Třicet dní pro duševní pohodu

Nebudu čtenáře otravovat podrobným popisem situace. Dovolenou jsme si užili, půjčeným autem jsme si každý den zajeli na nějaké krásné místo. Velmi brzy jsme si také uvědomili relativitu kvality ubytování - to když do našeho klaustrofobického apartmánového domu (architekt se asi při práci cpal sardinkama) s naprosto unikátní akustikou dorazila v polovině pobytu dvacetičlenná skupina rumunských teenagerů, příslušníků jakési zlaté mládeže, která přijela na sedmidenní (resp. noční) pařbu vsedě na balkonech.

Ubytování neodpovídající informacím z katalogu i celonoční kravál jsem opakovaně reklamoval a od delegáta cestovky jsem dostával stále stejnou odpověď: Chápu, uznávám, zvlášť s dětmi to je asi nepříjemné, ale nemůžu vám nijak pomoci. Cestovní kancelář se k vaší stížnosti vyjádří ve lhůtě třiceti dnů.

Po návratu jsem telefonicky kontatoval cestovku. Reakce šéfa reklamačního oddělení: „Pane, neřeknu vám nic jiného, než že do třiceti dnů obdržíte naše vyjádření.“ Věděl jsem, že mému požadavku na kompenzaci za markantní rozdíly mezi prezentací a realitou nevyhoví. (V katalogu a na internetu byla například za fotografie objektu vydávána počítačová vizualizace pěkného architektonického návrhu apartmánů, realizován byl ale „jiný koncept“, jak nám vysvětlil majitel objektu na místě.) Z upřímného zájmu jsem se ale chtěl pobavit s někým z vedení. Majitel firmy mi nakonec setkání přislíbil, ale...

Mezitím uběhlo oněch magických třicet dní. A já už na to kašlu. Přesně podle scénáře, na který cestovky spoléhají. Třicet dní stačilo, aby mě finanční náhrada i neodbytná potřeba něco řešit přestala trápit. Vyjádření CK Alex, v němž mě standardizovanou formou poslali do háje, letělo bez jediné emoce rovnou do koše. Třicetidenní lhůta na vychladnutí evidentně funguje a kola turistického ruchu se točí dál.