Kalouskova daňová revoluce

Podle studie Světové banky zabere zaplacení všech daní průměrné české firmě 930 hodin. Hůře jsou na tom v rámci Evropy již jen Bělorusko (1188 hodin) a Ukrajina (2085 hodin). V celosvětovém měřítku jsou náročnější a složitější daně ještě v Ázerbájdžánu, Vietnamu, Bolívii, Arménii, Nigérii, Kamerunu a v Brazílii. Jsme ve skutečně zajímavé společnosti.

Výše daňové zátěže podniků nepatří mezi nejhorší na světě, ale české podniky jsou zatíženy stále mírně nadprůměrně v rámci zemí OECD. Nižší celková daňová zátěž podniků existuje například v Norsku nebo ve Finsku. A to ještě nemluvíme o daňové zátěži zaměstnanců a živnostníků.

Z hlediska zaměstnance nepředstavují daně velkou práci, ale to je jen tím, že toto administrativní břemeno je z větší části přesunuto na zaměstnavatele.

Kolik nás stát opravdu stojí
Největší Kalouskovou revolucí by bylo spojení daně z příjmu a sociálního pojištění do jediné sazby. „Sociální pojištění není ničím jiným než důchodovou daní,“ říká ministr Kalousek. A má pravdu. Řada Čechů žije v iluzi, že „si platí pojištění na důchod“. Převedení tohoto „pojištění“ na daň by znamenalo konečně nazývat věci pravými jmény.

Pokud by tento záměr byl prosazen, od svého příjmu by si člověk odečetl jen jedinou daň a pak ještě zdravotní pojištění. Zde panují spory, zda i zdravotní pojištění by nemělo být zahrnuto do daně z příjmu - ale spíše nikoli, protože v tomto případě jde o skutečné pojištění.

Suma sumárum, pokud by lidé platili státu na daních a sociálním pojistném stejnou sumu jako dosud, sazba nové „superdaně“ by dosahovala 40,2 procenta.
Lidé by konečně viděli, kolik je stát opravdu stojí. Včetně zdravotního pojištění by to bylo 50,2 procenta.

Tato zásadní reforma by měla své výhody, ale i některá rizika. Mezi výhody samozřejmě patří zjednodušení administrativy, protože by agenda „sociálky“ přešla na finanční úřady. Další výhodou je možnost podstatného zjednodušení v oblasti výjimek, kterých je víc než dost.

Existují ale i jiné šance. Velmi málo se například ví o tom, že v rámci nového daňového zákona se uvažuje i o zásadní změně daňového režimu pro investiční společnosti. Dnes dochází k postupnému úniku kapitálu z českých investičních společností do Irska, Lucemburska a podobných lokalit. Po zavedení eura odpadne poslední důvod, proč mít své úspory ve správě u českých investičních společností, které jsou v daňové nevýhodě oproti zahraničním správcům.

Časem se lze právem obávat, že jedno lukrativní odvětví, které vytváří zajímavá a kvalifikovaná pracovní místa, v rámci Česka úplně zanikne. Kdyby ministerstvo financí přijalo fakt daňové konkurence a nastavilo daňový režim investičních společností na konkurenční úroveň, Česká republika by mohla zvrátit tento trend.

Nejen to: mohla by se stát menším regionálním finančním centrem. Dnes to zní jako utopie, ale když se Lucembursko v 80. letech chopilo příležitosti ve stejném oboru, rovněž se mnozí ušklíbali a nedávali této myšlence velkou šanci. Ministerstvo financí má tedy možnost prokázat svoji osvícenost.

Potenciálním rizikem je však nebezpečí, že sloučení penzijní administrativy pod finance omezí šance na penzijní reformu. Přinejmenším reforma švédského typu by byla vyloučena. Padne možnost zavést nezávislou penzijní instituci, která by tvořila rezervy a která by spravovala penzijní účty. První penzijní pilíř by byl nevratně spjat se státním rozpočtem - vhodnost tohoto kroku je sporná.

Tento krok by měl být kompenzován jinak. Často je řeč o daňových výjimkách, odpočtech a asignacích jakožto o zásadně špatných jevech. Nelze však dogmaticky paušalizovat: některá zdánlivě „nesystémová“ opatření nejsou v principu špatná, pokud jsou aplikována rozumně.

Zcela konkrétně: ve vládě i v opozici existuje silná nechuť vůči povinnému důchodovému spoření do fondů. Argument zní, že pokud by fondy byly povinné pro občany, stát by musel na sebe vzít povinnost garance výnosů.

Tento argument by odpadl, kdyby občan měl právo část svých daní asignovat do penzijního investičního programu podle své volby. Toto právo by využít nemusel: kdo věří více státu, mohl by platit plnou výši daní a později čerpat penzi podle tohoto klíče. Státu by odpadla povinnost cokoli garantovat. Reforma penzijního systému by mohla být vyřešena snadno a rychle.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Komentář napsal pro Lidové noviny.