Mafián vs. Vatikán

Film Kmotr III, uzavírající kritiky i diváky ceněnou mafiánskou trilogii (první a druhý díl jsou uživateli mezinárodní filmové databáze IMDb řazeny mezi tři nejlepší filmy všech dob), natáčel režisér Francis Ford Copolla právě před dvaceti lety v Praze. Hospodářství lotrovského režimu se mělo již brzy začít transformovat ve standardní demokracii a ekonomiku. Snahu o podobný přerod z mafiána na ctihodného obchodníka sledujeme i ve filmu Kmotr III. Kdybychom v roce 1989 věděli o zákonité symbióze mafie a úctyhodných institucí tolik, co jeho tvůrci, mohli jsme si ušetřit mnoho zklamání. Mafiáni si platí politiky, policajty, úředníky, ti jim zajišťují zakázky a beztrestnost. Tak to je a bude. Když se s tím smíříme, uleví se nám.

Ďábelský management

Zatímco v prvním a druhém díle Kmotra sledujeme vzestup rodiny přistěhovalců Corleonových v rámci “šedé ekonomiky”, ve třetím díle se nejmocnější muž newyorské mafie Michael Corleone (Al Pacino) snaží svůj byznys zlegalizovat, jak před lety slíbil své ženě. Zakládá charitativní nadaci a chystá se mimo jiné převzít do správy podíl Vatikánu v nemovitostní společnosti Internazionale Immobiliare (jejím reálným předobrazem je společnost Societa Generale Immobiliare, která postavila mimo jiné komplex Watergate ve Washingtonu). Corleone při tom využívá katastrofální situace Vatikánské banky a zavazuje si zkorumpovaný management zakamuflováním ztrát (prostě jim dá 600 milionů dolarů).

Církevní hodnostáři jsou vesměs vykresleni jako banda lumpů, kteří jsou mafiánskému klanu rovnými partnery. Kacířské přirovnání? Nebuďme tak útlocitní. Když se začneme trochu probírat historií, zjistíme, že autor příběhu Mario Puzo (první dva díly Kmotra byly natočeny na motivy jeho knihy, třetí díl napsal ve spolupráci s režisérem rovnou jako scénář filmu) použil řadu skutečných motivů.

Například pád finančního domu Banco Ambrosiano, jejímž hlavním akcionářem byl právě Vatikán, působí dokonce i v dnešní pohnuté době spíš jako za vlasy přitažená historka z hollywoodské gangsterky: praní peněz sicilské mafie, financování teroristických skupin a ilegálních sektářských spolků, zavraždění předsedy představenstva Roberta Calviho a dalších ctihodných představitelů církví vedené instituce. To vše se stalo, a k tomu na půdě nejsvětější...

Vražda jako standardní řešení

Itálie má zkrátka svá historická specifika. Ve filmu začíná stárnoucí, manželem milovaná i terorizovaná manželka Kay (Dianne Keaton) teprve při návštěvě Sicílie chápat dříve nepochopitelné modely chování rodiny, do níž se vdala. Kdo vzešel z kraje, kde se kvůli cti a krevní mstě běžně vyvražďovala celá města, ten má hranice normality přeci jen trochu posunuté. Snad i geneticky.

Jak víme z předchozích dílů Kmotra, Michealův otec Vito Corleone (v podání Roberta De Nira a Marlona Branda) přijel do Ameriky jako sirotek úplně sám. Otce mu v rodném městečku Corlenone zabil místní mafián, bratry pro jistotu taky, aby se za smrt otce nepomstili. Když šla matka toho gaunera na kolenou prosit, aby jí alespoň maličkého Vita nechal, a přísahala, že se mu nikdy nepomstíl, střelil ji kulovnicí z metru do břicha.

Při sledování závěru trilogie si divák uvědomí, že v Kmotrovi nejde o nějaké vyhrocené literární fabulace. Rodina Corelonových v ulicích sicilských měst sleduje pouliční divadelní představení, kde se v podstatě jen miluje a vraždí. Podobně jednoduchý a morbidní je i děj opery, která umocňuje monumentální, tragické finále filmu.

Zlo světa, které Micheal Corleone bezesporu představuje, má svoji logiku. Je dobré jí rozumět. Kdo se v životě vydá na nebezpečnou cestu k úspěchu, zákonitě na ni narazí a mnohdy se stane jejím nositelem.