila jiného pekaře, který razítko má, a mohla si pak otevřít vlastní cukrárnu. Tam si už lidé dopřejí cukr a bílé tuky zcela oficiálně. Podobně to je i s jejími kolegyněmi. K eseróčku a oficiálnímu podnikání se jich v Česku dopracovalo zatím jen pár.

Jídlo-milenci, mějte se na pozoru!

Seth Godin nedávno napsal článek o tom, že je to na světě hezky zařízeno a pro všechny druhy podnikání existuje nějaká ideální, stabilní velikost. Benzínky mají mezi čtyřmi a dvanácti stojany – málokdy jeden, nikdy padesát.

Trh ukazuje, že pro cukrárnu může být takovou ideální „velikostí“ jeden doma pečící člověk, plus někdo na výpomoc, když je nával. Jenomže české a evropské právo říká: musíte mít takovou a makovou kuchyni, takové a makové školy a vyplňovat tolik formulářů a sledovat tolik změn v regulacích, že se tomuhle přivýdělku nebudete moci věnovat jen pár dnů do měsíce. Bude to na plný úvazek – radši na samotné pečení někoho zaměstnejte. Anebo prostě nečinně dřepějte, jako každá spořádaná studentka nebo matka na rodičovské dovolené.

Jak to funguje jinde? Spotřebitele a strávníky samozřejmě chrání všechny státy. Koláč z otrávených jablek, jaké snědla Sněhurka, nelze legálně prodávat nikde.

Ve Spojených státech si však můžete na webu Book of Cooks najít nejbližšího domácího kuchaře a hned za ním vyrazit s košíkem. Podle informací o bezpečnosti potravin v této zemi lze pro vaření buď zkolaudovat domácí kuchyni, popřípadě si ve větších městech pronajmout některou z „hodinových kuchyní“.

V Holandsku mají zase obdobnou službu Tweetjemee – jak praví strojový překlad: „Jídlo-milenci mějte se na pozoru!“

Zkrátka: jde to očividně i bez strachu, že vás čapnou.

Není buchta jako buchtička

Přejme tedy našim punkovým pekařkám, ať se dočkají rozumnějších pravidel. Ne anarchie. Stačilo by ubrat úchylné byrokracie.

Mimochodem, když jsem se rozloučil s Dívkou s koláči a vyrazil na tramvaj, na hlavním nádraží jsem si všiml těch věčných reklam na videochaty. A něco mi docvaklo. Žijeme v zemi, kde nebudete mít se státem nejmenší problém, pokud se rozhodnete na internetu vystavovat nahé osmnáctky. Dokonce si od městského podniku můžete pronajmout zábradlí a hrdě na něj napsat: Ukazujte pipiny u nás!

Jestliže se ale rozhodnete vydělávat peníze tím, že oprášíte staré recepty a dáte lidem ke kafi konečně dobrý zákusek, čekají vás hned do startu statisícové investice do vybavení, které nepotřebujete. V opačném případě budete v článcích vystupovat jako Dívka s koláči, namísto toho, abyste se hrdě přihlásili ke své užitečné a krásné práci.

I udělalo se mi z téhle země hrozně smutno.

Foto: Norwichnuts