Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Babiš měl smůlu, potopa přišla už za něj

Adam Páleníček | 6. 11. 2020 | Vstoupit do diskuze – 121 komentářů

Je to marný, je to marný, je to marný. Tisíckrát se v dobrých časech mohlo říkat vládě, že by měla hospodařit odpovědně a dávat něco stranou. Ne, neposlouchali. Rychle se zalíbit a po nás ať přijde potopa. Přišla ještě za nich. Kritizovat vládu už je zbytečné. Teď je potřeba promýšlet, odkud začít s opravami, až tu tahle vláda nebude.

Babiš měl smůlu, potopa přišla už za něj

Zdroj: Shutterstock

Do února 2020 jsme zažívali výborné časy. Ekonomika šlapala, rostly mzdy, měli jsme nízkou nezaměstnanost a životní úroveň rostla. Marketingová mašinerie ANO chrlila videa v kadenci seriálu Ulice na TV Nova a každý den nám připomínala zásluhy ANO za prožívaný blahobyt. Jenže všechno bylo trochu jinak.

Pro ty, co přijdou

Není nic ošklivějšího, než muset připomenout: „Já vám to říkal.“ Takže panu premiérovi nebudeme připomínat

Prst 1
Zdroj: Shutterstock

ani červenec 2019:
„Andrej Babiš měl štěstí, že už jako ministr financí mohl v roce 2014 naskočit na dobrou vlnu a vézt se na ní. A ještě tu vlnu do poslední kapky vyždíme, aby přikoupil voliče.“

Po Babišovi potopa

Prst 2
Zdroj: Shutterstock

ani duben 2020:
„Hnutí ANO nerespektovalo principy vyrovnaného hospodaření a za křiku banzai hnalo Česko do rozpočtového kamikaze útoku. Nejmocnější zbraní pro boj s krizí tak bude asi pomlázka z velikonoční mrskačky Moniky Babišové. Má sice úctyhodné dva metry, ale trochu se bojím, že ani to nebude stačit.“

Netrapte se, Andreji, ještě onemocníte

Tohle je pro ty, co přijdou po něm.

Voda se valí

Měli jsme štěstí. Světová ekonomika rostla a schopní podnikatelé, jejich společnosti i zaměstnanci rostli s ní. A platili také víc na daních. I přes rekordní výběry daní a množství peněz, se kterými vláda mohla hospodařit, se nechovala zodpovědně. Utrácela jako divá. Nezaměřovala se ale na to, aby vydané peníze přinášely dlouhodobý užitek, ale na to, aby se líbila. Investiční výdaje byly relativně nízké, k tomu vláda rozpustila většinu rezerv a úspor na horší časy, dluh místo snižování udržovala na stejné výši, zvýšila spotřební daně, navýšila mandatorní výdaje a rapidně zvýšila podíl úředníků a lidí závislých na státu. Za působení Babiše narostl počet úředníků, učitelů a policistů o 70 tisíc a celkem jich je na výplatnici státu již 482 tisíc! Dávat něco stranou na horší časy? Přemýšlet, jak uživíme tolik lidí závislých na státu, když přijde krize? Nesmysl, máme se skvěle, krize nehrozí a ve financích jsme nejlepší v Evropě hlásil Babiš se Schillerovou všude kudy chodil. Ironie osudu.

Otesánek
Zdroj: Shutterstock

A tebe taky sním!

Od roku 2013, kdy Babiš nastoupil do vlády stoupl počet státních zaměstnanců z 413,5 na 449 tisíc lidí. Výdaje státního rozpočtu na platy vzrostly ze 132 miliard na 209,5 miliardy.

Čtěte víc:

Státnímu otesánkovi za Babiše roste apetýt

Přišla potopa. Covid. Tisíciletá voda. Můžeme se ptát, proč se u nás od začátku nejelo podle připravených pandemických plánů a kdo zanedbal přípravu v létě, kdy nám na to virus nechal čas. Místopředseda vlády Jan Hamáček dokonce navrhuje zřízení komise, která bude hledat viníky neutěšeného podzimu. Pokud jde ale o hospodářství, odpovědnost je jasná.

Promarněná léta v hospodaření země totiž nelze dávat za vinu nikomu jinému než vládě. Státní finance mohly být v mnohem lepším stavu. Jenže se ukázalo, že ANO řídilo stát určitým samospádem. Slušně fungovalo jen v časech dobrých, jenže Andrej Babiš se v nich nechoval jako řádný hospodář, který se v takové době zajišťuje proti nepohodě, která může přijít v čase budoucím. Po nás ať přijde potopa! K jeho smůle přišla potopa ještě za něj. A ukázala, že Andrej Babiš absolutně selhává i jako krizový manažer.

Nesystematické zmatečné jednání, rekordní deficit – letos 500 miliard, příští rok 320 nebo možná 390 miliard korun, státní kasa v totálním rozvratu. Plány a prognózy? Neexistují. Nevypadaly dobře, tak je ministerstvo financí raději přestalo dělat. 

Vláda Andreje Babiše dál chrlí videa, která začínají čím dál tím víc připomínat fantasy, za jakou by se nemuseli stydět ani tvůrci Pána prstenů. Je jasné, že nemůže dojít ke zlepšení, když vláda věnuje většinu kapacity marketingu, natáčení videí a stavění Potěmkinových vesnic místo opravdové práce. A dost lidí už začalo registrovat, že reálná situace je jiná. Andreji Babišovi a hnutí ANO začínají klesat preference.

Pyrrhovo vítězství

Volby do poslanecké sněmovny jsou za rok a opozici začíná svítat naděje, že „arcilotr“ Babiš, proti kterému neustále bojují, prohraje volby. Případně vyhraje, ale nesestaví vládu. Padne to na dnešní opozici, respektive někoho z ní. Bude to však Pyrrhovo vítězství.

Opozice se doteď zaměřovala a stále primárně zaměřuje na boj proti Babišovi. Jenže to už není namístě: když Babiš prohraje, přijde opozice o své hlavní téma. A pokud nemá nachystaný v šuplíku plán – zatím o žádném nevíme–, má problém. Co tedy přijde, až nebude Babiš?

Některé z opozičních stran se ujmou vlády a „starter pack“, který dostanou do začátku, bude vskutku otřesný. Země po tisícileté vodě. Dluh ve výši, jakou republika ještě nezažila, obrovské mandatorní výdaje, téměř půl milionu lidí na výplatnici státu a k tomu možná i řádově vyšší nezaměstnanost a ekonomiku, která se bude vzpamatovávat z krize. Manipulační prostor nula. To nechceš.

Pokud bude taková vláda rozumná a rozhodne se nepokračovat v rapidním zadlužování (teď už asi dětí našich vnuků), bude nucena hledat ze svízelné situace cestu ven. Bude muset dělat velmi nepopulární opatření. Redukovat úřednický aparát, sociální stát a výrazně limitovat neinvestiční, čistě spotřební a nenávratné výdaje. Bude se muset snažit o to, aby byl stát menší, efektivnější a aby nechával namísto neefektivního přerozdělování peníze občanům.

Populismus ve stylu Aleny Schillerové, která chápavým hlasem hodné tetičky říká, že krizí se nejde proškrtat, nemůže mít v nové vládě místo. Za takovými slovy se skrývá pouze rozhazování na spotřebu. A škrty této spotřeby bude muset nová vláda probojovat, aby mohly peníze primárně zůstat u lidí, případně aby je stát mohl rozumně investovat. To všechno se ale bude prosazovat v prostředí, které je už zcela prorostlé strukturami ANO.

Anketa

Kdo bude premiér po Babišovi?

Jestli opozice chce vládnout, měla by okamžitě přestat řešit program Antibabiš a začít ihned pracovat na podrobném plánu, jak uklidit po potopě a po ANO. Pokud se jí nepodaří najít recept, jak správně servírovat léčebná opatření, je odsouzena k maximálně jednomu volebnímu období. Pak přijde nový populista, možná mnohem nebezpečnější než Andrej Babiš. Ten vytěží maximum z nepopulárních opatření učiněných předchozí vládou, která se zpožděním nakopnou ekonomiku. A u vesla se pak udrží výrazně déle než pobabišovská vláda. Opozice by se měla poučit z historie. Nečas by určitě mohl vyprávět.

Adam Páleníček

Adam Páleníček

Ekonom. Vystudoval finance a národního hospodářství na Vysoké škole ekonomické v Praze, absolvoval kurz financí na London School of Economics, dokončuje studium Právnické fakulty Karlovy univerzity. Pracuje v mezinárodní... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 121 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Luděk Zdražil | 6. 11. 2020 03:38

To vše co se v článku píše je pravda a kdo věci sledoval tak to věděl.

