Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Recept na štěstí

František Mašek
František Mašek
31. 7. 2009

„Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit.“

Recept na štěstí

Málokdo ví, že slova písničky, kterou zpívá Jiří Suchý, jsou vlastně tak trochu z jeho života. Patří totiž mezi velké sběratele. „Suchý sbírá helmy a podle vlastních slov vše, čeho má víc než dva kusy,“ prozradil Finmagu předseda Klubu sběratelů kuriozit Ladislav Likler.

„Pan Jonáš“ tedy patří mezi šťastlivce, kteří žijí díky své sbírce ve vlastním, někdy tak trochu imaginárním světě a do tohoto hájemství pustí jen toho, koho chtějí. Hlavně spřízněné sběratelské duše.

Jak se vlastně člověk stane sběratelem? „Se sběratelskými sklony se narodí snad každý. Někoho ovšem tato dětská záliba provází celý život,“ tvrdí Likler, podle něhož jsou sběratelé lidé, kteří chtějí mít něco, co druhý nemá, a jsou přitom vytrvalí a nápadití. A jejich hobby často souvisí s obecným zájmem o historii.

Rytíř řádu camembertu

Sám Likler začal spolu se spolužáky sbírat v době studií na průmyslové škole mlékárenské etikety z prázdninových praxí. Systematicky se ale tomuto koníčku věnuje až od doby, kdy se oženil a přišel do kontaktu s dalšími sběrateli. Časem tak vytvořil největší světovou sbírku, kterou tvoří 193 tisíc etiket a dokumentů. Posloužila i jako studijní materiál pro dvoudílnou publikaci o historii domácího mlékárenství. Sbírce se dostalo mezinárodního ocenění. Za sběratelství a publikační činnost byl Likler ve Francii jmenován Rytířem řádu camembertu.

Podobné ocenění samozřejmě těší. Sběratelům ovšem dělají často radost věci, které jsou pro většinu lidí na první pohled bezcenné. Některé sbírky vznikly náhodně a jejich podoba se po řadu let nemění, z jiných je zjevné, kolik stály sběratele úsilí a jaké znalosti v oboru díky svému koníčku získal. Existují i sběratelské dynastie, ty jsou však, jak konstatuje Likler, spíše výjimkou.

Sbírat se dá prakticky vše. Klub sběratelů kuriozit, který má tisíc členů, se dělí na sekce po padesáti členech a minimálně dvacetičlenné skupiny sběratelů. Své místo na slunci si tak našli sběratelé kapesních kalendáříků, modelů a figurek, pivních suvenýrů, pohlednic nebo sýrových etiket.

Vedle nich existují také skupiny sběratelů autogramů, čajových obalů a visaček, čepelkových, ale i čokoládových obalů, kuřáckých potřeb, likérových a vinných etiket nebo miniatur. Sbírají se ovšem třeba také nálepky z ovoce a zeleniny, papírové ubrousky nebo obaly od žvýkaček.

Kdo hledá skutečné kuriozity, neměl by si nechat ujít sbírky, které stojí mimo tyto skupiny. Sbírka aforismů, akcií, atlasů nebo třeba bajonetů, biblí, citátů, případně cigaret asi nikoho na první pohled příliš nepřekvapí. Napadlo by vás ale sbírat jídelní lístky nebo taneční pořádky či flakony, svatební či smuteční oznámení, bleskojistky, hroty hromosvodů, kolky, psí známky, složenky, víčka mléčných výrobků, případně, ehm, prezervativy? Řada sbírek je přitom zaměřena tematicky – na určitou zemi nebo oblast, obor nebo dobu.

Evropské unikum

První doklady o sběratelské činnosti v českých zemích pocházejí z roku 1905. Tehdy totiž vznikl Klub sběratelů pohlednic. O jeho činnosti ale bohužel není nic známo. Pohlednice se nicméně dodnes těší obrovskému zájmu. V klubu se jim věnuje na 300 sběratelů.

Za první republiky působil Spolek přátel ex libris. V roce 1965 byl založen Klub sběratelů kuriozit. Tehdejší mocní mu příliš nefandili, a tak jeho členové působili pod hlavičkou Kulturního domu Prahy 3, Ústředního domu armády, ale také Ústředního kulturního domu železničářů. Od roku 1993 má klub statut občanského sdružení.

Sběratelské kluby existují samozřejmě i v zahraničí. Žádný z nich ovšem podle Liklerových slov nemá tak univerzální charakter. Na rozdíl od Klubu sběratelů kuriozit se věnují jedinému oboru, a sdružují tedy sběratele pivních suvenýrů nebo pohlednic, ve Francii zase sýrových etiket.

