O investicích, spekulantech a sázkařích

Bankovní vklad se ukázal být tradičně výnosnou investicí pouze pro banky, nikoli pro jejich klienty. Proto je zarážející, téměř šokující, kolik procent lidí se na bankovní vklady stále spoléhá jako na dominantní způsob uložení peněz.

JAK ZACHÁZEJÍ S PENĚZI BOHATÍ LIDÉ?
Jistě, hlavní roli hraje tradice, zvyk a pohodlnost. Nicméně čísla hovoří jasnou řečí. Největší banka nabízí sazby ročních termínových vkladů v hodnotách od 1,26 do 2,10 procent, zatímco inflace pro rok 2007 se odhaduje kolem 2,5 procenta. Je jasné, kdo na těchto číslech vydělá – ne, střadatelé to nebudou. A to jsme ještě nezačali mluvit o bankovních poplatcích.

Člověk, který nechce nechat inflaci a bankovní poplatky, aby mu pomalu užíraly z jeho úspor, má jen dvě možnosti. Za prvé, vše utratit a užívat si četných radostí, které lze pořídit za peníze. Tato rada bohužel není úplně ideální, neboť doba života na vysoké noze je podmíněna výší konta a po jeho vyčerpání následuje o to hlubší pád do materiální nouze. Druhou, lepší variantou je zacházet s penězi tak, jak to dělají bohatí lidé: nikoli ve smyslu spotřeby, ale investic.

Jak tedy zacházejí se svými penězi boháči? Velmi rozmanitě, jednu věc však mají společnou. Nesázejí nikdy všechno na jednu kartu. Podle údajů investiční banky Merrill Lynch a poradenské firmy CapGemini mají velmi bohatí lidé na celém světě zhruba 31 % svého majetku v akciích, 23 % v pevně úročených cenných papírech, 20 % v nemovitostech a dalších 13 % v alternativních investicích: cizích měnách, komoditách, umění, starožitnostech, složitých cenných papírech a derivátech, atd.

Jen asi zbylých 13 % mají bohatí lidé na běžných účtech a termínových vkladech – zdaleka tedy nejde o preferovaný způsob zacházení s penězi. Důvod jsme si již vysvětlili: nejen v České republice, ale ani ve vyspělejších zemích nelze z bankovních vkladů zbohatnout.

Aby bylo jasno: uvedený výzkum není o spekulantech z kupónové privatizace typu Viktora Koženého, ale o seriózních podnikatelích, kteří ke svému majetku přišli solidní cestou a hodlají jej rovněž solidní cestou udržet a zmnožit. K tomuto účelu se nabízejí různé nástroje: nemovitosti, zlato, umělecké předměty, ale především cenné papíry, jichž existují desítky tisíc druhů.

KDY JE PAPÍR OPRAVDU CENNÝ?
Při obrovské nabídce cenných papírů, do nichž lze investovat, není jednoduché se v nich vyznat. V první řadě je nutné znát, jaké je jejich základní členění. Snad každý Čech slyšel v životě něco o akciích: kdo byl během kupónové privatizace ještě dítě, mohl se v posledních letech doslechnout o fenomenálních výkonech pražské burzy. Skupinka českých akcií, které přežily z dob „kupónovky“ anebo byly připuštěny k veřejnému obchodování v posledních letech, totiž vykazuje od roku 2003 překvapivě dobré výnosy. Ty přilákaly pozornost domácích i zahraničních investorů. Svoji roli sehrál i fakt, že pražská burza je nyní dobře regulovaná, takže dobrodružné období pirátského kapitalismu 90. let patří již naštěstí historii.

Totéž platí pro fondy. Byly doby, kdy slovo „fond“ bylo téměř nadávkou a mnozí lidé se jim proto dodneška vyhýbají. Ke své vlastní škodě, protože proslulý termín „tunelování“ již vešel do učebnic ekonomické historie. Nikdo by si dnes netroufl provádět triky, jimiž prosluli Kožený, Tykač, Dienstl, Chobot a jiní neslavně proslulí dobrodruzi. Dnes se již nikdo nebude vysmívat pláči drobných investorů, které okradl.

Tím není řečeno, že akcie a akciové fondy jsou snadný a bezpracný recept na bohatství. V normálním slušném hospodářství neexistují vysoké zisky, které by byly zdarma. Cenou za výnosy akcií je riziko. Pojem „riziko“ ovšem neznamená nebezpečí vykradení, ale normální, poctivé riziko podnikání. Hodnota akcie je dána budoucími zisky příslušné akciové společnosti. Ani nejlepší analytik však neumí dokonale předvídat budoucnost. Stává se proto, že některé akcie jsou nadhodnocené a jiné podhodnocené. Ceny akcií proto neustále kolísají. Investor se slabšími nervy si proto může připadat jak na horském kole. Jiní investoři riziko vyhledávají. Ostatně, sázet na akcie je nejméně stejně napínavé jako sázet na výsledky sportovních utkání. Při troše šikovnosti lze i vydělat.

Kdo riziko nepreferuje, udělá lépe, když zvolí program pravidelného investování. Ten je schopen účinně omezit rizika. Disciplinovaní pravidelní investoři také zpravidla dosahují lepších výnosů než „sázkaři“. Roční průměrné výnosy akcií lze typicky odhadnout kolem úrovně 8-10 procent, ovšem s poznámkou, že to v některých letech může být mnohem více, ale jindy zase mnohem méně. Příklad: čínský akciový trh za posledních dvanáct měsíců vydělal zhruba 60 %. Toto by ovšem nemělo být chápáno automaticky jako investiční doporučení, protože napřesrok mohou čínské akcie skončit s hluboce záporným výsledkem. Cenou za vysoké výnosy jsou vysoká rizika.

Většina investorů – drobných i bohatých – nemá čas na sledování desítek tisíc akciových titulů, které se obchodují na světových burzách. Investují proto do fondů, jejichž řízení se věnují profesionálové. Tyto fondy mívají často centrály v daňově výhodných lokalitách, zejména v Lucembursku a v irském Dublinu. Česká republika bohužel v 90. letech prohýřila možnost stát se finančním centrem střední Evropy, ale ani současný režim zdanění českých fondů není úplně špatný a kvalitní dohled byl již rovněž nastolen.

V současnosti má český investor k dispozici stovky investičních příležitostí ve fondech. I toto je dosti vysoké číslo a proto není na škodu konzultace s poradcem. Dobrá zpráva je, že díky ostré konkurenci v oboru kolektivního investování jsou poplatky dnes již stlačeny tak, že fondy nejsou jen pro milionáře. Smysl má investovat i řádově tisícové částky. Potěší i fakt, že po šesti měsících jsou výnosy z cenných papírů osvobozeny od daní z příjmu. Tato výhoda zůstává zachována i po schválení vládního finančního „batohu“.

JAK VYDĚLAT NA STÁTNÍM DLUHU
Každý dobrý poradce ví, že jsou klienti, kteří by akcie a akciové fondy kupovat neměli. „Kdo má peněz málo anebo těžce vydělané, ten nechť se burse raději vyhne,“ tvrdí příručka pro spekulanty z 20. let. Skutečně existují takoví investoři, jimž dělají sebemenší výkyvy na burze problémy. Více než šancí na vysoké výnosy si tito lidé váží bezpečí, klidu a pohody.

Na tom samozřejmě není nic špatného. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich finanční potřeby. Pro člověka, který byl celý život zvyklý termínové vklady v bankách, je nástup do bouřlivého světa akcií často obtížný. Existuje však možnost investovat do vysoce bezpečných cenných papírů, například státních dluhopisů.

Dluhopisy vydává ministerstvo financí za účelem krytí schodku státního rozpočtu. Tak je tomu téměř ve všech zemích na světě. Ve většině zemí se zároveň státní dluhopisy považují za vysoce bezpečné cenné papíry. Fond státních dluhopisů je koneckonců bezpečnější než bankovní vklad, protože bankovní vklady mají limity pro státní garance, kdežto státní dluhopisy jsou státem garantované v plné výši.

Prakticky jediné riziko u státních dluhopisů je možnost zvýšení úrokových sazeb. V těchto případech totiž ceny dluhopisů mírně klesají. Ale pro dlouhodobého investora to nemusí znamenat problém, protože při příštím poklesu úrokových sazeb ceny dluhopisů opět vzrostou.

I na státním dluhu lze tedy vydělat. V současné době se výnos do doby splatnosti státních dluhopisů pohybuje kolem 3,8 až 4,4 procenta ročně. U fondů bychom museli počítat s mírně nižší hodnotou kvůli poplatkům. Samozřejmě existuje i možnost akcie a dluhopisy míchat. U smíšených fondů můžeme počítat s typickou mírou výnosu kolem 5 až 7 procent ročně a s rizikem, které je někde mezi akciemi a dluhopisy.

Současná doba nám tedy nabízí celou řadu investičních příležitostí. Uspokojit lze všechny požadavky, od „sázkařů“ hledajících vzrušení na burze až po krajně opatrné investory upřednostňující klid státních dluhopisů. Všem bez rozdílu lze doporučit, aby si o investování přečetli něco více a případně se poradili s kvalifikovaným poradcem.

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners