Milánský zajíc v pytli

Jednou z nich je i tato: „Nekupuj to, čemu nerozumíš”. Většina investorů (zejména těch profesionálních) jen ledabyle mávne rukou a utrousí něco o tom, že to je snad jasný základ, který dávno znají. Finanční krize ale ukázala , že jde stále o relevantní poučku.
Vykládat by o tom mohli členové zastupitelstva italského města Miláno. Nedávno vyšlo na povrch, že nezanedbatelnou částku městského rozpočtu použili na nákup finančních derivátů, konkrétně swapů na úrokové míry. Výsledek? Ztráta 476 milionů EUR.

Město Milán, stejně jako řada municipalit po celém světě vydává dluhopisy na krytí investičních projektů či jiných nákladů spojených s jejich provozem. Nejde o malé částky, suma dluhů tohoto města dosáhla v roce 2005 cca 1,6 miliardy EUR. To s sebou nese značné náklady na obsluhu dluhu, tzn. placení úroků investorům. Ve snaze ušetřit na těchto výdajích se milánští rozhodli využít řešení navrhovaného konsorciem bank UBS, JP Morgan Chase, Deutsche Bank a Hypo Rel Estate. To spočívalo v expozici na derivátovém trhu s úrokovými mírami. Milán nakoupil tzv. collar, opční kontrakt, který k určitému dni generuje kupujícím (prodávajícímu) zisk či ztrátu na základě vývoje úrokových měr.

Jde v podstatě o sázku s protistranou spočívající ve výměně cash flow z určitých cenných papírů. V tomto případě to pro Milán znamenalo potenciál zisku při stabilních či rostoucích úrokových mírách a povinnost platit při jejich poklesu.

V roce 2005, v období boomu investičního bankovnictví, byla milánským zastupitelům tato operace prezentována jako jistá cesta jak docílit úspor cca 60 milionů EUR. O riziku katastrofálních ztrát při poklesu úrokových měr se nemluvilo. Akciové trhy rostly, úrokové míry byly stabilní, budoucí krize daleko. Deriváty jsou obecně hodně složité a pro profesionály není problém prezentovat určité složité konstrukce jako „bezrizikové”, investoři do nich nevidí.

Existuje pořekadlo „Každou minutou se na světě rodí hlupáci, stačí je najít a budeme bohatí”. Znají ho i finanční instituce. Složité derivátové produkty jsou obvykle složité právě proto, že skrývají nějaký háček. Banky je prodávají také proto, že tím vyrovnávají svá rizika z jiných operací. Během minulých let nebyla o kupce těchto cenných papírů nouze, a to po celém světě.
Na druhou stranu, praktiky investičních bank, jež jen za milánský obchod inkasovaly profit cca 100 milionů EUR, jsou předmětem vyšetřování. Existuje vážné podezření, že docházelo k podvodům a záměrné mystifikaci klientů. Nehledě na výsledek se ale investorům peníze už nevrátí.

Kupovat zajíce v pytli se zkrátka nevyplácí. Platilo to minulé století, bude to platit i nadále. Investoři by se měli držet stranou od finančních instrumentů, kterým nerozumí. Používání jednoduchých investičních nástrojů a důkladné seznámení se s podmínkami produktu by mělo být tím prvním krokem v cestě za zisky na kapitálových trzích. 

Zdroje:
The Economist 4th May 2009, Derivatives.
Stiglitz Joseph. Global financial debacle: Meeting the challenges of global governance in the 21st century.

Autor je poradcem Partners. Foto:Profimedia.cz.