Důchodový problém jako požehnání

Pokud, řekněme, studujete do 25 let, v 65 odcházíte do důchodu a v 80 letech umíráte, není zas tak těžké si spočítat, že v „neproduktivním věku“ strávíte přesně polovinu života. Čtyřicet let pracujete a platíte daň z příjmu a čtyřicet nikoli – jste buď „před“, nebo „po“ výdělečné kapitole vašeho života. Do státního rozpočtu sice přispíváte i v neproduktivním období, ale obvykle plynou peníze spíše od státu k vám: stát platí školu, zdraví a důchody.

Kdyby stát neexistoval…

Takže kdyby – v jakémsi ryze hypotetickém stavu – stát neexistoval, byli byste si museli sami odvádět velice vysoké částky, abyste měli z čeho splatit dluh „z mládí“ a abyste měli naspořeno na (podstatnou) důchodovou část svého života. Důchod často bereme jako konec života, jenže to není pravda. Dvacet let představuje zhruba čtvrtinu života. Tedy podobně jako každé roční období zabírá čtvrtinu roku, i termín podzim života je na místě a je nezanedbatelně dlouhý.

Dlouhověkost však má, stejně jako každé jiné požehnání, svou cenu a své problémy – čím déle budeme studovat a čím více let se budeme dožívat, tím více (stát nestát) budeme muset odvody a daněmi zatěžovat produktivní část našich životů. Z toho prostě žádná cesta ven nevede. A není to jen problém technický, ale i filosoficky civilizační. Žádná reforma důchodů vám tento problém obejít nedokáže.

Kdybychom byli jako Čína…

Pojďme do této úvahy poněkud nestandardně zatáhnout Čínu. Tam žádný důchodový systém pro své obyvatelstvo (kromě státních zaměstnanců) nemají. Již mnohokrát jsem slyšel a četl teze, že právě díky tomu nad námi budou ještě dlouho cenově vítězit a že existence našeho důchodového problému je jakási naše konkurenční nevýhoda. Jinými slovy: Země, kde firmy nemusejí odvádět státu (sic!) důchodové pojištění za své zaměstnance, mohou být v nabídce pracovní síly levnější než země, kde se odvody státu šplhají do astronomických výšin.

To je ale veliké nedorozumění: Číňané si totiž na důchod spoří (místo státu) sami. To za prvé a za druhé, i kdyby se hrubé mzdy v Číně díky nárůstu důchodového pojistného zdvojnásobily, stále by byly násobně levnější než platy v Evropě. A za třetí, podnikatelé nehledají země s nejnižší mzdou, ale s nejvyšší přidanou hodnotou – proto může i takové Dánsko, kde jsou mzdy, i ve srovnání s námi, astronomické, být stále atraktivní pro domácí i zahraniční investory a podnikatele. Ano, jsme drazí, za naši práci musíte hodně zaplatit, ale ono se vám to vrátí, protože umíme něco, co nikdo levněji neumí – alespoň zatím.

Reforma důchodů je sice důležitá věc, bez které se náš stát prostě neobejde, naši konkurenceschopnost ale z dlouhodobého hlediska příliš neovlivní. Mnohem více záleží na vzdělání a invenci. Zde se tedy první dvacetiletí života pěkně snoubí s posledním: Zatímco špatně reformované důchody mohou působit jako brzda konkurenceschopnosti, vzdělanost je jejím motorem.

Diskuse pro diskusi

Na závěr ještě úvaha, proč se u nás v Čechách tak dlouho přešlapuje na místě. Varianty máme spočítané od roku 2004, více než šest let. Na Slovensku se přitom důchody reformovaly již v roce 2005, v Polsku dokonce v roce 1999. Jen u nás – kromě parametrických úprav prvního pilíře – ticho po pěšině. Podobně liknaví jsme i v otázce přijetí eura, protikorupčních opatření, justice, školství a zdravotnictví – všichni si pamatujeme, jaký poprask vyvolalo zavedení spoluúčasti pacientů v českém zdravotnictví.

Lze to vše vysvětlit láskou Čechů a Moravanů k diskusi a vedení učených sporů? Nebo naší příslovečnou nerozhodností? Nevím, ale těším se na dobu, kdy tyto věci, které již musí unavovat svým opakováním, budeme mít za sebou a budeme se moci v diskusi věnovat důležitějším a zajímavějším věcem. Snad se to stane ještě před tím, než do důchodu odejde Česká republika.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu.