Život s kýčem

Kýč se stal všudypřítomným a nejnápadnějším rysem soudobého konzumního světa bez hranic. Zatímco dříve kynuly lokální nevkusy pod pokličkou domácích kultur, dnes se díky masovým médiím šíří rychlostí blesku. Řada autorů předpokládá, že totální kultura kýče v budoucnu převálcuje všechny ostatní. Vznikne tak neodolatelný univerzální paskvil.

Kde se vzal?

O kýči, kýčovitosti a nevkusu se podle vědců začíná mluvit teprve s nástupem průmyslové revoluce a dalekosáhlých sociálních změn, které vyvolala. S kýčem přímo souvisejí dvě – masová urbanizace a zvyšování gramotnosti.

Zatímco dříve byla schopnost číst a psát výsadou elit, technologické inovace a s nimi související reformy vzdělávacího systému z ní v 19. století učinily masovou záležitost.  Alfabetizace a vynález rotační tiskárny v roce 1847 pak odstartovaly revoluci. V jejím čele stanul bulvár. Levná prvoplánová zábava pro líné čtenářstvo a živná půda nevkusu a kýčovitosti.

Na vzniku kýče se podepsal také prudký rozvoj průmyslu a neutuchající potřeba pracovní síly. Továrny a montážní linky vyrvaly jedince z jejich venkovských kořenů. Odměnou za brutální pracovní tempo, odcizení se a minimální mzdu byly pro pracující stísněné městské aglomerace, alkoholismus a hazard. „Noví měšťané“ sice dovedli číst a psát, tradiční měšťácká kultura jim ale byla zcela cizí. Kvůli totálnímu pracovnímu nasazení totiž neměli přistěhovalci ani čas, ani chuť se s kulturními obyčeji ztotožňovat. Změnou životního stylu a životního prostředí ale imigranti zároveň ztratili pouto ke své tradiční venkovské kultuře. Stali se kulturně bezprizorními. Poznali nudu a začali hledat cestu ven.

Vznikla tak masivní poptávka po nových formách zábavy. Čerství obyvatelé měst hledali snadno dekódovatelnou kulturu, která by ladila jejich potřebám. Odpovědí producentů byla „náhražková kultura, kýč, určená pro jedince po kultuře toužící, ale neschopné ocenit její skutečný význam,“ píše ve své Sociologické analýze fenoménu kýče Šárka Syslová. Přesto nutno dodat, že v nejobecnějším pojetí nás kýč provází již od nepaměti. Existuje stejně dlouho jako špatný vkus. Industrializace však kýči dodala úžasnou schopnost bezostyšné mechanické reprodukce.

Kýč x umění

Jasná hranice mezi kýčem a uměním samozřejmě neexistuje. Úvah na toto téma ale stihlo lidstvo vyprodukovat tisíce. Otázkou, co nás opravňuje k tomu, abychom tvrdili, že objekt, v němž se projevuje uměleckost, je výrazem nevkusu, se zabýval i Umberto Eco. Ten kýčovitost vidí ve sděleních vyvolávajících předpřipravenou citovou reakci. Jeho názor je mi velmi blízky. „Ženský oděv, který s řemeslnou dovedností dokáže zdůraznit půvaby osoby, která si je obléká, není projevem nevkusu. Stane se jím teprve tehdy, jestliže pozornost toho, kdo se na dotyčnou ženu dívá, se obrací výhradně k jejím nejnápadnějším aspektům, neboť v tom případě šaty nezdůrazňují její krásu jako celek, vychylují její osobnost z rovnováhy a činí z ní pouhý suport jednoho tělesného aspektu,“ píše italský autor.

Jakmile pláčeme se slepou Esmeraldou, poklekáme před pompézností církevních staveb nebo tiše sníme o dokonalé americké svatbě, stáváme se, aniž bychom to tušili, oběťmi prvoplánového útoku na naše neuspokojené potřeby - podléháme kýči. Prázdnému a snadno dostupnému objektu, od něhož požadujeme krásu (efekt) na první pohled, o které nemusíme přemýšlet, hledat ji. Krásu bez námahy.

Umění nás na druhou stranu nutí pátrat, objevovat – přináší nám nejen radost z požitku, ale především radost ze hry doprovázející jeho nacházení. „Zatímco umění naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje, kýč ji uspává,“ shrnuje úvahy o vkusném a nevkusném Tomáš Kulka, filosof působící na katedře estetiky FF UK.

Polykat, plynout, plýtvat

Do spárů kýče nás tedy kromě nudy přivádí také lenost neoddělitelně spojená s konzumerismem: Nekonečný proud reklamy nabízí „štěstí za pár korun“ a my, poslušné ovečky, ochotně následujeme. Přestáváme myslet a začínáme chtít.

Výsledkem je chování, které skvěle vystihují vyjmenovaná slova po L – polykat, plynout, plýtvat. Naše předměstské trávníky se prohýbají pod vahou sádrových trpaslíků, platíme trojnásobnou cenu za tričko s emblémem krokodýla a večer co večer se naše SUVčka sjíždí do 100 % originálních anglických resortů. Kýč přestal být ukojením chudých, z jeho prsu ochotně sajeme všichni bez rozdílu pohlaví, víry a bankovního konta.

Právě  věrné napodobování historických stylů je jedním z charakteristických znaků nevkusu a kýče. Fenomenálním příkladem je pohádkový zámek Neuschwanstein v Bavorsku, v celoplanetárním hlasování nedávno zvolený jako novodobý div světa. „Mým záměrem je stvořit nádhernou autentickou kopii středověkého hradu. Božský chrám pro drahého přítele, s nímž do světa přišla spása a požehnání,“ pochlubil se před začátkem stavby její mecenáš bavorský král Ludvík. Kdyby byl kýč tekutý, musel by být autor tohoto sdělení velmi dobrým plavcem, aby se ve své pracovně neutopil.

Hledání opravdového

„Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné, co poskytuje zástupné zážitky a falešné pocity,“ konstatoval před lety vlivný kritik Clement Greenberg. Existuje však dnes vůbec něco, co bychom mohli označit jako opravdové, originální? Už římský komediální dramatik Terence přeci prohlásil: „Nemohu říci ani udělat nic, co by již nebylo řečeno, nebo uděláno.“ A to se psal rok 54 před Kristem. Univerzální opravdovost je nejspíš opravdu mrtvá. Kolik je lidí, tolik je i pravd, hlásí přece postmoderna. Přesto se s globálním diktátem kýče můžeme utkat. V době, kdy je jím vše a nic zároveň, však máme jen jedinou šanci.

Měli bychom začít znovu přemýšlet! O tom, proč děláme to, co děláme, proč konzumujeme to, co konzumujeme, a proč se obklopujeme takovými věcmi, jakými se obklopujeme. Jen tak můžeme odhalit prvoplánovou hloupost…

I cesta může být cíl.

Jak kýčovité…