Sběratelé jsou zpravidla v kontaktu přes tzv. Floh markty, tedy trhy, jejichž prostřednictvím mohou rozšířit svou sbírku nebo naopak některý exponát prodat. Akcí klubu, jeho internetových stránek nebo čtvrtletníku Sběratel využívá i řada nečlenů. Likler odhaduje, že jich v Česku mohou dohromady být včetně filatelistů, numismatiků, sběratelů telefonních karet, umění nebo grafiky desetitisíce, možná dokonce až sto tisíc.

Kolik stojí sbírka?

Klub sběratelů kuriozit uděluje každé tři roky diplomy za největší a pozoruhodné sbírky. Podobná akce se koná i letos. Ocenit sbírku je ovšem podle Liklera problematické. Její hodnota samozřejmě vychází z nabídky a poptávky. V posledním desetiletí ceny výrazně stouply – u pohlednic například na desetinásobek. Sběratelé, kteří se o svůj obor zajímají déle, mají pochopitelně o pohybu cen přehled. Někteří špičkoví členové klubu také provádějí odhady ceny sbírek. Porovnat, zda je lepší nebo hodnotnější něčí sbírka autogramů nebo třeba sbírka pivních etiket, je ovšem problematické.
 
Sbírky, především takové, u nichž je možné stanovit cenu a bylo by možné je prodat, se přitom pojišťují. Stále to však není podle Liklera příliš běžné. Řada sběratelů se zabývá sběratelstvím nebo obchodováním se sběratelskými předměty profesionálně. Vlastní tedy obchody s antikvitami, nabízejí zmíněné předměty přes web Klubu sběratelů kuriozit nebo internetovou síť Aukro.

Pod rejstříkem sběratelství zde najdeme bankovky, cenné papíry, faleristiku (řády a vyznamenání), filatelii, Kinder vajíčka, modelářství, nápojový průmysl, numismatiku, pohlednice, sportovní sbírky, telefonní karty, vojenské věci a ostatní.
 
V době uzávěrky článku tak bylo například možné zakoupit dva svázané ročníky časopisu pro děti Mateřídouška z let 1952–1953 za 249 korun nebo desetikilogramový úlomek meteoritu z Argentiny za padesát tisíc korun. Sběratelé, kteří s těmito předměty obchodují, často skupují sbírky z pozůstalostí a pak je různým způsobem rozprodávají, uvedl Likler.

Sbírky, případně některé exponáty, mohou samozřejmě představovat (i díky růstu jejich hodnoty) zajímavou alternativní investici, přitahující část investorů především v době, kdy se akciím, dluhopisům nebo jiným tradičním investičním instrumentům příliš nedaří. Nic proti tomu. I v tomto případě je ovšem třeba dodržovat jedno ze základních pravidel, které říká: neinvestuj peníze do něčeho, čemu pořádně nerozumíš. A pokud ano, dej na radu důvěryhodných a důkladně poučených znalců.

Sbírá kdekdo

Sběratelství se věnují i mnohé známé osobnosti. Kromě Jiřího Suchého, sbírajícího, jak již bylo řečeno, helmy, k nim patří například jeho bratr Ondřej, který sbírá dokumenty o historii filmu. Šéf Národní galerie Milan Knížák zase vlastní sbírku loutek, zatímco filmový historik Karel Čáslavský se zaměřuje především na pohlednice, které pak někdy využívá ve svých historických pořadech.

Vedle nich se ovšem tomuto koníčku věnuje také řada „bezejmenných“ sběratelů, jimž stačí, že dělají něco pro potěchu své duše. Věřme, že jejich pocity co nejčastěji vyjadřují motto, které má ve vínku server www.sberatel-ksk.cz Klubu sběratelů kuriozit: Sběratelé jsou nejšťastnější.

Zda je to skutečně pravda, se bude moci přesvědčit i laická veřejnost na veletrhu Sběratel, který se koná letos v září na výstavišti v Letňanech. Ten předchozí, který se uskutečnil loni spolu se Světovou výstavou poštovních známek Praga 2008 na Výstavišti v Holešovicích, navštívilo 45 tisíc zájemců.

Foto: sbírka Patrika Sulana z www.starehracky.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
František Mašek

František Mašek

Dlouhodobě se zabývá ekonomikou, od roku 1993 se zaměřuje na kapitálový a finanční trh. Působil v řadě médií, mimo jiné v Lidových novinách a časopise Burza, na různých postech, naposledy jako šéfredaktor.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo