Dějiny pojištění: Od hrdlořezů k sázení na smrt

Někde ale přeci jen začít musíme. Emmet J. Vaughan ve své knize Risk Management datuje počátky „moderního“ pojišťovnictví do pět tisíc let vzdálené starověké Číny.

„Vymysleli“ ho obchodníci, které obtěžovali dotěrní námořní piráti. Kupci si kvůli nim nejdříve najímali ozbrojený doprovod, jenže ten byl příliš drahý – hrdlořezové samozřejmě neútočili na každou loď, každá ale musela být chráněna, a nespolehlivý – často se stávalo, že obránci vzali do zaječích, jakmile se na obzoru objevila nepřátelská loď. Důvtipní Číňané hnaní touhou minimalizovat ztráty proto dali hlavy dohromady a přišli s originálním a především levným a účinným řešením. Stačila k němu kapka kolektivního ducha, kterého je v asijských společnostech víc než dost, a vzájemná důvěra: Před vyplutím z přístavu rozdělili starověcí businessmani svůj drahocenný náklad na řadu stejných částí. Každý z nich pak na svou loď naložil jen jednu část zboží. Ty ostatní rozdělil mezi kolegy, kteří udělali to samé. Kdykoliv pak jedna z lodí padla za oběť ziskuchtivým pirátům, tratil sice každý, nikdo ale nepřišel o všechno. A protože nebylo možné odhadnout, kdy a na koho si piráti usmyslí udeřit, byli spokojení všichni. Dokonce i piráti.

Lepší úrok nežli rozčtvrcení

Další, jen o málo mladší, stopy vedou do starověké Mezopotámie. Přibližně před čtyřmi a půl tisíci lety si tamější obchodnicí zvykli půjčovat peníze na nákup zboží u bohatých babylonských „investorů“. Než se ale drahocenný náklad dostal až na tržiště, čekalo ho dlouhé a strastiplné putování na velbloudím hřbetě a, podobně jako v Číně, nebezpeční piráti. Tentokrát piráti pouště – beduíni.

I zde bylo riziko přepadení příliš velké. Aby „investoři“ minimalizovali riziko nesplacení půjčky v případě, že byla karavana přepadena a obchodník o vše přišel, rozhodli se po kupcích, jejichž náklad dorazil nedotčen, požadovat zvláštní příplatek.

Proč se ho kupci rozhodli platit? Protože pokud měli dostatek štěstí a přežili útok beduínů, nemuseli se po návratu do města obávat rozčtvrcení, předhození krokodýlům nebo jiné nepříjemně bolestivé smrti, protože nedostáli svým závazkům. Půjčka jim byla odpuštěna. Náklady na ni pokryly úroky z půjček těm, kteří se vrátili i se zbožím. Tato praktika se později stala součástí slavného Chammurapiho zákoníku.

Zajímavý princip pojištění zavedli a úspěšně praktikovali také Achaimenovci, perská dynastie vládnoucí mezi lety 550 až 330 před naším letopočtem. Každý rok během svátku Nowruz byly všechny etnické skupiny, jichž žilo v říši rozprostírající se na osmi milionech kilometrů čtverečních nespočet, vyzvány, aby odevzdaly dar stávajícímu vládci. Pokud měl dar hodnotu minimálně deseti tisíc derriků (zlatých mincí), zaregistrovala dárce speciální kancelář. Kdykoliv se pak ten, kdo dar odevzdal (jen a pouze on!), ocitl v úzkých a požádal o pomoc panovníka, měl nárok na pomoc v hodnotě dvojnásobku ročního příspěvku. Co na to říkali ždímaní poddaní, kroniky bohužel neuvádějí…

Výhod „praživotního pojištění“ mohli využít až obyvatelé starověkého Říma. Přesněji řečeno ti Římané, kteří se rozhodli vstoupit do jednoho z „pohřebních spolků“ (burial clubs). Princip byl podobný jako kdysi v Číně. Členové se účastí ve společenství zavazovali, že pokud jeden ze souklubníků zemře, ostatní mu vystrojí důstojný pohřeb a finančně pomohou také pozůstalým. Podobné "zájmové kroužky" vznikaly později i v Indii.

Pojišťovák s kotvičkou

První klasické životní pojištění, takové, jak ho známe dnes, se ale objevilo ve Velké Británii až na konci 17. století. Zatímco jinde považovala církev jakékoliv praktiky související s „pojišťováním smrti“ za kacířské, mezi anglikány se těšilo velké oblibě zvláště po Slavné revoluci z roku 1688, která definitivně omezila jak moc britského panovníka, tak katolické církve, a dala zelenou parlamentní monarchii.

Nebylo to však jen rozmělnění církevních dogmat, co pomohlo masovému rozšíření životního pojištění (ale i pojištění neživotního). Šlo i o věci mnohem světštější. Třeba kalkulátor, s nímž v roce 1642 přišel Blaise Pascal, nebo schopnost vyjádřit pravděpodobnost, a porozumět tak hladině rizika, kterou popsal Pierre de Fermat. Vyzbrojeni Pascalovým trojúhelníkem a první úmrtnostní tabulkou (1693) pak vyrazili neodolatelní pojišťováci, kteří se do té doby věnovali především pojišťování námořního obchodu (většina z nich byli bývalí námořníci), na lov životů Angličanů.

Průkopníkem „životka“ přitom nebyl nikdo jiný, než Lloyd's of London. Slavná pojišťovna, která dnes působí ve více 200 zemích světa, pojišťuje raketoplány a ropné vrty a jejíž služby využívá 96 ze 100 společností tvořících FTSE 100 a 87 procent firem, od nichž se odvozuje Dow Jones Industrial Average.

Ačkoliv až do roku 1807 plynuly „Llodům“ zisky především z pojišťování obchodu s otroky – jen britské lodě jich do zákazu stihly přepravit tři a čtvrt milionu – životní pojištění si postupně ukrajovalo větší a větší podíl z obratu společnosti.

Sázení na smrt

Jen drobná poznámka na závěr: Rozmachu životního pojištění pomohla nejen touha Angličanů minimalizovat rizika a jistě přesvědčivá argumentace mořských vlků, ale paradoxně i záliba britské buržoazie v bohapustém hazardu. Kromě klasického „úseku životního pojištění“ totiž Lloyds s úspěchem provozovali také „úsek sázení na smrt“. Princip bylo sice trochu neetický, pro pojišťovnu zato velmi ziskový.

Jak to celé fungovalo? Jakmile se v novinách objevila zpráva o tom, že ten který lord počal náhle chřadnout, pojišťovna vypsala kurzy na to, za jak dlouho ctihodný muž „dochřadne“ – rozuměj zemře. A Britové sázeli jako diví. Byla to taková mrtvolná lotýnka…

Hazard se smrtí vzkvétal téměř sto let až do roku 1774, kdy ho zakázal britský parlament. Životního pojištění se zákaz netýkal...

Foto: profimedia.cz