Lži přetavené v absurditu. Brexit ukázal Britům sílu manipulace

Konečně budeme moct dělat, co budeme chtít, slibovali brexitáři v čele se současným premiérem Borisem Johnsonem. A bez unijní koule na noze to bude mnohem lepší než dosud: míň byrokracie, víc práce pro Brity, víc investičních a jiných možností. Silnější ekonomika, vyšší životní úroveň…

Zatím to tak nevypadá. Brexitová britská realita je a v nejbližších letech zcela jistě bude daleko tvrdší, než Johnson maloval. Byznys brexitu jako výhodnému projektu nevěří a nechce do něj zatím investovat důvěru ani peníze.

Brexit má dopady i na pokles ekonomiky během covidové krize. Ekonomové odhadují, že kdyby Británie byla zapojena do unijních programů, byl by pokles nižší; země už po první vlně pandemie hlásila rekordní propad o víc než dvacet procent HDP.

Zvýšila se byrokracie na hranicích, z Británie odcházejí investoři i výrobní firmy, britské univerzity se připravují na odliv evropských studentů. A už jen premiér snad věří tomu, že jejich peníze po odeznění covidové pandemie přeplatí ještě větší příliv studentů z Číny.

O vlivu na cestování a na britské „chataře“ na starém kontinentu ani nemluvě. Jen to zatím není tak vidět, protože se kvůli viru prakticky necestuje.

Místo růstu pád

Výhodám brexitu nevěří ani guvernér britské centrální banky (Bank od England) Andrew Bailey. Ten odhadl, že brexitová dohoda s Evropskou unií – podle premiéra velmi výhodná –, připraví Británii o 80 miliard liber (přes 2,3 bilionu korun). Britská vláda odhaduje, že obchodní dohoda s Unií přinese během 15 let ekonomický výkon nižšío pět procent. Bez dohody by to bylo 7,6 procenta.

Agentura Bloomberg už loni spočítala, že britská ekonomika dosud brexitovým rozhodnutím ztratila víc než 200 miliard liber (bezmála šest bilionů Kč) a náklady rostoucích obchodních bariér dál porostou. Je to dost pikantní, protože celkové náklady Británie na 45 let pobytu v Unii, které současný premiér v brexitové kampani lživě přefukoval, dosáhly do brexitu 216 miliard liber (6,3 bilionu korun).

Co investovala Británie do Evropy za půl století, o to teď přišla během necelých pěti let…

Zdroj: Shutterstock

Žádná pobrexitová oslava britské ekonomické svobody se logicky nekoná. A to nejen kvůli pandemii covidu-19, ale i kvůli tomu, že jednoduše žádné dobré ekonomické zprávy zatím nepřicházejí.

Srážka populismu s realitou

Johnson hodně politicky investoval do dohody se Spojenými státy. Exkluzivní vztahy s USA mají nahradit exkluzivní vztahy s Evropskou unií. Dohoda je ale po výměně administrativy a nástupu Joea Bidena ještě nejistá. Čekalo se přitom, že smlouva o volném obchodu s USA bude podepsána už v dubnu.

Právě na ni britský premiér spoléhal jako na hlavní nástroj pobrexitového nakopnutí ekonomiky. Orientaci na Ameriku jako hospodářskou spásu potvrzuje dohoda o zrušení cel i fakt, že poprvé po dvaceti letech Amerika předběhla Německo a s podílem dvanácti procent na všech britských dovozech se stala největším importérem do Británie. Na exportním účtu Británie je naopak každá sedmá libra získána v USA.

Pobrexitová praktická i prognostická kocovina přinesla premiérovi Johnsonovi dost tvrdé prozření, které komentátoři připodobňují k políčku. Je evidentně něco jiného dělat populistickou politiku a manipulovat voličskými davy prostřednictvím moderních technologií a big dat, jako to prováděl Johnson se svým marketingovým mágem Dominikem Cummingsem, a něco jiného každodenní společenská a ekonomická realita.

