Nabucco, Topolánkův plynovod

Můžete tu hovořit o věcech, jež hýbají nebo mají pohnout Evropou, stáváte se z politika státníkem a mezi voliči vám to přináší body, aniž nutně musíte něco udělat. A můžete ještě navíc na evropské projekty vyzdvihnout věci, o nichž si myslíte, že jsou pro unii důležité, nebo vás prostě baví. Mirka Topolánka baví „energetická bezpečnost“, což neznamená, že není důležitá. A z energetické bezpečnosti pak téma, které se stalo trochu překvapivě jeho zdá se zatím nejoblíbenějším – plynovod Nabucco.

V lednu si našel v nabitém programu dva dny na Nabucco summit v Budapešti, ve středu večer vyráží na čtyř až pětidenní okružní jízdu po střední Asii, jejímž hlavním cílem je opět Nabucco, respektive snaha o zajištění plynu do tohoto plynovodu. Plynovodu, který paradoxně v dnešním plánovaném rozsahu do České republiky vůbec nevede. Vypadá to, že z národního politika Mirka Topolánka se opravdu stal politik evropský.

Je ovšem otázka, zda právě Nabucco je tou nejšťastnější kartou, na kterou mohl český premiér vsadit. Oproti Sarkozymu, podporovanému mohutnou diplomatickou francouzskou mašinérií, má totiž přece jen omezenější možnosti a je otázkou, zda energie věnovaná projektu Nabucco může přinést kýžený výsledek. Dosavadní historie projektu svědčí totiž o opaku.

K výstavbě plynovodu Nabucco se před sedmi lety spojily společnosti RWE (Německo), ÖMV (Rakousko), MOL (Maďarsko), Transgaz (Rumunsko), Bulharský energetický holding a turecký BOTAS. O akcie Nabucco Gas Pipeline International GmbH (NIC) se dělí rovným dílem, tedy po 16,67 %. Odhadované náklady osmi miliard eur mají podle společnosti RWE z 30 % pokrýt partneři konsorcia a ze 70 % úvěry.

První jednání o projektu začala v únoru 2002 mezi společností ÖMV Gas (akcie převedeny v roce 2006 na ÖMV Gas International GmbH) a BOTAS, posléze se přidala MOL, Transgaz a další členové konsorcia. Dohoda pěti účastníků projektu plynovodu Nabucco byla podepsána v červnu 2002 v Istanbulu a deklaruje podle společnosti Nabucco Gas Pipeline International GmbH „záměr vystavět nový plynovod spojující významná ložiska na Blízkém východě, v Egyptě a oblasti Kaspického moře s Rakouskem“.

Projekt poté získal silného partnera ve společnosti RWE, mimo jiné klíčového hráče na českém plynárenském trhu, což je dodnes jediná „česká stopa“ na celém projektu. RWE nyní deklaruje, že v pětiletém výhledu hodlá zvýšit množství plynu, jenž zprostředkovává, z nynějších asi 40 na 60 miliard kubíků ročně a stát se jedním z vůdčích dodavatelů v Evropě.

Klíčovou otázkou, alespoň z pohledu některých evropských politiků, však je, odkud bude do Nabucca plyn veden. Původní verze, podle níž měl být plyn z Íránu, který ho má obrovské přebytky a není schopen ho vyvážet, padla, když před několika lety začala vleklá krize kolem íránského jaderného programu. To z Teheránu, ostrakizovaného sankcemi, udělalo zcela nepřijatelného partnera.

Po úspěchu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan (který mimochodem zajišťuje Česku přes čtvrtinu jeho spotřeby ropy) a plynovodu, jenž zásobuje ázerbájdžánským plynem Gruzii (ta je díky tomu zcela nezávislá na dodávkách z Ruska) a část Turecka, se zájem akcionářů Nabucca obrátil právě do postsovětské části kaspické oblasti. Zatím bez valného výsledku. Na rozdíl od Číny, jež už staví plynovod do Turkemistánu a hlavně Ruska, které ve velkém středoasijský plyn nakupuje a se sto až třísetprocentní marží prodává svými plynovody na evropské trhy.

Jediným dosavadním úspěchem unie byla v dubnu 2008 cesta komisařky pro externí vztahy Rakušanky Benity Ferrero-Waldnerové, která uzavřela v Turkmenistánu první konkrétní dohodu o dodávkách plynu do potrubí Nabucco – a to 10 miliard kubíků ročně, což je asi třetina plánované kapacity plynovodu. Ve své snaze snížit závislost především Balkánu a střední Evropy na ruských dodavatelích plynu má unie a akcionáři Nabucco otevřenou podporu Spojených států.

„O co se snažíme je zvýšit soutěživost, aby nebyl evropský trh s plynem tak disfunkční jako nyní,“ uvedl ještě v době prezidentování George W. Bushe náměstek amerického ministerstva zahraničí pro Evropu a Eurasii Matthew Bryza.

Nabucco už zase žije

Český premiér Mirek Topolánek na lednovém summitu v Budapešti minimálně Nabucco uvedl znovu v život. Na summitu, kde byl vedle hostitele maďarského premiéra Ference Gyursánye i ázerbájdžánský prezident Ilcham Alijev, bulharský premiér, turecký ministr energetiky či šéf turkmenského prezidentského úřadu pro správu nalezišť plynu (klíčové turkmenské instituce), se podařilo dát dohromady ambiciózní harmonogram, který určuje termíny pro plné rozjetí projektu nikoli v letech jako dosud, ale v týdnech, nejvýše měsících.

Nabucco dostalo den po summitu v Budapešti do Evropské komise čtvrt miliardy euro, jež mají být použity na financování úvěrů z Evropské investiční banky. Byla to vůbec nejvyšší částka ze všech infrastrukturních projektů, na něž Brusel rozděloval čtyři miliardy euro přebytku loňského rozpočtu. Cíl je jasný a v dohledu – v roce 2012 by Nabucco mělo do Evropy (hlavně na Balkán) přivést první plyn ze střední Asie, v první fázi především z Ázerbájdžánu.

I odborníci se liší v názoru, zda je třeba mít nejdříve „trubku“ nebo nasmlouvaný plyn. „Když bude plynovod, plyn do něj se vždycky najde. Tak to bylo pokaždé v minulosti,“ říká Daniel Koštoval z českého ministerstva zahraničí. Poukazuje mimo jiné na rozsáhlá naleziště v Ázerbájdžánu a stále volné turkmenské kapacity, kde mezinárodní experti potvrdili zásoby , jež vystačí na plné dodávky jak do Ruska, tak i Číny a EU.

Nabucco ale bojuje také s časem, konkurenční projekt South Stream, kterým chtějí na Balkán po dně Černého moře přivést mimo území Ukrajiny plyn Rusové, má velký náskok. Mimo jiné v tom, že dohodu o jeho výstavbě podepsala už většina balkánských států.

Premiér Topolánek, který si Nabucco vzal za svůj osobní projekt, však pokládá „evropský plynovod“ za zásadní i z politických důvodů. „V Nabucco jde o naši nezávislost a tím i o naši demokracii a svobodu,“ tvrdí.

I kdyby však Nabucco stál a pracoval naplno, přivede do Evropy jen asi jednu desetinu současné spotřeby plynu v EU. „Samozřejmě ani Nabucco nás nezachrání a na dodávkách plynu z Ruska budeme dál závislí, ale je to důležitý krok k tomu, aby se po čase současná situace změnila,“ říká Dan Koštoval. Mirek Topolánek tomu věří taky. Nabucco se ještě „dá stihnout“ a má tak šanci se stát jednou z nejviditelnějších věcí, které po českém předsednictví Evropě zůstanou.

(Luboš Palata je zástupce vedoucího zahraničního oddělení Lidových novin, Radek Palata je publicista, specializuje se na oblast Kaspického moře). Foto: Profimedia.cz