Pražská parkovací daň

Důvody změn daňové struktury vycházejí z praktických poznatků i z teorie. Nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz formuloval několik zásad, jaké má splňovat „dobrá“ daň: Za prvé, daň má být ekonomicky efektivní. Neměla by překážet hospodářskému růstu.

Pokud je například jeden typ podniků daňově zatížen více než jiný, deformuje se struktura ekonomiky. Totéž platí pro daňovou zátěž různých skupin obyvatelstva. Za druhé, daň má být administrativně jednoduchá. Náklady na její výběr mají být co nejnižší. Za třetí, daň má být flexibilní, tedy snadno upravitelná v případě změny ekonomických podmínek. Čtvrtým kritériem je transparentnost.

Poplatníci by měli znát výši své daňové zátěže. To je mimochodem důvod, proč by všichni pracující měli znát výši své „superhrubé“ mzdy, protože teprve pak vidí, kolik vlastně státu platí (a často bývají šokováni). Kritériem číslo pět je daňová spravedlnost. Co to znamená? Ekonomie rozeznává dva druhy daňové spravedlnosti: horizontální a vertikální.

Horizontální daňová spravedlnost znamená, že dva poplatníci, kteří mají stejný příjem, zaplatí stejný obnos na daních.Tedy - je lhostejné, zda je někdo zaměstnanec či podnikatel, burzovní spekulant anebo profesionální sportovec, kdo vydělá za rok milion, platí stejnou částku.

Známe-li horizontální spravedlnost, pak existuje i spravedlnost vertikální: každý poplatník odevzdává státu obnos úměrný své ekonomické aktivitě. Klasickým příkladem vertikálně spravedlivé daně je spotřební daň: Je absolutně lhostejné, zda jedete autem párkrát ročně anebo zda plníte nádrž dvakrát týdně.

Spotřební daň z benzinu či nafty zaplatíte přesně úměrně ke své spotřebě dané pohonné hmoty. Zejména daň z přidané hodnoty je učebnicovým příkladem spravedlivé daně, kdy každý platí přesně úměrně své spotřebě.

Existuje učebnicový příklad špatné daně? Ano. Praha zavedla daně z parkování pod eufemistickým označením „zóny placeného stání“. Pražské parkovací daně porušují všech pět principů správného danění.

Jsou ekonomicky neefektivní, protože doslova devastují drobné podnikatele v postižených částech a snižují hodnotu bytů k pronájmu. Administrativní „pojednání“ pražské parkovací daně je doslova očistec. Vinou nekvalitní práce pražských radních je chybně definováno, kdo platí sníženou sazbu (700 Kč ročně) a kdo má platit desítky tisíc za právo nebýt během deseti minut odtažen na záchytné parkoviště.

Pokud jde o flexibilitu, pražská parkovací daň bude v následujících letech bezpochyby zvyšována směrem vzhůru, protože apetit radnic po finančních příjmech je neomezený. „Rezidenti“, těšící se z doposud nízké sazby, budou mít asi vyvalené oči. O transparentnosti hanba mluvit. Pokud jde o daňovou spravedlnost, pražská parkovací daň je výsměchem slušným lidem, kteří v hlavním městě žijí a pracují, anebo Prahu jen navštěvují.

Zkrátka, pražští radní zřejmě vstoupí do učebnic ekonomie. Zřejmě ovšem jinak, než by si přáli. Pro ostatní česká města je nynější pražský chaos, stres a dopravní infarkt mementem, jak se to nemá dělat.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Článek vyšel v listu Deník.