Špetka souvislostí z historie

Klíčový hybatel kampaně na podporu vystoupení Velké Británie z Evropské unie byla organizace Vote Leave (Hlasujte pro odchod). V říjnu 2015 ji založili političtí stratégové Matthew Elliott a Dominic Cummings, který se později po jmenování Borise Johnsona premiérem stal i jeho hlavním poradcem (loni mu pak zlomil vaz skandál kolem kornaviru). Johnson, tehdy odcházející starosta Londýna, byl v roce 2016 hlavní tváří vrcholné části kampaně na podporu brexitu. V referendu dne 23. června 2016 Britové rozhodli poměrem 52 ku 48 procentům hlasů pro opuštění evropského společenství.

Výsledkem všelidového hlasování byli překvapeni i sami jeho strůjci. Díky whistleblowerství několika spolupracovníků kampaně Vote Leave vyšlo najevo, že v ní Cummingsova a Elliottova firma nad rámec zákonných omezení (zejména finančních výdajů na kampaň) využila k ovlivnění veřejného mínění analýzy dat z Facebooku. Firma AggregateIQ, kterou k tomu využila, byla vlastnickou strukturou propojena s dnes už neexistující společností Cambridge Analytica. Ta byla hlavní „tváří“ světového skandálu kolem těžby dat z Facebooku a jejich zneužití ve volbách v několika zemích.

Lži a manipulace v brexitové kampani, před nimiž se Johnson po brexitovém hlasování schoval, protože dobře tušil, jak těžké bude za tento čertovský kousek nést praktickou politickou odpovědnost, se mu vrátily i s úroky. Hrátky s mocensky svůdným čertem moderního marketingu měly vést k převratu v konzervativní straně a ke změně mocenského nastavení (vždyť s vítězstvím v referendu nepočítali ani sami brexitáři), způsobilo ale ekonomický a civilizační otřes, z něhož se Británie bude zvedat ještě hodně dlouho.

Čas na další referendum

Trochu to připomíná souvislosti volby Donalda Trumpa, která byla vyráběna na podobném marketingovém půdorysu aktivizace a manipulace voličů, „na které se zapomnělo“. Dá-li se věřit všem těm knihám, které o Trumpovi v Americe vyšly, prakticky nikdo ze spolupracovníků Trumpova marketingového projektu nepočítal v první volbě s tím, že Trump vyhraje. Ale když už vyhrál, musel nějak plnit to, co slíbil, včetně absurdních plánů na stavbu zdi mezi Mexikem a Spojenými státy.

Premiér Johnson, který nechtěl být brexitovým premiérem, je v podobné situaci: všechny ekonomické analýzy a prognózy dokládají, že brexit britskému hospodářství nijak neulehčí. Ba naopak. Přesto jako předseda vlády, který byl navíc jednou z hlavních tváří divadla brexitu, musí plnit přání lidu, který sám předtím úspěšně mystifikoval.

Právě teď je dobré vrátit se k referendu o brexitu, k této „velké oslavě přímé demokracie“. Ne až tolik proto, aby byly znovu vidět všechny ty fauly, k nimž během přesvědčování lidí došlo. Protože ty už snad budou někdy příště, v jiných souvislostech navždy průhledné. Důležitější je – a pro britského premiéra obzvlášť – znovu slyšet všechny ty touhy a naděje spojené s vystoupením z Evropské unie. Výborně je v kontrastu s názory pro setrvání Britů v Unii shrnuje dokumentární film Brexitannia australského dokumentaristy Timothy George Kellyho.

Návrat staré slávy impéria, naděje na dobrou a vůbec nějakou práci v sociálně rozháraných regionech, sociální rovnost, aby bohatší nebyli bohatší a chudí ještě chudší, zrušení diktátu globálních firem, zachování dobrých anglických zvyků, odchod cizáků, kteří jako Poláci – kteří opravují celý Londýn – kradou práci, mravy, kulturu…

Brexit je trochu nechtěnou realitou. Je třeba začít plnit, pane premiére!