Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Smrt, daně a spravedlnost

Pavel Kohout
Pavel Kohout
10. 3. 2008

Benjamin Franklin tvrdil, že nic není jisté, jen prý smrt a daně. Americký ústavní soudce Oliver Wendell Holmes zase prohlašoval, že daně jsou cenou, kterou platíme za civilizaci. Francouzský ekonom Colbert přirovnával výběr daní ke škubání husy.

Smrt, daně a spravedlnost
Bonmotů slavných osobností na téma daně nenajdeme zdaleka tolik jako těch, které se týkají lásky, moudrosti nebo manželství. Snad proto, že daně jsou příliš vážná věc na to, aby vybízely k jadrnému ostrovtipu. Ať tak či onak, věnovala se jim celá řada špičkových mozků.

Ekonom Joseph Stiglitz pojmenoval několik kritérií pro optimální daňový systém. Dobrá daň („dobrá“ míněno z hlediska správnosti ekonomické teorie, nikoli z hlediska výše konkrétní sazby) má být:

  • ekonomicky efektivní – neměla by zabraňovat efektivní alokaci finančních prostředků v ekonomice
  • administrativně jednoduchá – daň je vymahatelná s minimem nákladů
  • flexibilní – daň lze snadno změnit v případě změny ekonomických podmínek
  • transparentní – poplatníci by měli znát výši své daňové zátěže v hrubém i v čistém vyjádření (po započtení transferů)
  • spravedlivá - tato problematika bývá často dezinterpretována. Zaslouží si speciální pozornost.

Co se týče ekonomické efektivnosti, Stiglitz v podstatě jen rozvíjí „daňový kánon“ Adama Smithe obsažený již v Bohatství národů z roku 1776. Jako pravidlo číslo jedna Smith uvádí: Občané každého státu by měli finančně podporovat vládu pokud možno proporcionálně podle svých schopností.

Každý podle svých příjmů

Každý by tedy měl do státní kasy platit podle výše příjmu, kterému se těší pod ochranou státu. Z hlediska ekonomické teorie by ideální byla proporcionální daň z příjmů (v české terminologii rovná daň). Smith ovšem podotýká „pokud je to možné“, a tím vlastně naznačuje, že teoreticky čistou rovnou daň je téměř nemožné zavést v praxi.

Diskuse, zda je ekonomicky efektivnější a správnější rovná daň nebo progresivní daň, byla na teoretické úrovni dávno uzavřena. Od publikování přelomového článku pozdějšího laureáta Nobelovy pamětní ceny za ekonomii Jamese Mirrleese z roku 1971 neexistuje jediný podložený a přesvědčivý argument, který by hovořil ve prospěch progresivních daňových struktur. V praxi se samozřejmě s propagací progresivní daně můžeme nadále setkávat, ale dochází k ní jen v důsledku politických tlaků, nikoli proto, že by progresivní daně byly ekonomicky efektivní.

Ptejme se tedy nyní společně, proč nejsou progresivní daňové systémy ekonomicky efektivní? Praxe ukázala, že vysoké daně velmi účinně snižují hospodářský růst a vyhánějí bohaté poplatníky do zahraničí. Velká Británie – bývalá světová velmoc – se kvůli vysokým daním proměnila během 50. a 60. let v ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku samotné vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresivních daní na ekonomiku.

Progresivní daň deformuje ekonomiku
O jaké deformace jde? Nejen trh se zbožím, ale i trh práce rozlišuje, co je běžné, a co „luxusní“. Do druhé skupiny tak zvané „luxusní“ práce patří profese vyžadující talent, vzdělání a zkušenosti. Jde zpravidla o dobře placená pracovní místa. Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresivními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena a její růstový potenciál je proto nižší.

Naskýtá se tedy otázka: Jak má vypadat optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby byl trh práce minimálně deformován? Nad tímto problémem se zamýšlí přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.

Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že „optimální daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová“. Příznivci znalostní ekonomiky by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by se vystavila riziku defenestrace, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe.

Lupiči a úředníci
Daň, ke které je každý poplatník zavázán, by měla být jasně vyčíslena, neměla by záviset na libovůli toho či onoho úředníka. Výše, čas i způsob placení daně musí být předem známy; předvídatelnost je jedním z hlavních rozdílů mezi daní a loupeží – to praví druhé pravidlo Smithova daňového kánonu.

Úřednická libovůle plodí korupci. Daňové předpisy musí být jednoznačné, nesmějí připouštět dvojí výklad. Zastavme se na chvíli u rozdílu mezi daní a loupeží. Na první pohled spočívá zřejmý rozdíl v tom, že daně přece vybírá stát, zatímco lupu se domáhají lupiči. Ale v historii bylo zcela běžné, že vlády a panovníci svěřovali výběr daní soukromým osobám či společnostem, jejichž metody nebyly příliš vybíravé.

A i oficiálně pověření úředníci si často počínali jako praví lupiči. V Evangeliu podle Lukáše můžeme číst podobenství o farizeovi a publikánu. Farizeus se modlí takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo jako i tento celník…” Proč právě celníci měli v novozákonních dobách takovou špatnou pověst? Vysvětlení hledejme nejspíš ve způsobu jejich práce – při výběru cla si zřejmě nepočínali příliš odlišně od lupičů.

A příklad z doby zcela nedávné: Silnice z hraničního přechodu Poipet (Thajsko) do města Siem Reap (Kambodža) v roce 1999. Každých pár kilometrů je projíždějící vůz zastaven hlídkou, která vybírá „mýtné“. Ve skutečnosti jde o bandity, kteří se domáhají svého lupu. Výše vybírané částky je však všeobecně známa a není nepřiměřeně velká. Bandité se chovají korektně, takže nebudí strach. Nemusí ani ukazovat zbraně. Jde o zcela nezákonnou činnost a lupiči se chovají spíše jako úředníci. Jak se ovšem zdá, spořádaný lupič nadělá menší škodu než chaoticky jednající vláda.

Jak nejlépe oškubat husu
Každá daň by měla být vybírána způsobem, který bude pro poplatníka maximálně pohodlný. Daňový poplatník je vlastně zákazník, který vládě platí za poskytované služby. A i zde by mělo platit, že „náš zákazník, náš pán“.

Pohodlnost placení daní je dalším bodem Smithova daňového kánonu. nPřipomeňme v této souvislosti i slavný výrok zmíněného Jeana-Baptista Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV.: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“ Vzhledem k tomu, jak dopadla francouzská monarchie, však lze soudit, že Colbertovi následníci v umění výběru daní nijak zvlášť nevynikali.

Ve škubání „hus“ měli tradičně největší praxi lichváři, respektive jejich následovníci z branže poskytování spotřebitelských úvěrů. Již odedávna věděli, že úvěry umazávané po splátkách jsou pro dlužníka přijatelnější a snáze splatitelné. Jak to souvisí s daněmi?

Daně z příjmů bývaly tradičně vybírány nepříliš příjemným způsobem: poplatník musel jednou ročně vyplnit daňové přiznání, vzít peníze a „vyklopit“ je bernímu úřadu. Zaplatit najednou velkou částku peněz je psychologicky mnohem bolestivější a kromě toho mnozí poplatníci stěží dodržují disciplínu, aby v průběhu roku postupně spořili na daně.

V roce 1942 americký Kongres prudce zvýšil daně, aby mohly být financovány válečné výdaje, a daňová povinnost se měla poprvé dotknout i desítek milionů Američanů, pro něž dosud neplatila. Gallupův výzkum ovšem odhalil, že jen pět ze 34 milinů obyvatel, kteří měli povinnost zaplatit daň k určitému datu, měli skutečně naspořenou potřebnou částku. Ministerstvo financí se děsilo představy, že bude nutno kvůli neplacení daní zatýkat miliony lidí.

V tomto okamžiku se do hry vložil Beardsley Ruml, ředitel Federální rezervní banky v New Yorku, který byl i poradcem prezidenta Roosevelta. Ve své dřívější funkci ředitele obchodního domu Macy’s si povšiml, že zákazníci nemají rádi velké účty; preferují splátkové prodeje. Navrhl tedy, aby zaměstnavatelé pravidelně strhávali zálohy na daně z příjmu z měsíčních výplat zaměstnanců. Zrodil se systém zálohových plateb, který umožnil podstatně zvýšit objem vybraných daní, aniž by budil velké protesty veřejnosti.

Jaká je vlastně spravedlivá daň?
Dobrý daňový systém by měl být spravedlivý. Jenže co to vlastně znamená? Lze seriózně definovat spravedlnost v oblasti daní? Možná se leckdo podiví, ale takováto definice skutečně existuje. Ekonomie rozeznává dva druhy daňové spravedlnosti: horizontální a vertikální.

Horizontální daňová spravedlnost nastává v případě, že dva poplatníci, kteří mají stejný příjem, zaplatí stejný obnos na daních. A je naprosto lhostejné, zda jde o zaměstnance či podnikatele, burzovního spekulanta anebo profesionálního sportovce, kdo vydělá za rok milion, odvede na daních stejnou částku.

Vedle horizontální spravedlnosti pak existuje i spravedlnost vertikální. Ta je definována tak, že každý poplatník odevzdává státu obnos úměrný své ekonomické aktivitě. Klasickým příkladem vertikálně spravedlivé daně je spotřební daň: je absolutně lhostejné, zda jedete autem párkrát ročně anebo zda plníte nádrž dvakrát týdně. Spotřební daň z benzinu či nafty zaplatíte přesně úměrně ke své spotřebě dané pohonné hmoty. Totéž platí pro alkohol a cigarety: abstinenti a nekuřáci platí nulu, ostatní úměrně své spotřebě.

Historie ukazuje, že spravedlivé daně mají přinejmenším jednu velkou výhodu z hlediska výběrčí „vrchnosti“: Lidé intuitivně cítí, že platí adekvátně ke svým podmínkám a málokdy se bouří. Zvyšování spotřebních daní proto zpravidla nesou stoicky. Ale zkuste si představit, co by se stalo, kdyby spotřební daň na benzin, tabák, či dokonce pivo byla odstupňovaná podle příjmů spotřebitelů! Odhlédněme od technických problémů, které jsou mimochodem řešitelné – viz finská metoda výpočtu dopravních pokut podle výše příjmu narušitele dopravních předpisů. Kdyby vláda přišla s něčím podobným, bylo by veta po sociálním smíru.

Velmi nespravedlivé daně mohou významně ovlivnit politické dění. Margaret Thatcherová si „naběhla“, když chtěla zavést daň z hlavy (poll tax). Tento její návrh vzbudil opravdové rozhořčení a jinak klidní Britové vytáhli do ulic. Proč? Daň z hlavy definovaná jako paušální poplatek bez ohledu na příjem poplatníka je exemplárním příkladem nespravedlivé daně. Proto není v současnosti praktikována snad nikde na světě, třebaže je jednoduchá a administrativně velmi nenáročná, a vlastně rovná.

Daňová spravedlnost jakožto exaktní ekonomický termín tedy nesouvisí s politickými a ideologickými představami o přerozdělování. Sociální systém ve smyslu podpory chudých je samozřejmě jednou z funkcí každého současného státu – nicméně správný termín by spíše měl znít vládou organizovaná charita než spravedlnost.

Pavel Kohout je ředitel pro strategii Partners.
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo