Spas nás, kobliho! Oxfordská ekonomka ukazuje světu alternativu

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
31. 1. 2021
 8 647

Britská ekonomka Kate Raworthová ve své knize Ekonomie koblihy přichází s malou revolucí v ekonomickém smýšlení. Posedlost růstem HDP má nahradit kobliha.

Spas nás, kobliho! Oxfordská ekonomka ukazuje světu alternativu
Zdroj: Shutterstock

„Máme ekonomiky, které potřebují růst bez ohledu na to, jestli v nich lidé prospívají. Potřebujeme ale ekonomiky, díky kterým budeme prospívat bez ohledu na to, zda rostou, či nikoli.“ Jinými slovy takové, ve kterých má každý zajištěné základní potřeby, ale zároveň se respektují zdroje planety.

Kate Raworth: Ekonomie koblihy. ObálkaZdroj: Družstevní nakladatelství Idea

Kate Raworth: Ekonomie koblihy. Sedm způsobů ekonomického myšlení pro 21. století. V překladu Jana Baláče a Venduly Bittner vydalo v roce 2020 družstevní nakladatelství Idea. 320 s., cena u nakladatele 370 Kč.

Knížku můžete prolistovat na webu nakladatelství Peoplecomm.

Tak zní zásadní myšlenka Kate Raworthové, která už v roce 2017 jasně zformulovala ve své knize Doughnut Economics: Seven Ways to Think Like a 21st-Century Economist. Loni pak vešla na český trh pod titulem Ekonomie koblihy: Sedm způsobů ekonomického myšlení pro 21. století. Ač bychom jí mohli vyčítat přílišnou utopičnost, britská ekonomka je jednou z mála, kdo přichází s alternativou. A to v době, kdy je zřejmé, že růst ekonomik naráží na své limity.

Sama autorka tvrdí, že se během svých studií na Oxfordu  sice naučila hodně o ekonomických modelech nebo o tom, co dělat, abychom dosáhli růstu, ale skoro nic o tom, proč ho dosáhnout chceme. Nebo co je vlastně cílem ekonomie. Natož aby někdo zkoumal, jak ekonomiky využívají zdroje, na kterých jsou závislé a které považujeme za samozřejmé. Například životní prostředí.

Právě těmito starostmi se autorka mnoho let zabývala v OSN a jedné z celosvětově nejvýznamnějších charit zaměřené na boj s chudobou – Oxfam. Dnes mimo jiné působí na své alma mater Oxfordu. Konkrétně na Institutu environmentální změny.

Externality dovnitř

Celospolečenské změny, které Ekonomie koblihy v sedmi krocích navrhuje, bychom v širším významu slova mohli označit za levicové. Patří sem třeba velký důraz na nutnost přerozdělování; v Česku knihu vydalo Družstevní nakladatelství IDEA, které se už dřív zaměřovalo na levicové autory. Svým způsobem ale obrat, který Raworthová navrhuje, pravolevé myšlení přesahuje. Je jí sice bližší John Maynard Keynes než třeba Milton Friedman, jenže útočí už na samotné teoretické základy ekonomie. A z těch vycházejí oba.

Jedním z těchto základů je uvažování o dopadech ekonomiky na životní prostředí jako o externalitách. Řešit životní prostředí a hlídat zdroje, které nám planeta poskytuje, není nějaký luxus navíc. Měla by to být nutná součást ekonomiky. Podle autorky by například firmy měly platit daň, která odpovídá nákladům na znečištění. Dnes jde tato daň k tíži nás všech – daňových poplatníků. Firmy by podle Raworthové měly být finančně zodpovědné za to, že si berou něco, na čem závisí zdraví všech.

Kate a slavní spolužáci

Kate RaworthFoto: kateraworth.com

Kate Raworthová

Kate Raworthová vystudovala obor PPE (Philosophy, Politics and Economics, tedy filozofie, politologie, ekonomie) na Oxfordské univerzitě. Tento obor podle deníku The Guardian „vládne Británii“. Stejným diplomem se jen ze slavných britských politiků chlubí třeba současný ministr financí Rishi Sunak či bývalí premiéři Ed Miliband a David Cameron.

Environmentální hledisko by rovněž nemělo být výsadou pouze bohatých států. Podle Raworthové rozhodně není pravda, že rozvojové státy „si ekologii nemůžou dovolit“, mají nejprve zbohatnout a „růst pak všechno srovná“. Je to naopak. Současné nastavení ekonomiky často ohrožuje naprosto základní potřeby lidí v rozvojových zemích. Například přístup k čisté vodě a pro zemědělství vhodnou půdu.

Tady by se nejspíš autorka shodla na jedné věci s Václavem Klausem – pokud skutečně zvolíme udržitelnost, budeme se muset vzdát závislosti na růstu a zahájit přerozdělování. Neexistuje prý nic jako „udržitelný růst“. Snahy o ekologičtější svět v současném ekonomickém systému jsou podle Raworthové jen takovým hezkým PR, které posiluje představu, že něco děláme. Ve skutečnosti však situaci nijak výrazněji nezlepšíme.

Donut místo teorie rovnováhy

Kobliha Kate Raworthové, přesněji americký donut, pak reprezentuje naši ekonomiku. Vnitřní kruh vytyčuje sociální základnu, například jídlo, zdraví, politický hlas, mír či vzdělání. „Dovnitř“, tedy do nedostatku, by podle britské ekonomky neměl propadnout nikdo. Vnější hranice naopak symbolizuje ekologický strop, nad který bychom se už neměli dostat. A nejde tu jen o klimatickou změnu, ale i znečistění ovzduší, úbytek vody či přeměnu půdy. Tedy problémy trápící i mnohé české zemědělce či lidi žijící na venkově.

Na konci knihy autorka dodává tabulky, ve kterých nabízí data, jak si v jednotlivých aspektech vedeme. Svět je často „mimo koblihu“ v obou směrech. Abychom lidstvo nacpali do oné pomyslné koblihy, napadne nejednoho českého čtenáře se zájmem o ekonomii, bylo by třeba hodně toho sociálního inženýrství. Raworthová ovšem ukazuje, že spousta teorií, na které naše státy a ekonomiky spoléhají a my je přijali za své, rozhodně není tak spravedlivých a „přirozených“, jak by se mohlo zdát.

Ekonomie stojí na velmi jednoduchých a mocných modelech, které společnost přijímá jako jakési fyzikální zákony a na jejichž základě se formují politická řešení. Dobrým příkladem je třeba víra v to, že menší míra regulací povede k samoregulaci trhu a my budeme žít v dobré zdravé konkurenci s kvalitními výrobky. Raworthová ovšem říká, že tak to sice může nejprve vypadat, jenže později se stejně vytvoří monopoly a inovace stagnují. Bohatství, know how i patenty se koncentrují v rukou velkých korporací.

Platí to například pro technologické giganty, které mnohé státy osvobozují od daní, aby je přilákaly. Kapitál produkuje kapitál. Co když prostě to, čemu jsme věřili, neplatí?

Mnozí ekonomové minulých dekád například věřili, že tenčící se zásoby některých surovin a horšící se životní prostředí povedou k tomu, že velké firmy je začnou využívat efektivněji a zvýší se hlad po alternativách. Je to ale právě onen velký byznys, který chce podle Raworthové v současném modelu pokračovat. Ve strachu ze ztráty zisku odmítá nové vědecké poznatky ohledně klimatu.

Kate Raworthová vysvětluje koblihu na TEDx

Přerozdělit? Proč ne!

Tady přichází na řadu ono přerozdělování. Podle Raworthové musí skončit dominance finančního trhu, který jen množí peníze pro své akcionáře, aniž by skutečně investoval. Proto mimo jiné skončily po krizi roku 2008 peníze původně určené na rozjetí ekonomiky či udržení pracovních míst na účtech akcionářů. Banky mají jasné priority. Raworthová by v takové situaci rozdávala peníze přímo domácnostem, což sice působí jako naprosto barbarská myšlenka, jenže… proč ne? Proč ne domácnosti, ale akcionáři ano?

U přerozdělování ale nejde pouze o příjmy, týká se i zdrojů. Když si něco koupím, pak mi to patří – to vnímá většina z nás jako spravedlivé. Logicky, protože si pod tím většinou představíme auto, byt nebo pozemek. Je prý ale potřeba si uvědomit, připomíná Raworthová, že například k privatizaci půdy v rozvojovém světe dochází mnohdy pod necitlivým vlivem nadnárodních korporací. Ty půdu často proti vůli místních kupují od zkorumpovaných politiků, znečišťují životní prostředí a zasahují do zdrojů nutných k přežití. To všechno ve víře, že je nejdřív potřeba nastartovat nerovnosti, abychom mohli zbohatnout, a růst to pak srovná… – podle Raworthové ovšem jen další vyvrácený mýtus.

Absolventce Oxfordu taky vadí vysoké zdanění práce. V tom se shodne s většinou kolegů z oboru bez ohledu na politické smýšlení. Zdanění by proto přesunula na technologie (rýsuje se „daň z robotů“?).

Člověk sdílející

Ekonomie vždy prezentovala člověka sobeckého, který chce směňovat za účelem zisku. Tuto redukci ale taky můžeme vnímat jako jistou formu „sociálního inženýrství“. Člověk má přece spoustu různorodých vlastností, mezi které patří například i starost o ostatní, tak proč upřednostnit zrovna tuhle? A proč lidi naopak nemotivovat k tomu, aby měli chuť být kreativní pro dobro své komunity a nemysleli primárně na zisk, ale na svou budoucnost? Raworthová popisuje zajímavý výzkum:

„A jakmile tržní normy nahradí ty sociální, je těžké to zvrátit, jak prokázal v 90. letech výzkum v izraelské Haifě. V deseti mateřských školkách zavedli pokutu pro rodiče, kteří si vyzvedli své dítě s víc než desetiminutovým zpožděním. Reakce rodičů? Dvakrát více jich začalo chodit pozdě. Zavedení pokuty prakticky odstranilo pocit provinění, rodiče ji brali jako tržní cenu za péči přesčas. O tři měsíce později byly experiment i pokuta zrušeny, počet pozdních příchodů se ale ještě zvýšil: cena za přesčas zmizela, ale pocit provinění se nevrátil.“

Experimentů, které dokázaly, že ve chvíli, kdy se lidi snažíme motivovat finančně nebo tržně, ztrácejí své širší hodnoty, autorka popisuje mnoho. Stačí například slovo „jedinec“ nahradit slovem „spotřebitel“, a člověk se hned cítí míň zodpovědný za společnou věc. Můžete si říct, proč by vás měly nějaké hodnoty zajímat, když tržní chování je stejně vždy to nejvýhodnější. Představte si ale pak, jak by vypadala naše společnost, kdyby začaly uvažovat „tržně“ například lidé na rodičovské dovolené (a chtěli peníze za každou hodinu), špatně placené zdravotní sestry či dobrovolníci…

Lepším místem by tenhle svět rozhodně nebyl. V tomto ohledu, zvlášť v době pandemie, nastavuje Ekonomie koblihy naší společnosti výstižné zrcadlo.

Čtenářka s ptákem
Zdroj: Shutterstock

Čtení o opravdových koblihách

Je na vás tahle koblihová ekonomie příliš těžké čtení, radši byste něco dietnějšího? Máme. A přitom je to taky ekonomie. A taky případ s koblihami. Podívejte se, co dokáže ekonom vydedukovat nad dobře odpozorovanou každodenností: 

„Jsem univerzitní profesor. Během své kariéry jsem se účastnil bezpočtu organizačních porad a jednání. Všiml jsem si, že se na nich pravidelně opakuje jistý jev. Podávaná káva pokaždé dojde, ale z nabízených koblih vždycky zbude aspoň kousek.“

Případ mizejících koblih

Kresleme

Co tedy s tím? Raworthová vyzývá k tomu, ať všichni vezmeme tužku do ruky a kreslíme. Ať pomůžeme změnit myšlení o ekonomii a tím i ekonomiku samotnou. To je velmi lákavá a také líbivá myšlenka. Bude ale stačit? Mám obavy, že pouhá změna jazyka a snaha „převychovat“ veřejnost (jak? skrze oligarchy vlastněná média?) nebude stačit k dosažení strukturálních změn, které autorka navrhuje. Současné vazby mezi ekonomikou a politikou nestojí pouze na ekonomických teoriích, ale také na lobbingu, korupci nebo touze po moci.

Raworthová říká, že její model oslovil spoustu lidí i mezi ekonomy či politiky. Problém ovšem je, aby se kobliha nestala jen dalším cool symbolem pro údajnou změnu, která ale nikdy nepřijde.

V dnešním světě klesá víra v meritokracii. Například v autorčině rodné Británii jsou mileniálové po velmi dlouhé době první generací, která je na tom hůř než jejich rodiče, a narážíme také na limity životního prostředí a ztenčování zásob nerostných surovin. Raworthové bychom měli uznat minimálně odvahu v tom, že se snaží rozbít elitní kroužek ekonomů a chce donutit ekonomii, aby začala pružněji reagovat na problémy současného světa. Ať už si o jejích nápadech myslíme cokoli, na nekonečný růst opravdu spoléhat nemůžeme. Je tak možná na čase hledat alternativu.

Ohodnoťte článek

-
6
+

Sdílejte

Diskutujte (65)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Související témata

ekonomieKate Raworthovárůst

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo