Skalpel, prosím?

Penzijní fondy se postupem doby staly nedílnou součástí českého finančního trhu. Nic na světě není dokonalé a stejně tak i český systém penzijního připojištění má jak své světlé stránky, tak i slabiny. Přesto se zejména v posledních letech zdálo, že systém penzijních fondů se stále více „zklidňuje“ a zabíhá do vyjetých kolejí.

Mezi úspěchy penzijních fondů nesporně patří masové rozšíření produktu – k polovině roku 2007 bylo v systému 3,77 milionu klientů. Růst o cca 300 tisíc klientů ročně pozorujeme již několik let a nic nenasvědčuje tomu, že by v nejbližší době měl tento trend polevit.

Popularita produktu souvisí velmi pravděpodobně jak s možností spořit i velmi malé částky (již od 100 Kč měsíčně), tak i se státní podporou (přímý příspěvek a daňové úlevy na straně zaměstnance i zaměstnavatele).

JAKÉ JSOU ZÁRUKY?
K přednostem se řadí i proběhlá konsolidace penzijních fondů. Těch je dnes deset a všichni hlavní akcionáři mají investiční rating o stupeň či dva vyšší než je rating vlády České republiky.

Ze zákona ručí za prostředky klientů v penzijním fondu jejich akcionář. Akcionář ručí v konečném smyslu zákona nejen za prostředky účastníků, ale také za to, že meziročně nedojde k poklesu výše účtu účastníka. Je tedy vyloučeno záporné meziroční zhodnocení, bez ohledu na konkrétní vývoj finančních trhů.

Absolutní jistota v globálním a volatilním světě samozřejmě neexistuje, zejména ne v oboru investic, nicméně jen těžko si lze v praxi představit vyšší bezpečnost systému z pohledu klienta.

ZDRAVÁ KONKURENCE
Důležitým aspektem stávajícího systému je i existence konkurenčního prostředí. Má-li klient pocit, že jeho penzijní fond je horší než konkurence anebo nevykonává správu jeho prostředků vhodným způsobem, může každé čtvrtletí – bez jakýchkoliv finančních sankcí či administrativních omezení (s výjimkou notářsky ověřeného podpisu) – změnit penzijní fond.

Již několik let dosahuje míra „migrace“ klientů pouhá 2% z celkového počtu klientů ročně. Nejde tedy v žádném případě o úroveň, která by destabilizovala systém. Naopak, tato míra migrace, resp. samotná možnost „hlasovat nohama“, nezatížená transakčními náklady, je velmi prospěšná pro existenci zdravého konkurenčního prostředí.

SROVNÁNÍ S PODÍLOVÝMI FONDY
Každý líc má i svůj rub a stejně tak i systém penzijního připojištění má svá slabá místa. Jedním z nejpalčivějších problémů jsou relativně nízké dosahované výnosy. Ty se v průměru za poslední dekádu pohybují těsně nad 1% p.a. reálně, tedy po očištění o inflaci. V diskuzích se většinou zapomíná zmínit, že z pohledu klienta jde o netto výnos, tedy již po úhradě nákladů.

Při srovnání se sektorem podílových fondů a asset management fee ve výši např. 2% p.a. by tedy výnos podílových fondů musel reálně činit 3% p.a. (5,5 % nominálně při 2,5% míře inflace), aby klientovi poskytnul stejné čisté reálné zhodnocení (necháváme stranou srovnání z hlediska volatility výnosu). Přesto je však neoddiskutovatelné, že míra výnosnosti penzijních fondů je nižší, než bychom obecně od sektoru penzijních fondů očekávali.

OMEZUJÍCÍ ZÁKON
Hlavním viníkem této situace je zákon o penzijním připojištění – zejména výše zmíněná garance nezáporného meziročního zhodnocení prostředků. Akciové trhy běžně kolísají v řádu desítek procent v průběhu roku.

Žádný správce portfolia nechce riskovat, že v případě nepříznivého vývoje bude akcionář penzijního fondu muset posílit kapitál fondu o stovky milionů korun (je-li objem spravovaných prostředků např. 10 mld. Kč; pak vyrovnání záporného výnosu -1% alespoň na nulu stojí akcionáře 100 mil. korun).

Proto nepřekvapí, že penzijní fondy v průměru do akcií investují pouze 12% svěřených prostředků. Jsme tak svědky klasického stádního chování – všechny fondy investují víceméně stejným způsobem v podstatě vynuceným nevhodnou regulací a dosahují podobného zhodnocení. Krásný důkaz toho, že každá jistota něco stojí.

ODDĚLIT MAJETEK?
Dalším často diskutovaným deficitem penzijního připojištění je neoddělený majetek klientů fondu a jeho akcionářů. Na rozdíl od podílových fondů a investičních společností jsou prostředky akcionáře penzijního fondu a jeho účastníků sesypané na společnou hromadu.

Na jednu stranu tak systém není zcela transparentní, neboť umožňuje například hradit získatelské náklady ze společných prostředků celého penzijního fondu (a v účetnictví tak vznikají známé náklady příštích období – k 30.6.2007 ve výši 3,3 mld. Kč). Na druhé straně jedině za těchto podmínek (společné peníze) může být klientovi poskytnuta zákonem vyžadovaná garance ze strany akcionáře ohledně jeho prostředků v penzijním fondu.

Občas lze zaznamenat obavy, že v situaci „společných“ peněz mohou být klienti poškozeni chováním managementu penzijního fondu z hlediska nekontrolovatelného růstu nákladů. Tuto obavu považuji za lichou. Nad penzijním fondem bdí nejen dohled (ČNB), ale také auditor či média.

Dokonce i akcionář má, díky neoddělenému majetku a způsobu participace na vytvořeném zisku, stejný zájem jako všichni klienti – tedy minimalizovat náklady, maximalizovat zisk a tudíž jak připsané zhodnocení klientům (alespoň 85% vytvořeného zisku – vyplývá ze zákona), tak i dividendu pro akcionáře (nejvýše 10% ze zisku). A v neposlední řadě má záchrannou brzdu v ruce i sám klient – viz výše pojednání o disciplinujícím významu hlasování nohama bez transakčních nákladů.

JAK REFORMOVAT PENZIJNÍ FONDY
Tento přehled předností a slabin penzijních připojištění není zcela jistě úplný. Stejně tak nebylo cílem vyzdvihnout pouze výhody a „diskontovat“ slabá místa. Právě naopak – o symbióze výhod a slabin je třeba co nejvíce diskutovat. Mimo jiné i proto, že stojíme na prahu možnosti významných změn v penzijním připojištění. Změny v penzijních fondech jsou součástí druhé etapy důchodové reformy a od jara letošního roku probíhají pracovní jednání MFČR-MPSV-ČNB-APFČR v tomto směru.

Obecně existují dvě rozdílné možnosti, jak systém zreformovat. První možnost spočívá ve vytvoření zcela nového zákona o penzijním připojištění, jehož ambicí bude vyřešit všechny slabiny. Systém se maximálně přiblíží modelu investiční společnost-podílový fond. S tím rozdílem, že tento produkt bude i nadále podporován státem.

Penzijní fondy budou pouze spořicí produkt bez anuitní fáze. Budou se velmi bolestně hledat kompromisy, jak rozdělit náklady transformace systému mezi klienty, akcionáře a stát s rizikem, že se snažíme o kvadraturu kruhu. Hledání řešení, jednání a schvalování změn si vyžádá mnoho času a energie. Reforma penzijních fondů poslouží velmi pravděpodobně politické scéně jako vítaná – a na první pohled dokonce logická – záminka, jak se i v tomto volebním období vyhnout zásadnímu celospolečenskému úkolu, který před námi v důchodové oblasti stojí – tedy reformě státního důchodového systému.

SKALPEL, NEBO JEMNĚJŠÍ ZÁSAH?
První možnost lze přirovnat v lékařské terminologii k operaci, kde chirurg potřebuje skalpel. Skalpelem si zajistí přístup do celé břišní dutiny, během dlouhé operace spraví všechny neduhy, ránu zašije, pošle pacienta na dlouhou rekonvalescenci a spolu s ním doufá, že nenastanou postoperační potíže.

Alternativou je, opět lékařským jazykem, laparoskopický zákrok. Pacient se dostaví den před zákrokem. Ambicí není vyřešit všechno najednou, ale jen to, co pálí nejvíce a touto metodou vyřešit jde. Postup je mnohem méně náročný jak pro chirurga, tak zejména pro pacienta, který se již po několika dnech vrací domů.

Přeneseme-li tuto alegorii zpět do penzijního připojištění, tak jasným kandidátem na rychlý laparoskopický zákrok je oblast výnosnosti penzijních fondů. Nízký výnos je to, co klienta trápí nejvíce a proč mnoho finančních poradců doporučuje spořit pouze tak, aby klient maximalizoval podporu od státu (příp. zaměstnavatele) a vstoupit do systému spíše až ve středním věku - tedy s kratším investičním horizontem.

Proto je vhodné co nejrychleji zrušit meziroční garanci nezáporného zhodnocení. To umožní penzijním fondům investovat dlouhodoběji a dosahovat tak pro klienta vyššího výnosu.

Za úvahu stojí také, v kombinaci s předchozím bodem, uvolnění investičních limitů, které fondy ze zákona musí splňovat. Tuto změnu lze provést velmi rychle. Odborná i politická kapacita v důchodové oblasti se nevyblokuje na „řešení“ penzijních fondů a bude možné ji použít pro reformu státního důchodového systému.

Je důležité dělat věci nejen správně, ale i ve správném pořadí. Osobně mám v tomto případě poměrně jasno. Nejdříve proveďme reformu státního důchodového systému – a zde se nebojme použít občas i skalpel. Teprve potom se zaměřme, laparoskopicky, na penzijní připojištění.

Autor je předseda představenstva AEGON Penzijní fond, a.s.