Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Mít dobré mozky nestačí

Pavel Kohout
Pavel Kohout
8. 12. 2007

Firmy, s jejichž jménem nebyl spojen žádný vysoce citovaný odborný článek, vykázaly v pětiletém období průměrný nárůst počtu pracovníků o 80 lidí. Firmy, jejichž vedoucí pracovníci publikovali dva články ročně, nabraly průměrně 341 zaměstnanců a firmy s pěti publikovanými články přijaly 734 pracovníků.

Mít dobré mozky nestačí
Témata jako znalostní ekonomika, informační společnost či intelektuální kapitál lze v posledních letech slýchat stále častěji. Evropa si uvědomuje, že technologický náskok jí pomáhá udržet si konkurenční schopnost před Čínou a podobnými zeměmi; Američané si to uvědomili již dávno. Ale znalostní společnost má mocné nepřátele.

Co to ovšem vůbec je znalostní společnost či znalostní ekonomika? Naivní odpověď „Společnost, která má mnoho vzdělaných lidí,“ je chybná. Někdejší Sovětský svaz měl rovněž mnoho skvělých vědců a techniků, a přesto ekonomicky zkrachoval. Existence kvalitních škol a vědeckých ústavů je nutnou, nikoli postačující podmínkou znalostní společnosti.

Dalším nutným předpokladem existence znalostní společnosti je totiž svoboda. Nacionálně socialistické Německo prohrálo válku proto, že elitní němečtí a evropští vědci uprchli do USA před politickou nebo rasovou perzekucí. Árijští fyzici nestihli vyvinout atomovou bombu včas. Omezování svobod a lidských práv nutně vede k tomu, že nejinteligentnější příslušníci populace utíkají. Tvořivý duch zpravidla nesnáší diktaturu.

Ani to ještě není všechno. Aby mohla znalostní ekonomika opravdu fungovat, nestačí mít dobré školy a garantovaná lidská práva. Nestačí mít dokonce ani štědře financované výzkumné ústavy. Představte si mladého vědce, který ukončil školu a pracuje ve výzkumném ústavu. Chodí do práce, zkoumá, píše, publikuje... a po letech rutinní práce přijde na epochální objev. Co udělá?

Naděje mladých vědců
Mladý vědec v normální „neznalostní“ ekonomice svůj objev publikuje a chodí dále pracovat do ústavu za směšnou mzdu. Jeho objevu se ujmou Američané nebo Japonci. Možná dostane něco peněz za patent a koupí si domek v Klánovicích. Možná dostane „atraktivní“ nabídku od zahraniční firmy a za pár tisíc dolarů či eur měsíčně pomůže zvyšovat bohatství jejích akcionářů o miliardy. Jeho učitelé o něm pyšně vypravují studentům: „Vidíte, jednou můžete dokázat něco podobného, když se budete snažit.“

Mladý vědec ve znalostní ekonomice navštíví rizikového kapitalistu, založí firmu a buď zkrachuje, nebo udělá díru do světa. Pokud uspěje, vydá emisi akcií v mnohamiliardové hodnotě, vytvoří tisíce pracovních míst, přispěje státnímu rozpočtu mohutnými daněmi a pokryje své jméno slávou. A samozřejmě, vyšle „zvědy“ do méně šťastných ekonomik, aby pátrali po nadějných mladých mozcích, kterým poměry v jejich vlasti neumožní náležitě vyniknout. Těm pak platí pár tisíc dolarů nebo eur měsíčně, aby zvyšovali bohatství akcionářů o miliardy.

Příklad. Dva podnikatelé, Niklas Zennström a Janus Friis (Švéd a Dán), založili společnost Skype, která se zabývá internetovou telefonií. Technické know-how poskytli Estonci, výzkum a vývoj sídlí v Tallinu. Estonští inženýři jistě dostávají na místní poměry pěkné platy, ale společnost Skype byla registrována v Lucembursku a marketingové oddělení sídlí v Londýně. Tudy tečou peníze, nikoli přes Tallin. Hlavní pointa je ovšem v tom, že v roce 2005 majitelé Skype prodali firmu společnosti eBay. Hodnota transakce činila 3,1 miliardy dolarů. Nebylo nikde publikováno, zda estonští vývojáři dostali nějaké prémie, pokud ano, šlo ve srovnání se zisky Zennströma a Friise o pakatel.

Estonsko se chlubí znalostní ekonomikou. Ale plody této ekonomiky se sklízejí jinde, protože Estonsko má sice inženýry a infrastrukturu, ale nemá velké kapitalisty. A bez kapitalistů znalostní ekonomiku vybudovat nelze, protože její podstata je veskrze kapitalistická.

Na tomto místě inteligentní čtenář zajisté pochopil, že znalostní ekonomika je podmíněna existencí dostatečně početné vrstvy boháčů, kteří jsou ochotni investovat nepatrnou část svých peněz do vysoce rizikových projektů mladých vědců a vynálezců.
Znalostní ekonomika dále spočívá v tom, že majitelům mimořádných znalostí umožňuje vydělat miliardy, přičemž příznivé vedlejší efekty tohoto procesu nepřímo pomáhají i těm méně nadaným. Ti pracují jako účetní, personalisté, investiční bankéři anebo finanční poradci pro ekonomickou elitu země, která má vzdělání v oboru technických či přírodních věd.

V neznalostních společnostech jsou ovšem ekonomickou elitou miliardáři, kteří měli konexe, aby mohli výhodně privatizovat. Klasickým příkladem jsou „tržní komsomolci“, někdejší nadějné sovětské kádry vybrané KGB, které v 80. letech obdržely rychlokurs podnikání a různá privilegia od Komunistické strany Sovětského svazu. Včetně tajných informací o lukrativních podnicích. O několik let později se z nich stali pověstní oligarchové. Ne, toto není znalostní ekonomika.

A ještě něco. Pokud to náhodou někomu uniklo, znalostní společnost musí dovolit majitelům cenných znalostí, aby zbohatli. Ne v rozměrech domku v Klánovicích, řeč je o skutečném zbohatnutí v rozsahu miliard či desítek miliard dolarů. Jedině tak lze adekvátně financovat další výzkum a vývoj. Znalostní společnost tedy potřebuje velký kapitál na začátku (rizikový kapitál, investoři kupující akcie) i na konci (zbohatnutí majitelů specializovaných znalostí).

Z toho logicky vyplývá, že znalostní společnost bude nutně charakterizována vysokou mírou majetkové a příjmové nerovnosti. To neznamená, že lidé s dvojciferným IQ budou o hladu a bez práce. Ostatně problémem nižších vrstev v USA i v západní Evropě je spíše obezita než podvýživa. Zvýšená míra majetkové nerovnosti je nutná daň, kterou společnost platí za technický pokrok, vyšší vzdělanost a růst životní úrovně.

Vyždímejte bohaté!
Vyšší míra nerovnosti je však velmi vysoká psychologická daň pro vyznavače rovnostářství. O vyložených závistivcích nemluvě. Spolknout skutečnost, že inteligentní lidé si mohou poctivě vydělat miliardy, je pro mnohé „dvojciferné“ prostě příliš. Často je to příliš i pro slušné inteligentní lidi, kteří prostě nedovedou psychicky strávit existenci „asociálních“ příjmových rozdílů. Ale málo platné: majetková nerovnost je motorem pokroku. Švédsko a Dánsko jsou rovnostářskými společnostmi jen do jisté míry. Kdyby neměly své Zennströmy, Friise a mnoho dalších superboháčů, byly by to chudé země.

Skandinávské sociální státy si své superboháče chrání a pěstují od té doby, co v 70. a v 80. letech mnoho velmi bohatých Švédů emigrovalo do Švýcarska, Spojených států a Velké Británie. Švédské daně jsou vysoké jen pro střední třídy. Velmi bohatí investoři však požívají četných výhod v podobě daňových úlev, dotací, výjimek, atd.

Evropské vlády postupně poznávají, že fiskální politika založená na zásadě „vyždímejte bohaté“ je kontraproduktivní z hlediska ekonomického růstu založeného na znalostech. Proto se evropské státy - některé více, jiné méně - snaží do jisté míry napodobit americké ekonomické prostředí. Pouze v USA je totiž možné, aby dva doktorandi dostali od rizikového kapitalisty šek na sto tisíc dolarů znějící na firmu, kterou ještě ani nestihli založit. Přesně to se totiž stalo Sergeji Brinovi a Larrymu Pageovi; jméno oné tehdy ještě nezaložené firmy znělo Google Incorporated.

O souvislostech vědy a peněz pojednává práce, kterou v říjnu 2007 publikovali Lynne G. Zuckerová a Michael R. Darby z University of California. Její název zní Špičkoví vědci, inovace, regionální a národní imigrace (Star Scientists, Innovation and Regional and National Immigration) a každý český ekonom nebo politik, který kdy vypustil z úst termín „znalostní ekonomika“, by si ji měl prostudovat.

Práce statisticky hodnotí kariéry 5401 špičkových často citovaných vědců. Vyplývá z ní například, jak důležitá je přítomnost „hvězd“ pro vznik znalostních firem. Každý třetí špičkový vědec se alespoň jednou během své kariéry angažuje v komerčním využití svých objevů. Firmy založené nebo spoluzaložené špičkovými vědci se často řadí ke špičce v oblasti inovací a růstu zaměstnanosti v řadě hi-tech odvětví, zejména v biotechnologii, laserových technologiích a technologiích polovodičů. Dále se ukazuje, že 62 procent ze zkoumaných vědeckých hvězd jsou rezidenti Spojených států. Tak drtivá je americká převaha.

Z biotechnologických firem, které vedou špičkoví vědci, jich dlouhodobě přežívá kolem 80 procent, z ostatních jen asi jedna šestina. Účast vědeckých hvězd na podnikání tvoří další pracovní místa. Jeden starší výzkum z 80. let ukázal, že firmy, s jejichž jménem nebyl spojen žádný vysoce citovaný odborný článek, vykázaly v pětiletém období průměrný nárůst počtu pracovníků o 80 lidí. Firmy, jejichž vedoucí pracovníci publikovali dva články ročně, nabraly průměrně 341 zaměstnanců a firmy s pěti publikovanými články přijaly 734 pracovníků.

Není třeba zdůrazňovat, že ve velké většině šlo o kvalifikovaná a dobře placená místa. Kvalita je nicméně důležitější než kvantita. Většina hospodářského růstu je v daném období soustředěna do relativně malého počtu firem v malém počtu odvětví, která zažívají abnormálně vysoký nárůst produktivity a tvorby hodnoty.

Zmíněná dvojice Brin a Page dokázala během několika málo let vytvořit z ničeho firmu s tržní kapitalizací 200 miliard dolarů - o vytvořených pracovních místech a dalších příznivých vedlejších efektech ani nemluvě. Pro srovnání - tržní hodnota společnosti Google přesahuje trojnásobek plánovaných státních výdajů České republiky na rok 2008 a zhruba 5,5krát více, než kolik činí celková hodnota termínových vkladů všech českých domácností.

Dvojice geniálních podnikatelů tedy během několika let dokázala vytvořit větší hodnotu, než jakou byly schopny nashromáždit generace českých střádalů. Ano, tohle je znalostní ekonomika.

Zuckerová a Darby se ovšem ve své práci vyjadřují o vývoji v USA spíše kriticky v souvislosti s tím, že americká schopnost lákat nejlepší mozky na světě slábne: „Ztráta špičkových vědců, kteří by se pravděpodobně mohli stát špičkovými inovátory ve prospěch jiných zemí, je receptem pro přesun vůdčích firem v určitých odvětvích do zahraničí, což by americké firmy odkázalo do role imitátorů anebo by je vytěsnilo úplně.“

Nepotřebujeme génie, ale opraváře

Kdo ohrožuje americkou technologickou převahu? Především bojovníci za sociální rovnost. Ve Spojených státech existuje vlivná lobby levicových aktivistů, kteří chtějí prosadit vyšší daňové sazby pro vyšší příjmové skupiny. Daňová progrese v USA existuje již nyní, ale je podstatně zmírňována celou řadou výjimek a kliček, takže nejbohatší Američané platí relativně velmi přijatelné daně.

Ale například levicový komentátor Paul Krugman (kdysi býval dobrým ekonomem, než se stal aktivistou) argumentuje, že „zaměstnanci s formálním vzděláním, zejména právníci a inženýři, vydělávají příliš mnoho ve srovnání s manuálními dělníky.“ Za ideál považuje Krugman období od roku 1947 do roku 1973, kdy mezní sazby daní z příjmu fyzických osob dosahovaly hodnot kolem 70, a dokonce až 90 procent.

Takto vysoké hodnoty vzhledem k četným výjimkám a legální daňové optimalizaci ve skutečnosti platil málokdo. Nicméně pro levicové snílky je představa vysokého zdanění pro „tlusté kocoury“ (fat cats) nesmírně lákavá. Za „fat cats“ jsou považováni nejen miliardáři, ale i zaměstnanci s příjmy kolem 200 tisíc dolarů ročně, tedy spíše vyšší střední třída. A co na to „tlustí kocouři“?

„Aby bylo jasno,“ tvrdí jeden pisatel na diskusním fóru serveru Megan McArdle, „patentový právník vydělá velké peníze, protože není mnoho elektrotechnických inženýrů nebo doktorů chemie či biochemie, kteří mají zároveň právnické vzdělání. Nabídka je omezena, tržní poptávka je ovšem vysoká. Totéž platí pro jiné lukrativní profesionální pozice. Já i můj společník vyděláváme každý něco k půlmilionu dolarů ročně. Oba ale pocházíme z nižších středních vrstev - jako studenti jsme museli pracovat a měli jsme vysoké půjčky, takže nejsme tak docela tlustí kocouři. Zkuste z nás vytřískat ještě více daní: budeme pracovat méně. Skoro bych řekl, vy***eme se na to a zmizíme. Nebudeme sami. A my Američané budeme sedět a divit se, proč nás Čína a Indie předhánějí a proč naše ekonomika a životní úroveň stagnuje.“

A jak vypadají podmínky pro vývoj znalostní ekonomiky v České republice? Vzpomínám si na 80. léta, kdy posluchačům prvního ročníku oborů elektronické počítače a technická kybernetika dal jejich vedoucí učitel důrazně najevo, že -doslova - „nepotřebujeme geniální programátory, potřebujeme opraváře počítačů“. Mám ještě dodat, že ani jeden absolvent dotyčné fakulty výrazněji nezbohatl podobnou cestou jako Zennström, Brin a podobní? Pokud jde o ekonomické podmínky, doposud snad jako jediná země na světě nemáme strop na odvody sociálního a zdravotního pojištění.

Náš přístup k nadaným cizincům ilustruje Lubomír Lízal z ekonomického institutu CERGE: „Zatímco USA praktikují selektivní brain-gain, je náš imigrační zákon příkladem pravého opaku. Cizinci jsou nuceni po absolutoriu v České republice vycestovat a mohou se vrátit až po uplynutí asi půl roku. Společenské náklady takového postupu jsou velmi vysoké. Ztrácíme hodnoty, které by mohl tento absolvent generovat v ČR, avšak v důsledku nesmyslně xenofobního legislativního opatření je generuje v jiné zemi.“

A je-li řeč o vládní politice v oblasti znalostní ekonomiky, stojí za připomenutí programy podpor pro výzkumná centra zahraničních firem. Což je něco podobného, jako kdyby Saúdská Arábie umožňovala zahraničním společnostem zdarma těžit ropu na svém území, a ještě by dotovala stavbu vrtných věží.

Autor eseje je ředitel strategie společnosti Partners. Psáno pro Lidové noviny.


Další články Pavla Kohouta
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo