Tunit rezavého favorita, nebo koupit nové auto? „Reformní“ vlády roky zkoušejí to první

Mí milí hrdí majitelé Škody Favorit: nehodlám se posmívat vám ani vašim vozům. Moc dobře vím, jak moderní tohle auto před 24 lety bylo. Design od Bertoneho, pětistupňová kastle, motor vpředu a vyhřívané zadní okno. Fiatu Ritmo i Citroënu Visa se závistí křivily průduchy chladiče.

Taky ale vím, jaký boj je nutné svádět s 24 let starým modelem. Na motor přehřívající se cestou k moři pomůže jen zapnuté topení, v zatáčkách vás nepodrží posilovač, v krizové situaci nepomůže ABS ani airbagy. Měli jsme v rodině jednoho favorita, bral si třináct litrů – tolik, co dnes auta s pětkrát výkonnějším motorem.

Minulou středu jsem jel po dálnici, Radiožurnál hlásil o reformních krocích vlády a v pravém pruhu kdosi, kdo nejspíš nestačil topením včas odvést teplo z motoru, lamentoval nad uvařeným favoritem. Ano, ta paralela je laciná, ale pomůže nám pochopit, co to jsou reformy a co jen tuning.

Nepoznáte, že to není favorit!

Když favority bývaly ještě zánovní auta, mladý český stát fungoval hospodárně. Tuhle jeho rozpočet vyplodil pětimiliardový přebytek, tu podobné manko. Nic z čeho by se střílelo. Silnice za moc nestály, o měkké infrastruktuře nemluvě, ale jak říkají Američané, dostal jsi to, za co jsi zaplatil. Byl to takový hadraplán, ale jezdilo to.

„S nejlevnějším favoritem se nedá drandit věčně,“ řekl ale už tehdy premiér Václav Klaus. Tedy neřekl, ale myslel to tak. A že bychom měli do Evropy přijet něčím nablýskanějším. Tak začala série garážových úprav, jejíž výsledek by získal první cenu i na prestižním tuningovém srazu na parkovišti u propasti Macocha:

1997: Klausův balíček úspor: „Začíná nám to nějak žrát. Vyměníme sání, vyhodíme brajgl z kufru a uvidíme.“

1998: Opoziční smlouva: „Nějak to teď jezdí. Žere to sice víc a víc, radši do toho čtyři roky nebudeme hrabat.“

2002: Špidlův pokus o sociální stát. „Hele, koukněte se do Skandinávie, jak se tam mají. Dáme si do fáva autorádio, DVD přehrávač, navaříme do kufru klimatizaci a na karoserii rám, aby to bylo pevné jako Volvo, a budeme se mít taky!“ Spotřeba stále roste.

2006: Topolánkovy vlády: „Musíme být konkurenceschopní, moderní a vůbec. Prdneme na to spojlery, snížíme světlou výšku, namontujeme sportovní sedačky a tlumiče a namalujeme na to sportovní pruhy, jakože středoevropští tygři.“ Zpatlaný vůz už sotva dojede od benzinky k benzince.

2009: Úřednická vláda úspor. Úroky za benzin od lichváře už stojí víc, než kolik dřív dělaly účty za benzin samotný. „Dáme na střechu solární panel, ať to autorádio a klimatizace nežere z benzinu. Bude to vypadat, jako že jsme ušetřili.“

2010: Nečasova vláda v programovém prohlášení slibuje hluboké strukturální reformy veřejných systémů...

2014: „Tak kluci, dobrá práce. Už skoro není poznat, že je to pořád favorit.“

Dacii, nebo volvo?

Problémem Nečasovy vlády je její snaha, aby věci vypadaly a chovaly se jinak – ne aby fungovaly jinak. Co si myslet o tento týden představené daňové reformě, po které budou lidé platit pořád zhruba ty samé daně, jen vypočítané odlišným způsobem? „Sedne“ si nějakým zázračným způsobem státní rozpočet?

Jak chápat rychle odvolaný návrh na vytvoření sítě speciálních bankomatů pro výběr důchodů? Musí se nechat, že tahle reforma by byla hodně viditelná: „nemůžete říct, že jsme nic nedělali“. Škoda, že bezúčelná. Bankomaty by přece samy z nebe nespadly, někdo v řetězci plátce pojistného › stát › důchodce by je musel zaplatit. Stejně jako ty složenky.

Posledních několik voleb si lidé dostali za úkol vybrat, jestli chtějí bezpečné a luxusní volvo, za které ale bude muset každý hodně platit. Nebo jestli dacii bez klimatizace, a komu je horko, ať si za svoje koupí na benzince limču. Výsledkem ale vždy bylo lepení dílů z volva i dacie na starý křáp české státní správy. Tuningu už ale bylo dost. Starý favorit očividně dojel, potřebujeme nové auto. Finové, Slovinci, Slováci, Estonci – těm všem se v posledních pětadvaceti letech podařilo vyměnit mašinu, a i když nejezdí bez vrzání, pořád je to daleko lepší než starý stroj.

A zatím ve Škodovce...

... poslední favorit sjel z linky před 15 lety. Pod německými majiteli nejdřív přišly felicie ještě se starým podvozkem, zato novým motorem a karoserií. A pak zgruntu nová auta. Teď si škodováčtí inženýři vybírají ty nejlepší technologie, co koncern nabízí, a i když nejsem fanda značky, musím smeknout. Octavia RS dává z nuly stovku za 7,2 sekundy. Fabia Green Line má spotřebu 3,4 litru na sto kilometrů. A jak zjistili při extrémním testu v britském motoristickém pořadu Top Gear: v Yetim projíždějícím hořícím domem se nerozpustí zmrzlina!

Dál od favorita už být nelze. Majitelé firmy Škoda Auto se můžou bavit představou, že by její šéfové Reinhard Jung a Winfried Vahland místo práce na nových modelech a na rozvoji firmy strávili roky tuněním favorita a jalovými hádkami o Bátoru, o stravenky nebo o to, jestli vyhodit zaměstnance defraudující firemní konto.

My ostatní se na konci tohoto neveselého mudrování můžeme pobavit aspoň tím, jak podle Google Překladače startuje stará lada (klepněte na „Poslech“ pod levým boxem). No, pobavit... brzo přijde někdo ve Strakovce do garáže a z takového zvuku zjistí, že už je na další tunění pozdě.