Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Musíme se vrátit na zem

František Mašek
František Mašek
29. 5. 2009

Ondřeje Neffa si nejspíš řada čtenářů spojí s knihami vědeckofantastického žánru, další pak s novinovými články, v posledních letech hlavně na serveru Neviditelný pes. Jako správný autor sci-fi vlastní i pozemek na Měsíci. Jeho vztah k penězům je však opatrný.

Musíme se vrátit na zem

Jak žije známý spisovatel a novinář v době finanční krize?

Musím se pochlubit, že jsem se zbavil nesmyslu zvaného akcie těsně předtím, než se to začalo hroutit. Tedy před finanční krizí. To mne samozřejmě potěšilo. Navíc jsem akcie prodal ještě dřív, než začala koruna oslabovat. Jsem zvědav, kdy se to obrátí. Nepřál bych to ani tak sobě jako republice.

Finanční krize vás tedy nijak nepostihla?

Mým hlavním zaměstnáním je de facto školení a výuka v oboru fotografie. Lidé dál navštěvují naše kurzy a učí se fotografovat, takže si náš Institut digitální fotografie zatím vede dobře. Zdůrazňuji slůvko zatím, protože část našich příjmů pochází z reklamy. Když tedy její objem klesl o 30 %, musí nás to samo sebou také postihnout. Zatím to ale jde.

Události, jako je právě finanční krize či recese globální ekonomiky, přinášejí řadu spekulací. A konspirační teorie, podle nichž chce někdo touto cestou ovládnout svět. Může na nich něco být?

Myslím si, že je to nesmysl. Na počátku této krize byla tendence žít na dluh, kterou jsem podezíravě sledoval už dlouho. Nikdy jsem třeba nepochopil, proč si lidé víc váží kreditních karet než debetních. Jsem ještě ze staré školy, která když na něco nemá, tak si to nekoupí. Jediné, co dovedu pochopit, že kredity, čímž míním splátkovou kázeň, vlastně profilují ekonomickou osobnost jednotlivce. Že je to solidní člověk, který platí své dluhy. Ale já se snažím být solidním člověkem, aniž mám dluhy. Fascinuje mne také lehkomyslnost lidí a zároveň neseriózní přístup některých finančních institucí. Když vidím reklamní slogan typu „Nedělejte si starosti, my vám na dluhy půjčíme“, prostě to nechápu. To je šílené.

Neříká si téma finanční krize či finance o zpracování v žánru sci-fi?

Dlouhodobě pracuji na románovém a povídkovém projektu, který se odehrává na Měsíci ve fiktivní komunitě, které říkám Habitat, a jmenuje se Arkadie. Nyní chystám čtvrtý románový díl, který má tvořit asi patnáct povídek. Jde vlastně o mou vizi Utopie. Psát o tom, jak je vše špatně, je relativně jednoduché. A je otázka, zda by to bylo úspěšné. Ale vybudovat něco podobného jako Arkadie, to je něco jiného. Narážím přitom samozřejmě na jeden zásadní problém: kde je hranice mezi skutečně sociální záchrannou sítí a parazitováním z ní.

Mezi lidmi totiž existují velké individuální rozdíly a v životě se může stát všechno. Takové ty radikální řeči, že žádná sociální záchranná síť nemá být a není užitečná, prostě neberu. Je tu ale i opačná tendence, kdy se například žena poleje kafem a žaluje McDonalda, že ho vaří moc horké, což je taky absurdní. Jde o to, najít správný rozměr.

Na sklonku 80. let jsem měl jeden zajímavý projekt. To již samozřejmě existovaly počítače, ale nikoliv internet. Vymyslel jsem si fiktivní společnost, v níž by každý člověk, který dospěje, dostal milion korun. Dnes by to odpovídalo asi deseti milionům. Pak už by od státu nikdy žádné další peníze nedostal – ani penzi. Tuto myšlenku jsem předestřel sci-fi komunitě s tím, aby vymýšleli různé aspekty tohoto projektu – jak vše financovat, jak by to bylo možné, jak to historicky vzniklo, jaké to má kulturní, morální nebo třeba i etnografické přesahy. Fascinovalo mne, že o projekt projevila zájem spousta lidí. Bylo ale jen málo těch, kteří jako spisovatelka Carola Biedermannová nabídli na toto téma konstruktivní příspěvek. Všichni tvrdili, že to bude katastrofa. Nikdo se nesnažil vymyslet, jak by to mohlo fungovat. Což mi vadí. Jsem totiž přesvědčen, že v jistém smyslu nejde o úplně blbou myšlenku. Že to vede k zodpovědnosti a dává to obrovskou šanci. Pak jsem se tím ale přestal zabývat.

Řada Čechů byla tehdy ovlivněna režimem, který zde vládl. Nemohlo by to být dnes jiné?

Nevím, zda by to dnes bylo jiné a zda by lidé vymysleli něco zajímavého. Když ale hovoříme o ekonomice: loni jsem se v jedné povídce zabýval výrobou zlata. Když jsem o tom hovořil s jedním předním ekonomem, vysvětlil mi, jaká katastrofa by to byla – zásadním způsobem by stoupla cena pracovní síly a nikdo by nechtěl nic dělat. A zhroutila by se ekonomika. Doložil to na příkladu Španělska, kde se to vlastně stalo. Když totiž vyrabovali Španělé zlato v Jižní Americe, Holanďané jim za ně lifrovali luxus. A byli to oni, kdo na tom zlatě vlastně vydělal.

Jak se vůbec díváte na investování?

Z blbosti jsem do toho šel v 90. letech. Už bych to v životě neudělal. Je mi jasné, že investování má smysl. Ale je to práce jako každá jiná a musel bych se jí soustavně věnovat, a ne si koupit akcie a předpokládat, že z nich budu mít stálý příjem. To je nesmysl.

A co pozemek na Měsíci – to není investice?

Jde o jeden akr a dostal jsem ho jako dar. Mám tedy pozemek na Měsíci a dovedu si představit, že za sto let může být předmětem vážných problémů. A že třeba začne nějaký Kožený v roce 2115 oblbovat ostatní tím, že jim za prodej pozemku slíbí jistotu dvacetinásobku. A získá celé Moře klidu. Ale až tak za sto let.

Někteří právníci ale tvrdí, že Měsíc, jako Antarktida, patří všem, a s měsíčními pozemky tak nelze obchodovat.

Tento argument samozřejmě znám. Opakuji ale, že to není starost moje, ale ani příští či přespříští generace. Právo je lidský nástroj a přizpůsobuje se potřebám doby. Až tedy někdo bude skutečně chtít získat Měsíc nebo jeho velkou část, prosadí to. Je to otázka jednoho hlasování v parlamentu nebo dostatečného množství dělových člunů.

Jak je to vlastně s financemi či penězi ve vědeckotechnické literatuře? Liší se nějak ruský, evropský či americký přístup?

Když byl ještě Miloš Zeman v Prognostickém ústavu, tak jsem pro ně připravil přednášku Vize financí v sovětské vědeckofantastické literatuře. Její text se bohužel ztratil. Vyplývalo z něj, že vůbec neměli tušení, jak to bude fungovat. Jediný, kdo to nějak řešil, byl Jefremov v Mlhovině Andromedy. V této knize ale bylo vše založeno na maximální řídkosti obyvatelstva. Vždycky tam byl jeden člověk, který řídil laboratoř, a když něco potřeboval, tak si to vzal. Něco jako třeba fenomén města s 25 miliony obyvatel tam nenajdete.
 
Západní sci-fi knihy, které jsem četl, s penězi počítají. Přirozeně zmizí oběživo jako nějaký hmatatelný pojem. Není třeba být autorem sci-fi, aby člověk věděl, jak to bude. Objevují se tam ale i prognózy, podle nichž bude klasické oběživo jakousi ilegální komoditou. Penězi se tak platí jen děvky, drogy nebo pochybné kšefty.

Ono to vlastně už tak trochu je – platba větších částek v hotovosti je považována za podezřelou a prověřována v rámci boje proti praní špinavých peněz.

Já si myslím, že nebýt toho, že státní správa je jen elegantní druh organizovaného zločinu, tak už to dávno existuje. Finanční toky jsou přece jasné.

Jak vnímáte klady a zápory internetu?

Internet v jistém smyslu splnil má očekávání. Něco podobného jsem si ostatně vymyslel ještě předtím, než vznikl. V knize Rock mého života existuje síťový prostředek komunikace, informace a řízení nazvaný Orácle, což je zábavné, vezmeme-li v úvahu název firmy Oracle. Internet mne tedy nepřekvapil.

Když se mne ale před 15 lety ptali, kdy internet převálcuje klasická média, tak jsem naivně řekl, že to bude vždycky doplňkové médium. To jsem se strašlivě spletl. Dneska je to hlavní proud a ostatní média jsou doplňková. Televize je zatížená tím, že musí být hloupá a nemůže být jiná. Rádio je skvělé, ale je to čistě doplňkové médium hlavně do auta.

Co se týče papírové žurnalistiky, nemyslím si, že v dohledné době zmizí. Ale je to luxus, jako když jdou lidé na koncert, místo aby si pustili třeba gramofonovou desku. Má to citový obsah, někdo za člověka udělá výběr atd. Jistě jde o trvalou hodnotu a papírová žurnalistika přežije. Pokud chci ale něco vědět, jdu jen k počítači. A to akceleruje. To vše jsou hřebíčky do rakve klasické žurnalistiky.

Jsou tu ale i hrozby – viry, hackeři, ztráta soukromí či dohled a la Orwell.

Vše má samozřejmě i minusy. Osobně pokládám za jedno z hlavních osudových prokletí internetu falešné lpění na anonymitě. Kdyby se realizovala myšlenka, že počítačové čipy mají individuální pečeť, a bylo by jasné, že toto třeba pochází z počítače pana Maška, nebo někoho jiného, tak by to vypadalo jinak. Osobně by mi nijak nevadilo, kdybych byl takto identifikován.

Vezměme si také paralelu automobilů s hackery. Automobilismus si za rok v Evropě vyžádá 50 tisíc mrtvých, asi 137 životů za den. To je v době míru šílená daň, přesto má téměř každý auto. Porovnám-li tedy přínos internetu s tím, že někdo někomu v diskuzi na internetu nadává, něco ukradne nebo zbourá, považuji to za zanedbatelnou daň.

V románu Tma popisujete svět bez elektřiny, a tedy i bez internetu, což je velká hrozba. Pokud si pamatuji, nahrálo to lůze. To není příliš povzbudivá myšlenka.

Tato kniha existuje ve dvou verzích. V té starší z roku 1996 jsem podléhal iluzi, která vyplývala z důvěry ve státní instituce, že mají nějaké jádro slušnosti a touhu sloužit lidu. Tuto víru už nemám. Absolutně ne. Skutečně si myslím, že je to elegantní organizovaný zločin. Druhá verze knihy vydaná v roce 2007 už jednoznačně říká, že v první vlně povládne lůza a v té druhé se dostanou k moci stejní sviňáci jako dřív. A lůzu používají jen jako štít. Události posledních dnů, kdy se ti gauneři porvali před očima celého světa a nenapravitelně poškodili zájmy této republiky, mi dávají za pravdu. Poškodilo to mne, vás i ostatní občany. Mne nezajímá, co chtěli. To jsou naprosto opovrženíhodné kreatury, pro které mám jen výsměch.

Vraťme se k finanční krizi a recesi. Kdy podle vás skončí?

Nejsem ekonom, ale selský rozum mi říká, že s dluhy lze udělat dvě věci – část zaplatit a část odpustit. Musejí být přitom samozřejmě přijata nějaká opatření ze strany státu, aby skončily nesmysly typu „Nemějte starosti s dluhy, my vám na ně půjčíme“. Jinak by se to roztáčelo donekonečna.

Zařve asi řada firem, které jsou na hraně rentability. Ale „stroj se valí dál“. Řekl bych tedy, že krize pomine do dvou let. Lidé ale budou velmi trpce vnímat její dozvuky. Protože nedosáhnou na nesmyslné půjčky a sliby výhod, které nemají žádné ekonomické opodstatnění.

Musíme se zkrátka vrátit zpátky na zem. Přijít to asi muselo. Já jsem zažil v malém krach internetové bubliny. A takový nesmysl, jako když se jistý podnikatel snažil spojit tři významné české weby včetně Neviditelného psa. Chtěl založit společnou firmu s tím, že ji pak draze prodáme. Když jsem se ptal, co ta firma bude dělat, řekl, že je to jedno, ale musíme mít alespoň 250 zaměstnanců a vlastní budovu. Jde přece o to, abychom ji prodali za sto milionů dolarů. Já jsem do toho ale nešel a měl jsem pravdu.

Kdy to bylo?

Někdy v letech 1998–1999. Těsně před krachem internetové bubliny. Já jsem nicméně v souvislosti s finanční krizí či recesí optimista a nevěřím, že se ta „kola“ zastaví. Je jasné, že budou drhnout a skřípat. Mnohá se skutečně zastaví. Ale ne všechna. To snad není pesimismus.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
František Mašek

František Mašek

Dlouhodobě se zabývá ekonomikou, od roku 1993 se zaměřuje na kapitálový a finanční trh. Působil v řadě médií, mimo jiné v Lidových novinách a časopise Burza, na různých postech, naposledy jako šéfredaktor.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo