Jak investuje supermedvěd

Roubini byl jedním z prvních, kdo na hrozbu krize upozorňoval, a to s dlouhým předstihem. Proto je zajímavé, jakým způsobem tento extrémní pesimista investuje své osobní portfolio.

Roubini vskutku není obyčejný pesimista. Kdyby pesimisté celého světa volili svého prezidenta, Roubini by patřil mezi vážné kandidáty. „Po své analýze asijské krize jsem uvažoval, kde nastane další krize,“ uvádí Roubini v rozhovoru pro New York Times. „Došel jsem k názoru, že ve Spojených státech. USA jsou totiž největší emerging market ze všech.“

V současnosti Roubini předpovídá, že po krizi substandardních hypoték přijde krize spotřebitelských úvěrů, krize podnikatelských úvěrů, krize studentských úvěrů, krize automobilových úvěrů, krize úvěrů municipalit a neziskových organizací a tak dále. Roubini varuje před pádem několika stovek bank a trvání nynější pravděpodobné recese odhaduje na dlouhých 18 měsíců. Celkové náklady na sanaci bankovního sektoru mohou dosáhnout 1000 až 2000 miliard dolarů.

Profesor Roubini své chmurné předpovědi neopírá o výpočty a ekonometrické modely, nýbrž o analogie. Naskýtá se proto otázka, zda analogie s asijskou krizí není trochu příliš „chtěná“. Je rovněž zajímavé, jaké je vlastně skutečné skóre Roubiniho úspěšnosti a jak si vedou ekonomové v předpovídání recesí obecně.

Odpověď na poslední z těchto otázek je překvapivě příkrá: ne, ekonomové neumějí předpovídat recese. Jedna studie (Prakash Loungani: How accurate are private sector forecasts?

Cross-country evidence from consensus forecasts of output growth. International Monetary Fund, 2001) zkoumala makroekonomické předpovědi publikované před 60 recesemi, které postihly různé ekonomiky v průběhu let 1989-1998. Výsledek? V 97 procentech případů ekonomové nebyli schopni předpovědět recesi rok dopředu.

Co horšího: mnozí ekonomové nedokázali ani předpovědět recesi dva měsíce předtím, než nastala. Mimochodem, ani českou finanční krizi v roce 1997 nikdo nepředpovídal – s výjimkou autora tohoto článku, který se navíc v určení data krize unáhlil o nejméně 10 měsíců (v roce 1995 jsem napsal v Lidových novinách, že finanční krize přijde v létě 1996, ve skutečnosti přišla skoro o rok později.)

Nouriel Roubini sice umí předpovídat recese, ale zato má problémy s prognózováním ekonomického oživení. Konec recese roku 2001 zcela „zaspal“. Ekonom Anirvan Banerji tvrdí, že Roubini vyzařoval pesimismus po dlouhá léta, i v dobách oživení a růstu. Roubiniho „skvělá“ předpověď může být jen shodou okolností.

„I hodiny, které stojí, ukazují správný čas dvakrát denně,“ poznamenává Banerji. „Předpovídání na základě analogií je svůdné, ale musíte si vybrat správnou analogii. Nebezpečí spočívá v tom, že namísto objektivních faktů si subjektivně vyberete jen takové, které podporují vaši teorii.“

Možná ale Roubiniho pesimismus není tak třeskutý, jak se zdá na první pohled. V rozhovoru pro deník Financial Times prohlásil v únoru 2008, že 100 procent svého osobního portfolia investuje do akciových fondů. Ve věku padesáti let má prý do důchodu daleko, takže investiční horizont je ještě dlouhý.

Jako zřejmý zastánce hypotézy efektivních trhů Roubini nevěří, že lze vytipovat správný čas pro investování, takže každý měsíc posílá peníze do indexového fondu. (Anebo možná Roubini naopak věří hypotéze dokonale neefektivního trhu, ze které vyplývá, že nelze vytipovat správný čas pro investování, protože trhy se chovají zcela iracionálně a nepředvídatelně. Tedy tentýž závěr, jen z přesně opačných důvodů.)

Tato investiční strategie u „supermedvěda“ možná překvapí, má ale velmi racionální podklad. Představte si, že máte peníze a uvažujete o investování na jaře roku 2000, tedy v době, kdy akciové trhy jsou právě na prahu několikaletého poklesu.

To ovšem dopředu nevíte, ani když se náhodou jmenujete Roubini. A pokud se vám „podaří“ všechny úspory zainvestovat najednou v nesprávném okamžiku, uvidíte, jak jejich hodnota klesá o desítky procent. V případě indexu S&P 500 bylo od roku 2000 zapotřebí dlouhých sedmi let, než jste se octli zase „na svém“. Během této doby by vaše ztráty občas dosahovaly až hodnoty 45 %, což je psychicky obtížně únosné.

 
Je to dostatečný důvod pro ignorování akcií? Nikoli, a dokonce i takový „supermedvěd“ jako Nouriel Roubini to ví. Pokud byste totiž začali investovat v tu nejnevhodnější dobu metodou pravidelných měsíčních „splátek“, vaše výsledky by byly mnohem lepší: během období 2000-2007 bylo takto možné dosáhnout výnosů kolem 5 procent ročně. (Jistě, nic závratného, ale pořád mnohem lepší než nula. Navíc uvažme, že šlo o období, v němž praskla spekulativní akciová bublina, došlo k 11. září 2001 a poté k invazím do Afghánistánu a Iráku.)

Je tedy Roubini nakonec přece jen zakuklený optimista? V rozhovoru pro investiční magazín Barron’s začátkem srpna uvádí, že je „docela optimistický“ (quite bullish) ohledně stavu globální ekonomiky, a že má pozitivní názor na střední a dlouhý horizont. A jeho vlastní skutky, ve smyslu stoprocentně akciového portfolia, nakonec hovoří přesvědčivěji než slova.

Možná, že význam slov „optimista“ a „pesimista“ závisí hlavně na kontextu, v němž jsou použity.