Ďábelské detaily penzijní reformy

Nový návrh předpokládá zavedení individuálních penzijních účtů. V rámci fáze spoření bude účastník systému pravidelně přispívat do zvoleného fondu. Při odchodu do penze za uspořené peníze koupí anuitu, nebo doživotní rentu.

Toto vše zní dobře, ale ďábel se skrývá v detailech. A problematických detailů je v návrhu dost. Především není rozhodnuto, do jakých nástrojů bude možné investovat budoucí důchodové úspory. Uvažuje se o možnosti založení zcela nové třídy subjektů – důchodových správcovských společností.

Existuje ale i varianta, že tuto roli budou hrát existující subjekty, tedy penzijní fondy a investiční společnosti. Problematickým bodem je i návrh, aby administrativu spojenou s investováním do nových penzijních fondů prováděla Česká správa sociálního zabezpečení.

Vztah mezi klientem a správcovskou společností by pak byl pouze nepřímý: klient by si vybral společnost a fond, ale správce by o klientovi neměl žádné údaje. Tento návrh vypadá jako elegantní řešení problému levné distribuce, ale jen zdánlivě.

Myšlenka využít nákladově úspornou administrativu státního penzijního systému pro distribuci fondů pochází ze Švédska, kde byla realizována v roce 2002. Tehdy to vypadalo jako skvělý nápad, dnes přicházejí problémy. Ač systém nabízí 670 jednotlivých fondů, vznikla situace dominantního oligopolu.

Fond AP7 spravuje penzijní úspory 42 procent klientů systému, přičemž z nově příchozích si jej vybírá neuvěřitelných 91 procent. Proč? AP7 je státní fond, který je automaticky přidělen klientům, kteří si nevyberou jinou variantu. A protože mezi 670 variantami je obtížné si vybrat, většina klientů končí v náručí státu.

Český návrh s žádným státním fondem sice nepočítá, ale přesto je riziko značné. Je vysoce pravděpodobné, že oligopolní struktura vznikne i v Česku: stalo se to i během kuponové privatizace. Podobně jako během „kuponovky“ se správcovské společnosti budou snažit nalákat klienty masivní a enormně nákladnou reklamou. Tyto náklady ovšem v důsledku ponese klient.

Levnější a snazší by bylo využít existujících podílových fondů a zaběhaných distribučních cest. Vstupní a manažerské poplatky jsou již na evropské úrovni. Investiční společnosti by navíc měly motivaci bojovat o klienty cenovou konkurencí. Systémová rizika jsou v tomto odvětví již vyřešena. Proč tedy zbytečně riskovat?

Autor je ředitel pro strategii Partners. Psáno pro deník E15.