Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Finanční loupežníci

Roman Zeman
Roman Zeman
17. 4. 2008

Srozumitelné produkty, průhledné poplatky a konec vykořisťování prostých spotřebitelů nenasytnými finančními predátory – to slibuje nový zákon o pojišťovnictví, MiFID, nová evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech a plánovaný jednotný evropský trh úvěrů na bydlení. Kéž by to bylo tak jednoduché!

Finanční loupežníci
Dovolím si vnést trochu skepse do očekávání blížícího se spotřebitelského království. Chtěl bych poukázat na některé zakořeněné mýty o všeléku regulace, případně zhoubnosti neregulace finančních trhů.

Mýtus první: Konkurence vše vyřeší
Když v roce 1787 psal v Rusku Jeremy Bentham svoji Obranu lichvy, platily všude v Evropě limity upravující výši úrokových sazeb. „Žádnému člověku ... nemá být – s ohledem na jeho prospěch – bráněno, aby uzavřel takovou smlouvu o získání peněz, o které se domnívá, že se mu hodí. ...stejně tak nemá být nikomu bráněno, aby mu [druhý] peníze poskytnul podle podmínek, o nichž si myslí, že jsou přiměřené k tomu, aby na ně přistoupil,“ obhajoval Bentham v úvodu své Obrany úrokovou svobodu. Benthamovy nepřehlédnutelné myšlenky našly odezvu v jeho rodné Anglii, kde byly o pár roků později úrokové stropy (skoro úplně) zrušeny.

Dnes v Česku nemáme žádné stropy úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů a s výjimkou několika málo paragrafů roztroušených v občanském zákoníku a trestním zákoně nemáme ani jiná administrativně stanovená omezení, která by měla upravovat rovnováhu ve smluvních vztazích mezi spotřebitelem a poskytovatelem úvěru. Jednoduše věříme v konkurenci. Avšak denně jsme svědky jednání finančních institucí, které vytváří bezpochyby – vzdor existující a leckdy tvrdé konkurenci – hrubý nepoměr vzájemně poskytnutých plnění a protiplnění.

Namátkou uveďme pár do očí bijících faktů, s nimiž se každý z nás běžně setkává a které patří do soudku nemravností finanční industrie vůči spotřebitelům: efektivní úrokové sazby spotřebitelských úvěrů ve výši stovek procent, poplatky za předčasné splacení hypotéky ve výši desítek procent ze splacené jistiny dluhu, zcela neúměrné ceny některých pojistných produktů prodávaných při vázaném prodeji spolu s úvěry či leasingovými smlouvami, dvojí roční pojistné stržené životními pojišťovnami u produktů kapitálového i investičního životního pojištění na pokrytí získatelských nákladů, dvojí zpoplatňování jedněch peněz v rámci investování prostředků investičního životního pojištění atd.

I když se o některých finančních či pojistných produktech s oblibou říká, že přinášejí „přidanou hodnotu“, ve skutečnosti se děje spíš pravý opak. Žádnou hodnotu nepřidávají, nýbrž spíše ubírají a jejich míra loupeživosti se dotýká hranice dobrých mravů, pokud už ji rovnou nepřekročila. Jak je možné, že v praxi existují takové produkty a jsou klientům úspěšně prodávány? Jak je možné, že „všemocné“ konkurenční prostředí nedonutí finanční instituce, aby se vůči spotřebitelům chovali férověji?

Troufám si tvrdit, že míra loupeživosti je až nehumánní u produktů, kterých se není možné bez dalších sankcí a ztrát jednoduše zbavit. Čím menší je možnost spotřebitele vyvázat se z daného finančního produktu ( ať už v důsledku vlastností produktu, anebo možností spotřebitele), tím větší je poplatkový apetit finančních institucí.

Argument Jeremy Benthama zní i po více než 200 letech stále krásně: „Je to vždy dlužník, kdo ... u krátkodobé půjčky ... je na bezpečnější straně. Jakákoliv nerozvážnost, ke které by se zavázal, může být kdykoliv opravena. Jestliže zjistím, že jsem poskytl příliš vysoký úrok jednomu (věřiteli), to jediné, co mám udělat, je půjčit si od jiného za nižší sazbu a splatit první půjčku.“ Zlaté 18. století, řeknete si možná se mnou nad těmito slovy. V našem jedenadvacátém se bohužel setkáváme spíše s opakem, a to nejenom ve vztahu věřitele a dlužníka.

Mýtus druhý: Přísnější regulace, lepší ochrana
První porevoluční zákon o pojišťovnictví (č. 185/1991 Sb.) měl 31 paragrafů. Zákon dnes platný (č. 363/1999 Sb.) má 51 paragrafů a ten nově připravovaný, který má nabýt platnosti a účinnosti od 1. 1. 2009, je navržen se 137 paragrafy. Za dobu přibližně 16 let fungování českého pojišťovnictví v tržním prostředí se toho ovšem pro spotřebitele změnilo k lepšímu jen málo, a to i navzdory přísnější regulaci vyjádřené kromě jiného i zmíněným nárůstem počtu paragrafů. Snad jen to, že na trhu zůstali především silní hráči, může představovat přínos s ohledem na předpokládanou stabilitu poskytovatelů pojištění. Tím však výčet plusů dosavadní regulace začíná i končí.

Parametry pojistných produktů – obzvláště to platí v životním pojištění – jsou nastaveny ještě o poznání loupeživěji, než jak tomu bylo dříve. Projevuje se to například ve způsobu a rychlosti úhrady získatelských nákladů, v poplatcích za správu prostředků investičního životního pojištění, v manipulacích s připisováním podílů na zisku atd. Pokud bychom sestavovali žebříček loupeživosti finančních produktů, vedle takzvaných rychlých půjček by na místa vítězů aspirovaly jistě leckteré moderní produkty životního pojištění.

Od pojišťovnictví můžeme zabrousit do oblasti kapitálových trhů, ve které se pomyslné kyvadlo fantaskní regulace z raných počátků kapitálového trhu v Česku překmitlo na druhou stranu. Pomineme-li éru okrádání diků (kdy se naopak regulovat mělo, a tvrdě), zůstává podstata tohoto businessu stále stejná. I nadále se na kapitálových trzích peníze vydělávají a prodělávají bez ohledu na to, jak sáhodlouhý je výčet povinností investiční společnosti či obchodníka s cennými papíry.

Ať už je řeč o pojišťovácích, burziánech či bankéřích, přísnější regulace sama o sobě nemá moc přimět je k tomu, aby se vůči spotřebitelům chovali slušněji.

Mýtus třetí: Více výkazů, lepší kontrola
Měl jsem to štěstí, že jsem vyplňoval výkazy na MF o finančním umístění pojišťoven v době platnosti první prováděcí vyhlášky z roku 1994, a přicházím s nimi do styku i dnes. Tyto výkazy jsou v principu stále stejně absurdní. Naše prostředí – malé, hezké, lokálně české – je nicméně nadále polem neoraným ve srovnání s tím, jaké povinnosti musí plnit společnosti, jejichž akcie jsou obchodovány na světových burzách.

Po malérech Aholdu, Enronu, banky Barrings, a podobných se vždy objevily nové povinnosti, které směřovaly k vyšší transparentnosti trhu, k lepší informovanosti regulátorů, k větší ochraně spotřebitele. Jenže jak známo, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, a pokud jde o reportovací povinnosti finančních institucí – jdeme po ní hodně rychle. Mám-li tipovat věci příští, soudím, že jediná oddělení finančních institucí, která v nejbližší době nabobtnají v souvislosti s kauzou subprime hypoték, budou ta, jež jsou pověřena reportovacími povinnostmi.

Ve věci samé by to koneckonců nebylo nic zas tak špatného. Problém je, že ve finále za to zaplatí spotřebitel. Finanční instituce nakonec téměř vždy novým regulatorním požadavkům vyhoví, přelicencování úspěšně přežijí, systémy se náležitě upraví. A náklady se přenesou na klienty.

 Nutným předpokladem pro kvalitní práci dozoru subjektů finančního trhu není obrovské množství reportovaných údajů, ale kvalita vyžadovaných a poskytovaných informací. Není nutné mít na stole stohy papírů, stačí znát to podstatné, ale jak se zdá, je to zcela proti trendu doby.

Mýtus čtvrtý: Dostatek informací ochrání spotřebitele
Stále se hovoří o tom, že spotřebitel se bude chovat rozumně, pokud bude mít dostatek jasných a srozumitelných informací. Nevěřte tomu, nebude. Co se změnilo po uzákonění povinnosti zveřejňovat roční procentní sazbu nákladů (RPSN) u spotřebitelských úvěrů? Nic, lidé si půjčují jako o život dál a neodradí je ani RPSN v řádu desítek či stovek procent.

Jistěže informační asymetrie mezi spotřebitelem a profesionálním poskytovatelem finančních služeb je základní problém dnešního finančního průmyslu. Spotřebitel jednoduše není s to porozumět současným sofistikovaným metodám jeho okrádání. Ostatně i v samotných finančních institucích si jen hrstka zasvěcených připustí míru loupeživosti jimi poskytovaných produktů.
 
Škodolibě dodám, že to zpravidla bývají především ti, kdo tyto produkty připravují…
Pojišťovny poskytující produkty investičního životního pojištění své sazebníky poplatků neskrývají a už několik let je veřejně vystavují na svých webových stránkách. Změnilo se něco? Nezměnilo, a pokud ano, rozhodně nikoli ve prospěch spotřebitelů.
Trh funguje jinak, než jak bychom si přáli, aby fungoval. Každý z účastníků se snaží maximalizovat svůj prospěch plynoucí z jeho síly – jak finanční instituce, tak prodejce, respektive finanční poradci. Spotřebitel by rovněž rád maximalizoval svůj benefit, avšak jako ten nejslabší v řadě musí počkat, co na něj ze vzájemného soupeření obou silnějších protihráčů zbude.

Na trhu jsou nepochybně produkty, u nichž je – v míře významně větší, než je tomu dnes – zapotřebí poskytnout spotřebiteli daleko více informací nutných ke kvalifikovanému rozhodování. Avšak ani sebevětší informační podpora, a ani ta, kterou budou vyžadovat nové regulatorní předpisy, nepovede sama o sobě k tomu, aby spotřebitelé nekupovali předražené a nevýhodné produkty.

Co s tím?

Jednoduchá řešení neexistují. Je nesmyslné očekávat, že se finanční instituce zbaví svých produktových „perel“ ve jménu spotřebitelského dobra. K tomu je bude muset někdo donutit. Dovolím si tvrdit, že i v Česku se začnou odehrávat mediálně sledované spory mezi spotřebiteli a poskytovateli finančních produktů o to, zda se jedná či nejedná o smluvní podmínky, které jsou již v rozporu s dobrými mravy, případně nesou znaky lichevních smluv. Není otázkou „zda“ to nastane, ale „kdy“ se to stane.

Konkurence i přes připomínky uváděné hned v úvodu nepochybně působí „pro-spotřebitelsky“. Třeba v pojišťovnictví by českému spotřebiteli jistě prospělo vytvoření sekundárního trhu se životními pojistkami. Například v Německu téměř deset let fungují společnosti, jimž je možné „odprodat“ pojistku bez jejího zrušení. Jsou nepochybně kvalifikovanější než běžní spotřebitelé, mají daleko větší možnosti vést zasvěcenou „disputaci“ o hodnotě pojistného plnění, což by se zpětně mělo odrazit v chování pojišťoven.

Důležitou roli může sehrát finanční arbitr (či arbitři, pokud by se přistoupilo k rozdělení specializací), pracující sice za státní peníze, ale ve prospěch rovnováhy smluvních vztahů. Role finančního arbitra v Česku je nicméně dosud zúžena na oblast bankovnictví a nedává mu v zásadě možnost pohnout s věcmi i v jiných segmentech finančního trhu. A posledním lékem je čas. Chce to zkrátka víc času, a aby spotřebitelé zaplatili daň za svoji nezkušenost a finanční (ne)gramotnost. Vždyť i ty boží mlýny melou pomalu…

Autor je finanční ředitel AEGON Česká republika. Článek vyšel v dubnovém vydání měsíčníku FINMAG - finanční magazín.
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (21)

Vstoupit do diskuze
Roman Zeman

Roman Zeman

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo