Martin Mašát: Trefit budoucí superstar není jednoduché. Ovšem po bitvě je každý generál

První díl rozhovoru: Martin Mašát: Po práci sednete k internetu, trochu zainvestujete a vyděláte balík? Naivní!

Jakým regionům v tuhle chvíli nejvíc věříte? Kam se teď vyplatí směřovat investice?

Z fundamentálního hlediska je vidět, že Spojené státy jsou na tom mnohem lépe než Evropa. Ekonomika je tam flexibilnější, dokázali se také lépe postavit krizi. Fed navíc oproti Evropské centrální bance mnohem efektivněji ovlivňuje vývoj hospodářství. Další zemí, které se teď může relativně dařit, je Japonsko. Jak vláda, tak centrální banka slíbily, že budou do tamější ekonomiky pumpovat peníze, aby ji rozhýbaly. Myslím si tedy, že Japonsko v nejbližší době čeká rychlejší růst než jiné rozvinuté nebo i rozvojové země.

Dá se ještě spoléhat na známou strategii kup a drž? Hodně analytiků tvrdí, že zatímco dřív vycházela takřka vždycky, dnes už to tak není…

Určitě se setkáme s více případy, kdy tahle strategie nesedí. Kdo si třeba před několika lety koupil akcie NWR, může držet, jak dlouho chce, ale vypadá to, že z původní investice mu zbyde jen malá část. Na druhou stranu věřím, že pokud by si dneska někdo nakoupil akcie podhodnocených firem a sestavil si z toho dostatečně diverzifikované portfolio, tak za takových pět let na tom rozhodně nebude hůř než teď nebo kdyby investoval stejné peníze do dluhopisů.

Nedávno jsme se v naší pravidelné rubrice Očima expertů ptali ekonomů a finančních analytiků na teorii efektivních trhů. Jak se na efektivitu trhů díváte vy?

Můj názor je, že trhy nejsou efektivní. V každém okamžiku sice generují nějakou cenu, ale použité informace a vlivy na tuto cenu nejsou často racionální. Promítá se do nich spousta těžko uchopitelných faktorů. Obrovskou roli hraje například strach investorů, jejich aktuální emoce, informační asymetrie a podobně. Vždycky se pak najde spousta „investičních bublin“, na kterých se hodně lidí sveze a naopak plno lidí naletí. Bohužel, finanční trhy nejsou hra s nulovým součtem, a tak celkový majetek může v průběhu času růst, ale i klesat, a ne se jen přerozdělovat od smolařů ke šťastným. Smolaři můžou být v jednu chvíli všichni. Neefektivitu na trzích často způsobují také některé administrativní a regulační zásahy. Zjednodušeně řečeno: aktuální cena či výkyv na trzích je vždy souhrnem mnoha faktorů, ať už relevantních, či iracionálních. Každý si pak musí srovnat aktuální cenu se svým očekáváním a také s očekáváním zbytku trhu, případně odhadnout, jak cenu můžou ovlivnit další příchozí informace, a podle toho reagovat.

Nesoustředí se někdy trhy až příliš na jednu věc, kterou se nechají zbytečně, často i nelogicky, ovlivňovat?

Někdy se to stává. Všichni například v poslední době bedlivě sledují, kdy začnou Spojené státy redukovat kvantitativní uvolňování, tedy pumpování peněz do ekonomiky. Na všechny relevantní informace trhy výrazně reagují. Když se nedávno řeklo, že přiškrcení zatím nenastane, tak americké akcie okamžitě vyskočily nahoru. Fed ale přitom jedním dechem řekl, že hospodářský vývoj bude asi horší – takže proč akcie vlastně rostly? Jde jen o to, na co dají trhy důraz. Měly pravdu? I kdyby ji neměly, vy jste mohl na správném, ale ne obecném tržním názoru prodělat.

Řada firem, které dřív plánovaly jít na burzu, si to nakonec rozmyslela, měly strach, že by to jejich společnost poškodilo. Co si o tom myslíte?

Při vstupu na burzu jde někdy o to, že majitelé společností chtějí pouze ocenit svůj majetek. Naopak jiní si jdou na burzu pro kapitál, protože jim to dává větší smysl, než kdyby firmu dál zadlužovali. Mají to propočítané a věří, že to pomůže rozvoji firmy. Když jde firma na burzu, musí začít reportovat víc detailů o účetnictví, obchodních rozvahách a budoucích plánech. Je pak mnohem víc na očích, mnohem čitelnější, což někomu nemusí vyhovovat. Na druhou stranu by na burzu měla jít jen firma, která je dost velká a má patřičnou kondici. Pak už záleží na jejím příběhu. Aby hodnota firmy dál rostla, tak mu trh musí uvěřit. Nikdy ale nemáte jistotu, že je vstup na burzu v danou chvíli správným krokem. Pokud přijde třeba finanční krize, tak se poklesu ceny nevyhnete. Když zkrachovali Lehman Brothers, tak padaly o desítky procent i akcie firem, kterých se to ani vzdáleně netýkalo. A pokles ceny neznamenal, že se firma sama o sobě dostala do problémů.

Nepřijde vám, že trhy až příliš podléhají „módním vlnám“, které pak ovlivňují celé podnikatelské segmenty? Stačí se podívat na to, jak reagoval trh na nepříliš vydařený vstup Facebooku na burzu…

Takhle to dneska zkrátka funguje. Během dot com bubliny se na burze nacházely společnosti, které sotva vymyslely svůj název. Když pak bublina splaskla – spousta lidí se na tom spálila –, tak se zase burze vyhýbaly i internetové firmy, které následně léta generovaly obrovské zisky. Věděly totiž, že na vstup na burzu není správná nálada. Na trhu je vždycky spousta bublin, ocenění některých firem nemusí být fér. Na druhou stranu jsou zase podhodnocené firmy těmi nejlepšími investičními příležitostmi. Aby ale na podobných spekulacích mohl člověk dlouhodobě vydělávat, musel by mít křišťálovou kouli. Trefit budoucí superstar není jednoduché, zato po bitvě je každý generál. Například na koho dát sázku teď? Vymyslí někdo všelék, najde se nový zdroj energie, budou indická auta lepší než evropská, přestane lidi bavit Facebook?

Pojďme k „obyčejnějším“ investicím, těm, které by nám měly pomáhat se zajišťováním na stáří. Jak hodnotíte penzijní reformu, kterou tady spustila bývalá vláda Petra Nečase?

Změny, které proběhly ve třetím pilíři, jdou podle mě správným směrem. Hodně lidí ale koncem minulého roku uzavíralo smlouvy „starého“ penzijního připojištění, které slibuje trochu jiný přístup ke spoření než nové doplňkové spoření. To má samo o sobě také své výhody, ale i mouchy. Člověk si může vybírat z několika investičních strategií, a to s velice nízkými poplatky. Kdo má pár let do důchodu, tak si samozřejmě rozmyslí, jestli se mu vyplatí přestoupit ze „starého“ systému. Jestliže si ale „penzijko“ sjednali nějací třicátníci, není moc důvodů, proč by měli zůstávat. Zvlášť když teď uvidí, že budou mít v transformovaných fondech delší dobu zhodnocení pouze lehce nad nulou. A porovnávat to s inflací snad ani nemá cenu.

A co druhý pilíř? Tomu se zatím vůbec nedaří…

Ten je nastavený hodně na hraně mezi tím, jestli se člověku vyplatí vstoupit, nebo ne. A proces vstupu do druhého pilíře byl vyřešen hodně nešťastně. Myslím, že to bylo zbytečně složité a nikdo lidem ani nedokázal pořádně poradit. Kdyby vláda přijala jiný přístup a například řekla, že jsou všichni automaticky ve druhém pilíři, a kdo nechce, může vystoupit, tak by v něm dnes bylo mnohem víc lidí.

Často se říká, že druhý pilíř je dobrý jen pro lidi s vysokými příjmy. Je to pravda?

Je pravda, že absolutní jistotu, že se druhý pilíř opravdu vyplatí, mají především lidé s nadprůměrnými příjmy. Každý by měl ale zvážit, jak moc chce spoléhat na státní důchod. Ten totiž časem může klesnout až někam mezi životní minimum a minimální mzdu. Na víc zkrátka nebudou peníze. Nikdo samozřejmě netvrdí, že když vstoupíte do druhého pilíře, tak budete mít ve stáří vystaráno. Je to ale jedna z možností, jak diverzifikovat své budoucí příjmy.

Jak ovlivňuje malý počet účastníků způsob, kterým penzijní společnosti ve druhém pilíři investují? Je v tuto chvíli vůbec možné s tak malým objemem peněz investovat dynamicky?

Počáteční malý objem prostředků relativně prodražuje obchodování na finančních trzích, proto zpočátku budou strategie konzervativnější. Nicméně, aktiva rychle porostou s tím, jak každý měsíc přichází pět procent platu účastníků, to je vcelku dynamický nárůst. Sám regulátor často určuje minimální velikost vhodnou pro investování, ale plnohodnotné dynamické strategie lze docílit od velikosti aktiv kolem dvaceti milionů a výše.

Jak se díváte na zásahy, které ve druhém pilíři plánují udělat v Polsku?

Rostoucí veřejné zadlužení přimělo udělat polské politiky krok zpět a sáhnout pro peníze tam, kde nějaké jsou. To, že nejsou jejich, nikdo moc neřešil, hlavně, že se zazáplatuje další díra. Sláva – všechno je najednou v pořádku, dluhy státu jednorázově klesnou. Pak se krásně předhodí voličům, jací jsme to ale super hospodáři. Bohužel, negativních, a navíc dlouhodobých efektů je mnohem víc: obava z toho, kde politici příště vezmou peníze na další vznikající deficity, pokles motivace spořit si na důchod, pokles významu, síly a cenotvorné schopnosti lokální burzy, růst rizikové averze zahraničních investorů vůči Polsku, zvyšování státních výdajů na budoucí důchody atd. atd. Ale to je přece až za horizontem volebního období – a to už bude řešit někdo jiný.

Myslíte si, že u nás druhý pilíř přežije?

Myslím, že ano. Ono ho totiž není vůbec jednoduché zrušit. Konec konců druhý pilíř přežil i v Maďarsku, na Slovensku a v Polsku. Bohužel, vesměs upravili podmínky takovým způsobem, že už to není tak výhodné jako dřív. To se ale zase s další vládou může změnit.

Má pak ale smysl ukládat dlouhá léta peníze do finančního produktu, se kterým můžou vlády zacházet jako s hadrem?

Věřím, že ano. Teď byly peníze z druhého pilíře pro politiky příliš lákavé, takže je stáhli zpět do průběžného systému, ze kterého vyplácejí aktuální důchody. Jde ale jen o odsouvání problému, který obecně stejně nastane. Už teď je penzijní systém v deficitu, takže nejelegantnější řešení je motivovat lidi spořit si na důchod sami. Politici si budou muset uvědomit, že právě fondy druhého pilíře jim můžou v budoucnu pomoci.

Mgr. Ing. Martin Mašát, CFA

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou (fakultu Financí a účetnictví) a Institut ekonomických studií při Univerzitě Karlově. V roce 2004 získal prestižní mezinárodní titul CFA® (Chartered Financial Analyst). Na finančních trzích se pohybuje od roku 2000. V letech 2004 až 2013 pracoval v ING Investment Management jako investiční manager pro portfolia podílových fondů, pojišťoven a penzijních společností skupiny ING v Česku a na Slovensku. V rámci Partners má na starosti řízení investičního týmu a sestavování a správu portfolií od privátní po korporátní sféru. Je ženatý a má dvě děti, kterým věnuje takřka veškerý svůj volný čas. Pokud mu čas a rodina dovolí, vyráží na trekking do hor (i s rodinou).