Jak se dělá časopis

Od dob, kdy jsem během přerušení studia vedl redakci okresního týdeníku, uteklo neuvěřitelných čtrnáct let. Byl jsem tehdy fascinovaný novými technologiemi. Střídali jsme se u redakční "čtyřiosmšestky” a žasli při prvním setkání s operačním systémem Windows. Fotky jsme chodili vyvolávat do prodejny Fotolab a pak je skenovali.

Veselá vzpomínka - jak se sblížit se starostou. Jednou měl kolega, který je dnes prominentním zpravodajem ČTK, nafotit nějaké setkání regionálních politiků, zakončené rautem. Když jsem za něj o pár dní později ve Fotolabu vyzvedl vyvolaný film, bylo mi jasné, jak si to užil. Prvních pět šest snímků se dalo považovat za seriózní záběry z akce. Pak rovnou asi dvacet rozjuchaných momentek z rautu. Jejich kvalita postupně upadala, přibývalo záběrů, na nichž kolega fotil sám sebe, jak se drží kolem krku se starostou, šéfem policie, jak dává pusu bývalé třídní učitelce, toho času tajemnici městského úřadu. No a posledních deset záběrů ukazovalo našeho zuřivého reportéra v takzvané pozici "umakart", tj. spícího na stole vedle nedopitého drinku. Někdo z jeho nových kamarádů měl asi dobrý nápad. 

Grafická příprava novin byla už tehdy velmi podobná dnešním postupům. Hotové stránky jsme ukládali na jakési dnes už zaniklé médium velikosti dnešního notebooku a každý čtvrtek vozili ve starém žigulíku do sto kilometrů vzdálené tiskárny, kde už byli na tyhle novoty vybavení.

Další veselá vzpomínka - jak jsme ztratili redakčního žigulíka. V té době přerušil školu také kamarád Roman Kukla, přezdívaný Ramon Kulka nebo taky Rumun Kudla, dnes hypoteční specialista. Kdyby nepřerušil, vyhodili by ho a šel by na vojnu. Tak nám pomáhal v redakci. Když jsme se trochu zmohli, pořídili jsme do redakce škodu favorit. Rozpadajícího se žigulíka dostal na čtvrteční převážení podkladů Roman. Jednoho dne volal (z budky, samozřejmě, byl rok 1994), že se žigul cestou z tiskárny někde mezi Bílinou a Ústím zastavil a je po něm. Dojel vlakem. Od té doby se do tiskárny jezdilo škodovkou. Na žigulíka se zapomnělo. Ale úplně. O dva roky později, to jsem už pracoval v Praze a kamarád zase studoval, mi zavolal jeden z majitelů novin, jestli nevím, kde je ten modrý žigulík. O ou, někde mezi Bílinou a Ústím...

Při pohledu zpátky se člověk zarazí. Neměli jsme digitální fotoaparáty, internet ani mobilní telefony. A dneska? Texty a fotky pošlete mailem grafikovi, ten odvede svoji práci a podklady jedním kliknutím přemístí do tiskárny. Je to jednoduché a levné.

Ovšem totéž jde udělat i draze a složitě. Specializované firmy, co zajišťují grafickou přípravu časopisů na klíč, do tohoto jednoduchého procesu napasují ještě produkčního manažera, projektového manažera, agenturní odměnu a kdo ví co ještě. Náklady se rázem zvednou na čtyřnásobek.

Nevím, možná by mi nabídka od takové firmy nepřišla tak absurdní, kdybych nezažil ten vydavatelský “old-school” v první polovině devadesátých let. A tak si všechno děláme sami. Posouzení výsledku je na vás, čtenářích.

Ochutnávku z březnového čísla časopisu FINMAG - finanční magazín najdete v sekci Časopis. Předplatné si můžete objednat na mailové adrese predplatne@finmag.cz.