Síla manipulace: „Sadistou na povel!“

Tomáš Hajzler | 9. 2. 2010 | Vstoupit do diskuze – 2 komentáře

Bylo to někdy na konci října. Seděl jsem na večírku, kde se živě rozebírala tzv. „kauza Kuřim“. Ještě teď se mi zvedá žaludek, když si na ty debaty vzpomenu. Překvapilo mě, s jakou záští hodnotila většina lidí něco, o čem prakticky nic nevěděli. Jen pár vět, které si vybavuji: „Věšel bych je!“ „Já bych je mučil.“ „Takové svině si nezaslouží nic než trest smrti.“ „Já bych je střílel.“

Přijít z ulice a neznat kontext, měli byste pocit, že jste na párty nějaké echt sadistické skupinky.

Od toho večírku jsem nenašel čas zasednout, abych své dojmy sepsal. A tak to dělám až nyní. Pro připomínku, co se dělo v Kuřimi, dovolte úryvek z tisku:

„Klára Mauerová zavírala týrané děti na záchodě, do šatníku, musely klečet. Kateřina a Klára Mauerovy držely chlapce celodenně zavřené na chatě ve Veverské Bítýšce – tam je týraly, Barbora Škrlová tam Ondru topila a Kláru Mauerovou učila vázat uzly na svazování dětí. Škrla a Turek pak přijeli a nasadili dětem na hlavu plastové pytle, svázali je, nahé je bili do různých částí těla, pálili je v tříslech. Ondřejovi na hýždi způsobili zranění, které překryli spáleninou. Hana Bašová při tom vyluzovala zvuky s cílem zvýšit hrůzu u dětí. Hana Bašová chlapce opakovaně bila a izolepou je přivazovala ke stolu.“

Hnus. Ano. O tom ale mluvit nechci.

Takový normální zrůdy

Když se s odstupem času dívám na to, co se v rodinném domku dělo, nemůžu nevidět podobnosti mezi Kuřimí a případem mučení v irácké věznici Abú Ghraíb před šesti lety – více např. zde. Mám pocit, že to, co udělala „Kuřim“ s Čechy, to způsobil „Abú Ghraíb“ celosvětově. Jednou větou a zjednodušeně: zvedl vlnu odporu a nenávisti vůči „zrůdám“, které mučí druhé lidi.

Většina z nás ovšem neví, že v Abú Ghraíb i v Kuřimi mučili „normální lidé“, jako jsem já (považuji se za celkem normálního člověka) nebo snad i vy. Nebyla to nebezpečná, psychicky nemocná, sadistická individua. Mimochodem sadismus zkoumala v minulosti už pěkná řádka psychologů. Výsledky jejich výzkumů sice otevírají oči, bohužel ale zůstávají známé jen úzkým kruhům odborníků a zasvěcenců. A mně je vždy líto, že lepší pochopení lidské podstaty není základem osnov každé střední, možná i základní školy. Myslím, že by nás to jako společnost mohlo přivést k promyšlenějším řešením a zejména k prevenci takových patologických jevů. Možná bychom také neskákali na lep médiím a na večírcích bychom si třeba povídali o něčem pozitivnějším než o tom, jestli mučit nebo nemučit jiné lidi.

Milgram a Zimbardo

Chci zmínit dva nejznámější výzkumy, které se v obecné rovině zabývaly tím, co se později dělo v Abú Ghraíb, v Kuřimi a na mnoha jiných místech, kde člověk mučil a mučí jiného člověka. Stačí jen zavzpomínat na ty nejznámější případy, jako byl nacistický holocaust, sovětské gulagy, čínské lao-kaj, „krátké/dlouhé rukávy“ v Sieře Leone, vojenská junta ve většině zemí Latinské Ameriky nebo nedávná či ještě současná genocida ve Rwandě, Súdánu, Kongu...

Stanley Milgram se v roce 1963 pokusil zjistit, za jakých podmínek člověk ublíží druhému člověku. K dispozici měl dvě místnosti. V jedné seděl jeho spolupracovník (v roli žáka), ve druhé účastník výzkumu (v roli učitele). Úkolem účastníka-učitele bylo zadávat žákovi otázky. Učitel měl před sebou 30 tlačítek, označených 15 V až 450 V. Při chybné odpovědi měl dát žákovi elektrický šok. Začínalo se na nevinných 15 voltech. V místnosti s učitelem seděl administrátor výzkumu v bílém plášti, jehož úkolem bylo přimět (vlídně, ale neústupně) účastníka k pokračování. Cílem bylo zjistit, jaké procento účastníků dojde až ke smrtelným 450 V. Psychologové v té době odhadovali, že to bude zhruba jedno procento lidí (= procento sadistů v americké populaci). Výsledek je ohromil. Přestože od nějakých 75 V žák hlasitě naříkal (vše bylo samozřejmě předstírané, o čemž ale účastník v roli učitele neměl ani tušení), 63 % účastníků se podrobilo autoritě a došlo až k tlačítku s nápisem 450 V – více zde.

Animovanou verzi Milgramova originálního experimentu z roku 1963 najdete zde.

Podobný pokus provedl Phil Zimbardo (na titulní fotografii). Jeho tzv. „vězeňský experiment“ získal ještě větší věhlas než Milgramovy pokusy. V kostce: Zimbardo najal skupinu studentů-dobrovolníků, zavedl je do vězení a rozdělil na dvě podskupiny: dozorce a vězně. Ve skupině dozorců se začaly prosazovat vůdčí typy, vyžadující naprostou poslušnost.

Pokus musel být po šesti dnech předčasně ukončen pro přílišnou brutalitu "dozorců"(sadistické tendence vykazovala plná jedna třetina z nich) a špatný psychický stav  "vězňů“. K překvapení všech okolo se ve sklepení  Stanfordské univerzity,  kde experiment probíhal, začaly dít věci, které dnes známe z fotek z Abú Ghraíb. Na první pohled zcela normální a zdraví lidé začali ponižovat a týrat druhé – jen proto, že se ocitli v situaci, která takové chování podněcovala.

Toto autentické video vysvětluje, o co ve stanfordském vězeňském experimentu šlo:

Podobné experimenty nám pomáhají zbavit se iluze, že se lidé dělí na dobré a zlé, a umožňují nám tak lépe pochopit skutečnou lidskou podstatu. Její součástí je mnoho věcí, o kterých bychom raději nevěděli, a které si nechceme připustit.

S jakou lehkostí se většina z nás poddá autoritě a síle skupiny. Jak snadno se necháme zmanipulovat k tomu, abychom (v tomto případě) mučili druhé lidi. Nebo, na druhou stranu, jak je pro nás přirozené manipulovat druhými a dostávat je, kam potřebujeme. O co víc se nořím do lidské podstaty, o to víc mě téma moci, manipulace a podrobení se autoritě fascinuje. O to víc mě zajímají cesty „partnerského“, demokratického vedení.

Text byl publikován na www.peoplecomm.cz

Foto: Profimedia.cz