Mějte mě rádi. Udělám cokoli

David Fincher si pro svůj nový film The Social Network vypůjčil příběh člověka, který se ve svém teprve šestadvacetiletém životě pohyboval zatím jen nahoru.

Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, se stal nejmladším miliardářem v dějinách. Na jím vytvořené síti žije online půl miliardy lidí. Byla by škoda sledovat film jako dokument o Zuckerbergově životě a vzniku Facebooku, i když právě takhle nejspíš snímek vnímá převážná část publika. Daleko zajímavější je zamyslet se nad tím, co film vypovídá o cestě za úspěchem a o době, ve které žijeme.

Kapitán Nemo už nemá ponorku, ale notebook

Na samotném konci filmu Mark přestěhuje svou firmu do krásných, velkých kanceláří v Kalifornii, oslaví miliontého uživatele, vymění odrbanou mikinu za košili s kravatou a kochá se novými vizitkami, na kterých stojí „I'm CEO, bitch“. Tedy „Jsem ředitel, čubko“. Mladí, rvaví a dynamičtí uroní slzu, protože si potvrdí, že všechno jde, když se chce, zatímco my ostatní vstřebáváme trpký příběh plný zrad.

Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Kmotra, který líčí velice podobný příběh. Podivína, nicméně milého hocha, tlak okolností změní na bestii nekoukající se nalevo ani napravo. Jenže zatímco Mike Corleone převzal po svém otci mafii proto, aby se postaral o bezpečí rodiny a zajistil přistěhovalecké italské famiglii stejné postavení ve společnosti, jaké měli rodilí Američané, filmový Mark to prostě od začátku chtěl všem jen natřít.

The Social Network perfektně popisuje, jak se ze vlastně sympatického šprta, který jen neumí vycházet s lidmi, může kvůli pár konfliktům stát sociopat toužící po zadostiučinění, jakýsi novodobý kapitán Nemo. „Peníze člověka nemění, jen ukazují, jaký je, když se nemusí snažit,“ napsal motivační autor a řečník Tim Ferriss, o kterém jsme na Finmagu již psali. Jestli má v každém z nás být tolik sarkasmu a arogance jako ve filmovém Markovi a milí jsme jen proto, že od ostatních stále něco potřebujeme, pak potěš pámbů.

Facebook a svoboda

Fincherovo nové dílo je zároveň výpovědí o generaci lidí, kteří vyrostli u počítače: „Nejdřív jsme žili na farmách, pak ve městech a teď na síti,“ podotýká jedna z postav. Ta výpověď není veselá. Když zalistujete kterýmkoliv starším časopisem nebo knihou věnovanou internetu, dočtete se, jak vše změní k lepšímu: nemělo už záležet na tom, jaký máte původ, úspory a konexe.

A hele: na univerzitě je pořád důležité, v jakém jste klubu. A vy se tak moc budete chtít dostat do toho správného, že během iniciačního rituálu necháte pošlapat vlastní důstojnost a ztýráte slepici.

Facebook není o nic svobodnější. Vždyť je to docela stres, udržet před padesáti, sto, pěti sty lidmi přesně takový obraz sama sebe, jaký si přejete. Odstraňovat fotky, na kterých vám to nesluší. Vymýšlet ty správné, vtipné statusy, které vám olajkuje co nejvíc lidí.

Ještě před pár lety jsme měli jasně rozdělené úzké sociální vazby (rodina, nejlepší přátelé) od vazeb volných (kolegové, bývalí spolužáci). Díky Facebooku se slily do jednoho davu, který naše chování každý den hodnotí, aniž by na to měl morální právo.´Vždyť přece pořád platí to, co v polovině 20. století napsal spisovatel Theodor Seuss Geisel: „Buďte tím, kým jste a říkejte, co máte na srdci, protože lidé, kterým to vadí, nejsou důležití, a těm, co jsou, to nevadí.“

Chci být lajkován

The Social Network na první pohled popisuje cestu za úspěchem. Na ten druhý si všimnete, že vypráví o hluboko uloženém lidském pudu mít přátele a být lajkován - uznáván, respektován, milován. Touží po tom dokonce ti, kteří lžou (i sami sobě), že po ničem takovém netouží. A pud je to tak silný, že zapomeneme na své ego i svou hrdost, jen abychom ho mohli ukojit.

Filmový Mark sice rozdává vizitky „Jsem ředitel, čubko“, jenže v poslední scéně nešňupe kokain ve vířivce s luxusními prostitutkami. Sedí u počítače a žádá o přátelství holku, kterou kdysi poslal do háje. Velký současný příběh nemohl mít výmluvnější tečku.

Napsáno pro www.psychologie.cz

Foto: profimedia.cz