Waterboarding: Šup hlavičku pod vodičku. Anebo raději ne?

Značná část této debaty se točí kolem otázky, které metody lze a které nelze označit za mučení. Já věřím, že některé z nich mučením jsou, zejména „waterboarding“, což je de facto simulovaná poprava, a tudíž vrcholná forma tortury. Jako takové odporují americkému právu i hodnotám a já je odmítám. Vím, že ti, kdo tyto praktiky schválili a uplatnili, tak učinili pouze v zájmu ochrany amerických občanů. Vím, že přitom mysleli na oběti terorismu a že chtěli nepřátelům Spojených států ukázat, že jsme odhodláni usilovat o vykonání spravedlnosti bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.

Nevěřím však, že bychom měli za uplatňování těchto metod kohokoli trestně stíhat, a souhlasím, že vláda by měla jednoznačně deklarovat, že také nikoho stíhat nebude. Jsem jedním z autorů Zákona o vojenských soudech, který deklaruje, že nikdo, kdo používal či schválil tyto výslechové metody před přijetím tohoto zákona, nemá být trestně stíhán. Nemyslím, že je moudré či užitečné tento princip měnit.

Doznání Chalída Šejka Mohameda

Tato debata však musí být informovaná. Bývalý ministr spravedlnosti Michael Mukasey nedávno uvedl, že „série informací, které vedly k dopadení bin Ládina [...] začala doznáním Chalída Šejka Mohameda, který po použití tvrdých výslechových metod včetně waterboardingu doslova zaplavil vyšetřovatele informacemi, mezi kterými nakonec byla i přezdívka věrného bin Ládinova kurýra.“ To však není pravda.

Ptal jsem se na to ředitele CIA Leona Panetty a ten mi prozradil následující: na bin Ládinovu stopu nás nepřivedl Chalíd Šejk Mohamed, který podstoupil waterboarding 183krát. První zmínka o Abú Ahmedovi al-Kuvajtím – což byla přezdívka onoho kurýra al-Kájdy, který nás nakonec přivedl až k bin Ládinovi – jakož i informace, že jde o důležitého člena al-Kájdy, padla při výslechu jiného vězně drženého v zahraničí, který podle našeho vědomí nikdy mučen nebyl. Žádný z oněch tří vězňů, kteří podstoupili waterboarding, nikdy neprozradil, jak se Abú Ahmed jmenuje doopravdy, kde se nachází a jakou pozici zastává v hierarchii al-Kájdy.

Užití rozšířených výslechových metod v případě Chalída Šejka Mohameda nám naopak přineslo falešné a zavádějící informace. Mohamed pod nátlakem výslovně uvedl, že Abú Ahmed se přestěhoval do Péšaváru, oženil se a vzdal se své pozice pomocníka al-Kájdy. Nic z toho nebyla pravda. Podle senátního výboru pro zpravodajské služby získala nejlepší informace CIA od jistého vězně pomocí standardních, nenásilných metod. Šlo o popis Abú Ahmedovy skutečné role v rámci al-Kájdy a jeho skutečného vztahu k bin Ládinovi.

Řeknu vám cokoliv, jen už toho nechte

Na vlastní kůži jsem poznal, že kruté zacházení s vězni někdy vede k správným informacím, častěji však k falešným, protože mučená osoba řekne cokoli, co si její věznitelé přejí slyšet – ať pravdu, nebo lež – pokud je přesvědčena, že tak zmírní své utrpení. A mnohdy záměrně uvede zavádějící informaci.

Nelidské zacházení s nepřátelskými zajatci navíc ohrožuje naše vlastní vojáky, kteří také mohou někdy v budoucnu upadnout do zajetí. Někteří nepřátelé, jako třeba al-Kájda, sice nikdy nebudou dodržovat princip reciprocity, my ale musíme myslet i na Američany zajaté konvenčnějšími silami, když ne v této válce, tak v příští.

Arabské jaro

Přestože nám dopadení bin Ládina trvalo deset let, má jeho dlouhý útěk před spravedlností alespoň jednu světlou stránku – dožil se ještě toho, aby byl svědkem fenoménu, jemuž někteří říkají arabské jaro – bezvýhradného odmítnutí své násilné ideologie.

A já se tedy ptám – můžeme se v rámci debaty o tom, jak by měly Spojené státy ovlivnit směr arabského jara, všichni shodnout alespoň na tom, že nejlépe ze všeho uděláme, když půjdeme světu příkladem coby země, jež považuje práva jednotlivce za nadřazená vůli většiny či přání státních orgánů? Spáchá-li člověk nějaký obzvlášť hrůzný zločin, může si podepsat ortel smrti, ale i pak má podle naší ústavy, která zakazuje kruté a výjimečné tresty, právo na základní lidskou důstojnost, třebaže on sám ji druhým nedopřál.

Všechny tyto argumenty mají oporu v právu, ale to není jejich podstatou. V konečném důsledku totiž nejde o debatu utilitární, nýbrž morální. Jde v ní o to, kým vlastně jsme.

Neželím smrti žádného teroristy. Lituji pouze toho, co ztrácíme, když v důsledku oficiální politiky či úřední nedbalosti svádíme na morální scestí ty, kdo za nás ve válce proti teroru bojují. Navzdory násilí a chaosu a bolesti války, navzdory strádání a krutosti a smrti jsme pořád Američané – jiní, silnější a lepší než ti, kdo nás chtějí zničit.

Text vyšel na stránkách amerického Senátu