2012: sbohem a šáteček

Asi jsme to pořád nějak podvědomě očekávali. Možná jsme to těmi očekáváními přivolávali, záleží na tom, jak moc věříte tomu, že myšlenky dokáží roztočit kolečka materiálního světa. Dvanáct opic. Já, legenda. 28 dní poté. Však to znáte. Ale můžeme sáhnout dál do historie. V roce 1927 vydává český spisovatel Emil Vachek na pokračování v časopisu Lada fantastickou novelu Mor profesora Solomitnikova. Vtipné na tom bylo, že časopis Lada byl něco jako pozdější Burda nebo Vlasta, časopis pro ženy s tipy na módní střihy - a do toho hutný a depresivní příběh o nové nemoci, která napadá jako první nervový systém, během několika minut způsobuje smrt a během několika měsíců notně zdecimuje civilizaci.

V jednom směru byl Vachek jasnozřivý. Naznačil totiž, že „mor profesora Solomitnikova“, pojmenovaný po jeho objeviteli, zasáhl lidstvo v okamžiku, kdy přestalo zápasit, zpohodlnělo, ztratilo veškeré obranné mechanismy a především – zbavilo se mikroorganismů roznášejících běžné nemoci. I dnešní lidé si odvykli od mnoha nemocí a prakticky proti nim ztratili protilátky. Neštěstí bylo uspíšeno tím, že takto hygienicky vymydlená těla musela den co den svádět drobné imunitní šarvátky se stále širší paletou chemikálií v kosmetice a potravinách vnikajících do těla. Jestli se lidem točila hlava při návštěvě drogerie ze všech těch šamponů, sprchových gelů a mýdel, co na to teprve musely říkat imunitní systémy, před kterými každý den defilovali krevním řečištěm nově příchozí cizinci, se kterými ještě neměly tu čest.

První identifikované úmrtí na NERV (Neoplazmatický Epidemicky Rakovinotvorný Virus) připadlo na 30. března roku 2012. Ten rok nikdy neměl dobrý marketing. Již hluboko v nitru 20. století se psalo o tom, že rokem 2012 končí mayský kalendář a protože Mayové o kalendářích věděli úplně všechno a byli velice pragmatickým národem, mohlo to znamenat jen jediné: nevěřili, že po roce 2012 bude na planetě někdo, koho kalendář bude zajímat.

Plejáďané a další pseudonáboženské kulty už od Silvestra 2011 natěšeně pokukovali, kdy se konečně odhrne obloha na stranu a obří ruka nebo alespoň létající talíř vyzvedne spravedlivé z tohoto slzavého údolí, ale ani oni, ani nikdo jiný netušil, že skutečná proměna civilizace, jak ji známe, dávno probíhá. Neviditelná, ne však duchovní, ale pouze mikroskopická.

Odborníci po každé z epidemií v minulosti upozorňovali na to, jaké máme štěstí, že příslušný virus je příliš účinný a zabije svého nositele dřív, než stačí nákazu pořádně roznést. NERV si v tomto ohledu dával na čas. Když se začaly objevovat první případy, vlastně už bylo pozdě skoro na cokoliv.

Zkombinujte chřipku s AIDS a rakovinou a máte obrázek NERVu jak vymalovaný. Nesmíme zapomenout, že i ve světě virů probíhá evoluce a přirozený výběr. Když evoluce dospěla při své miliónté náhodné mutaci k téhle potvůrce, přirozený výběr ukázal, že se mezi virovými škodovkami objevilo porsche. A hygienicky čistý organismus člověka byl pro něj ideální autodráhou.

Vzpomeňte si, jak to tehdy bylo. Informace přicházely pozvolna, drobty pravdy mezi lavinami fám. Nikdo nic pořádně nevěděl. Jako první ze všeho se lidé přestali líbat a podávat si ruce. To se dalo přežít, i prakticky nikdy neodkládaná rouška na obličeji. A rukavice na jedno použití. Evropanům a Američanům najednou nevadilo, že pod svými zábaly na ulicích začínají povážlivě připomínat muslimy. Pak téměř ze dne na den přestaly platit kovové a papírové peníze. Stačila fáma, že prodavačky a bankovní úředníci, kteří přicházejí do styku s oběživem, patří k nejčastějším obětem NERVu.

Byly uzavřeny státní hranice. Vylidnily se autobusy, čekárny, všechna místa, kde bývá větší koncentrace lidí, potenciálních přenašečů. Souložit se kupodivu nepřestalo, dalo by se říci, že tváří v tvář riziku brzké smrti spíše naopak, jen ochranné prostředky se staly nedostatkovým zbožím. Papež historicky poprvé požehnal ve všech jazycích světa kondomům.

Nástup moderních komunikačních technologií ke konci 20. století sváděl vizionáře k představám lidstva zalezlého ve svých domovech a komunikujícího jen virtuálně. Když se přehouplo tisíciletí, byly takové představy směšné – internet a mobily nijak nesnižovaly touhu lidí potkávat se osobně. Dokud se na prvních řádkách webových vyhledávačů nezabydlel NERV.

A tak si tu s naším virečkem žijeme. Už si nemyslíme, že jsme špičkou evoluce. Máme tu vážnou konkurenci a myslím, že můžu mluvit tak nějak za celé lidstvo, že jsme se naučili být krapet pokornější.