Od Gilgameše po krizi

Autor pojímá ekonomii široce, věren myšlence, že „nebude dobrým ekonomem ten, kdo je jen ekonomem“. Zabývá se hodně etikou a pojmy dobro a zlo v čase, různých náboženstvích a filozofických systémech. V knize s podtitulem Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi tak nijak překvapivě bourá některá klišé, rozšířená mezi laickou i částí odborné veřejnosti.

Ekonomika, jak mj. upozorňuje, nezačíná Bohatstvím národů od Adama Smithe či René Descartem, který ji chtěl více zahalit do matematického kabátu. Důležité otázky a leckdy i odpovědi na některá zásadní ekonomická témata nachází již v sumerském Eposu o Gilgamešovi.

V toulkách časem se zastavme u sociologa Wernera Sombarta, který upozornil, že v židovském náboženství vládnou stejné základní myšlenky jako v kapitalismu. Nová není ani myšlenka plánované ekonomiky a stěžejní role státu. Vždyť v Ústavě starořeckého filozofa Platona nemají vládci a vojáci žádné osobní vlastnictví. „Jestliže si Gilgameš při stavbě zdi kladl nárok na celého člověka, aby byl schopen dostatečných výkonů, Platon obětuje jednotlivce myšlence. Jeho vůle se nesmí odchylovat od obecné státní vůle.“
 
Od klíčové otázky, zda je člověk dobrý, nebo zlý, se přitom odvíjí i „regulace“. Pokud by byl od přírody zlý, musí být k dobru donucen a omezena jeho svoboda. V opačném případě to není třeba – směřuje přirozeně k dobru. Zlo (záleží vždy na úhlu pohledu) není možné vymýtit a ani to není žádoucí. Jeho důsledky ale můžeme eliminovat jako svatý Prokop, který využil čerta, aby mu zoral pole.

Ideologie svobody a zodpovědnosti

V souvislosti s Labyrintem světa a rájem srdce Jana Ámose Komenského kniha uvádí: „Kapitalismus se liší od jiných konkurenčních systémů zejména v jednom ohledu, díky němuž sklízí potenciál neuvěřitelné společenské energie. Poskytuje totiž lidem iluzi, že se mohou dostat do Arch Fortuna (Hradu štěstí) svým společenským přičiněním. K tomu je potřeba ideologie svobody a zodpovědnosti. S jejich pomocí se vytvoří kýžená motivace, která dokáže povzbuzovat k neustá¬lým výtvorům. Komunismus tento element neobsaho¬val, a snad i proto nebyl schopen z lidí vykřesat dostatečný, dlouhodobý, neustále sebeobnovující se zápal pro věc.“ Co dodat?

„Láteříme na neřest, chceme ji vymýtit a přitom z ní plyne náš prospěch. Každá neřest má svůj efekt, zvyšuje poptávku po zboží či službách,“ cituje zase Sedláček postřeh otce myšlenky neviditelného trhu, méně známého filozofa Bernarda Mandevilleho.

Pokora a kreativní destrukce

Sedláček je velmi kritický vůči ekonomům, kteří prý musejí v teorii ignorovat valnou většinu skutečného života a v praktickém ekonomickém životě valnou většinu teorií. Ekonom má být pokorný – měl by si uvědomit, že ekonomiku nevymýšlíme ani nestavíme. Modely, z nich ekonomové s oblibou vycházejí, jsou podle Sedláčka často problematické.
 
Závěr práce je věnován finanční krizi či globální recesi. Stejně jako rakouský ekonom Josef Schumpeter vyzdvihuje Sedláček i pozitivní roli krizí, tzv. kreativní destrukci – na základech starého, špatného, vzniká nové, čehož je třeba využít. Představu, že sebelepší regulace či geniální nápad zabrání dalším krizím, pokládá za velký omyl. „Krize je náš lidský úděl a je na nás, kolik z ní načerpáme znamení, poučení a koneckonců nové energie.“
 
Na základě nestandardního chování na Wall Streetu, rozsáhlé státní pomoci a znárodňování bank i firem dokumentuje, že jde o stejně závažnou krizi jako ve 30. letech. Není sám, může mít i pravdu. Měl by ale své tvrzení více rozvést.

Době chybí přiměřenost

Sedláček připomíná, že za současnými problémy je nepřiměřeně vysoký růst za cenu dluhů. I nedostatek si musíme uměle vytvářet. Nejsme architekty ekonomiky a ekonomické systémy jsou nepředvídatelné. Zdá se tedy, že musíme mnohé nové opustit a naopak k mnohému starému se vrátit.

Jde hlavně o materiální rozmazlenost a přílišný důraz na štěstí, plynoucí z ekonomického blahobytu. Hospodářská politika sledující tento cíl se nutně stává procyklickou, rostou tak dluhy z dob hubených i bohatých a případné krize mohou být mnohem horší než bez nich. Dluhy je přitom třeba splatit ještě před další krizí. Navrhuje proto vrátit se s Johnem S. Millem k základům utilitární ekonomie, jejímž jádrem není a nikdy být neměla maximalizace soukromého užitku, ale užitek celku. Jde o to vrátit době přiměřenost. Závěr není nijak nový ani překvapivý, ale nutí minimálně k zamyšlení – jako celá Ekonomie dobra a zla.

Z knihy, vydané pražským nakladatelstvím 65. pole, se stal ekonomický bestseller. Přispěje tedy k pozitivním změnám?

Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla, vydalo nakladatelství 65. Pole 2009, 272 stran.

Foto z prezentace knihy v pražském knihkupectví Academia.