Co se ví dál:

1. Leadership AB a jeho podnikatelské know how je založeno z velké části na, stručně řečeno, netržní ekonomické strategii, tudíž nulové zkušenosti a nutnosti se orientovat ve zdravých ekonomických zákonitostech.
2. Akcelerátorem jeho politické moci byla a je jednak politická neschopnost opozice, servilita jeho politických souputníků a přisluhovačů a jednak politická negramotnost jeho voličů.
3. Akcelerátorem současné a blížící se ekonomické situace v ČR je odborářský pokřik Středuly (takto potenciálního kandidáta na prezidenta sic) a všech těch státem placených zaměstnanců, kteří využili situace a zvrátili poměr výše platů ve státní sféře ve svůj prospěch na úkor sféry produkční.
4. Hamáčkem zmíněná komise jsou parlamentní volby 2021. Netřeba nic vyšetřovat.
5. Každý zodpovědný občan se mohl/měl alespoň orientovat a na přicházející situaci se mohl/měl dle svých možností připravit. Je jen na něm a na jeho obranných mechanizmech jak se s nastávající situací vypořádá.
6. Již dnes je jasné nebo alespoň velmi pravděpodobné (vzhledem ke všeobecné politicko-ekonomické gramotnosti), že po volbách to nově vzniknuvší vláda v krátké době odskáče a přijde doba ještě horší vlády než je ta dnešní.
7. Za povšimnutí ještě stojí ta hradní kohorta a její pokusy vyždímat z posledních chvil panování co to jde, za převažujícího aplausu dezorientované veřejnosti.

Howgh, domluvil jsem :-)

+106
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 6. 11. 2020 11:49

Dnes již klasické nesmysly o šetření státu v dobrých časech, aby měl stát co utrácet v těch zlých. "Pouhé" zastavení růstu dříve stabilně rostoucího státního dluhu panu Páleníčkovi nestačí, přitom jde z hlediska polistopadového vývoje státního dluhu o zcela zjevnou a nepřehlédnutelnou kladnou výjimku z jinak z velmi neutěšeného stavu. On tuto situaci označuje slovy totální rozvrat veřejných financí. :-) A pokud má na mysli současné deficity, pak vše je v nejlepším pořádku. Ceny příliš rychle nerostou ani neklesají a nezaměstnanost se vzhledem k vážnosti situaci vyvíjí celkem dobře. A pokud tento vývoj doprovází razantní růst deficitu, nejde o nic zavrženíhodného. Jde jen o pasivní odraz vývoje chodu ekonomiky a jen na kondici tohoto chodu záleží. Na velikosti státního dluhu jednoduše nezáleží.

Pan Páleník znovu doporučuje státu spořit v dobrých časech. :-) Problematičnost uvedeného konceptu spoření v dobrých časech na zlé časy spočívá v tom, že již tento (zdánlivě bohulibý) záměr může urychlit příchod oněch zlých časů, ne-li je přímo vyvolat. Současně platí, že ty dobré časy zde nenastaly pouze díky oživení okolních ekonomik. Dobré časy zde nastaly rovněž díky onomu zvyšování mezd a důchodů, resp. především díky tomuto. Nebýt růstu životní úrovně, ocitli bychom se ve státě stále chudých občanů, kteří by se s dopady krize potýkali mnohem hůře, než máme možnost nyní. Takže opak je pravdou. Aktivní spoření státu v dobrých časech jen zanechá obyvatelstvo mnohem zranitelnější v krizi, kterou tím svým spořením může stát jen uspíšit nebo prohloubit. Naopak stát musí dobrých časů využít k tomu, aby z nich těžili všichni, tedy i státní zaměstnanci a důchodci. Pokud by stát chtěl zvedat důchody a platy státních zaměstnanců v krizi, ozval by se zase ryk rozpočtově "zodpovědných" bláznů, jako jsme toho svědky právě nyní v souvislosti se snížením daně z příjmů na 15% z hrubé mzdy.

Jinými slovy i díky onomu kritizovanému nevytváření rozpočtových rezerv jsme se díky zvyšování platů a důchodů ocitli v tak dobrých časech, v jakých jsme se před krizí ocitli. Pokud bychom se po Kalouskovsku tehdy "odpovědně" chystali na ty zlé časy, pak by ty dobré časy nebyly tak dobré, jak jsme je zažili, pokud bychom se nějakých dobrých časů vůbec dočkali. I zde platí, něco za něco. I příprava na zlé časy něco stojí. Za onu přípravu na zlé časy bychom platili tím, že ony dobré časy by nebyly tak dobré, jak by mohly být.

Lze tak shrnout, že chystáním se na ty zlé časy by se stát předem a jistě(!) vzdával zčásti oněch časů dobrých, a to vše pouze z důvodu možného(!) budoucího příchodu časů zlých! A přitom úplně zbytečně! Uvedeným spořením státu na zlé časy pouze u jednotlivých občanů (či rodin) zajistíme, že časům zlým budou čelit v relativně slabší ekonomické kondici, když současně stát žádné rozpočtové rezervy na horší časy vůbec nepotřebuje, jak vysvětluji dále.

Od liberála bych navíc očekával, že bude horovat spíše za to, aby se na horší časy připravoval individuálně každý jednotlivec(!), podle svého uvážení a ne stát. Z hlediska připravenosti na horší časy mi přijde určitě vhodnější, pokud budou dané situaci čelit primárně jednotlivci s jejich vlastními rezervami. A je pouze jejich věcí, zda si individuálně dobrých časů užijí na plno, nebo část svého majetku použijí na tvorbu rezerv pro příchod jejich individuálních horších časů. Proč by toto měl za ně dělat stát? Stát by pouze v dobrých časech jednotlivcům neměl komplikovat tvorbu oněch individuálních rezerv jalovými a zbytečnými snahami o dosahování rozpočtových přebytků (vysoké daně, fiskální restrikce, fiskální "odpovědnost"...), a to platí jak pro dobré, tak pro špatné časy!

Nyní k tomu, jak by měl stát v dobrých a zlých časech využívat své rozpočtové možnosti. Pokud stát hospodaří v dobrých časech v podstatě vyrovnaně, čehož jsme byly v minulých letech svědky, pak lze takové chování státu v dobrých časech považovat za odpovědné, úspěšné a prospěšné. Ve zlých časech by pak stát měl pomáhat státními penězi všude, kde je potřeba, bez ohledu na rozpočtové "následky" s cílem eliminovat co nejvíce dopady dané krizové situace. K tomu však stát nepotřebuje předem tvořit žádné finanční rezervy.

Dané problematiky se dotýká rovněž obecně rozšířený omyl, že v krizi vzniklé státní dluhy bude někdo muset v budoucnu splatit. Z hlediska chodu ekonomiky (o to jediné tady jde) je totiž výše státního dluhu zcela irelevantní veličinou. Nebudu moc přehánět, pokud napíšu, že údaj o státním dluhu je jen bezvýznamným číslem zapsaným kdesi v účetnictví státu. Koho zajímá, jak velké toto číslo je a proč?

Stát a jeho v podstatě bezmezné možnosti zadlužit se, zde máme právě proto, aby v krizích nemuseli zbytečně trpět občané státu a firmy v něm podnikající. Stát a jeho státní rozpočet je v podstatě bezedným absorbérem všech negativních ekonomických šoků, umožňující bez fatálních následků přečkat i velmi zásadní narušení chodu ekonomiky.

Chápu, že tento způsob náhledu na státní rozpočet je v příkrém rozporu se současnou doktrínou fiskální "odpovědnosti". Jenže doktrína fiskální "odpovědnosti", která hlásá, že státní dluhy je třeba mít pod kontrolou, neboť jednou přijde den, kdy budou muset být splaceny, je zcela chybná. K tomu, aby státní dluhy musely být splaceny neexistuje jediný racionální ekonomický důvod.

Proč není nutné splácet státní dluhy?

Principiální důvody:

Kdo je dlužníkem a kdo tedy má splácet státní dluh, je každému jasné. Z právního hlediska je subjektem, který má povinnost splatit státní dluh je formální dlužník, kterým je stát. Avšak jak může stát, který není podnikatelsky aktivním subjektem (a tak to má v tržní ekonomice být) splácet své dluhy? No jedině z příjmů, kterými disponuje, tedy převážně z daní, které platí firmy a občané. Lze tak uzavřít, že skutečnými (nikoliv jen formálními) dlužníky ve vztahu ke stáním dluhům jsou daňoví poplatníci daného státu.

Obdobně netriviální je ale i otázka, kdo je věřitelem státu. Jednoduchá, ale velmi zavádějící odpověď zní, že věřitelem státu jsou aktuální majitelé státních dluhopisů. Uvedené ale platí jen ve vztahu k zcela marginální části státního dluhu (typicky v případech, kdy stát prodává své dluhopisy přímo občanům). Drtivá většina věřitelů jsou ale opět občané a firmy (z nichž drtivá většina jsou také daňovými poplatníky). Zjednodušeně se dá totiž říci, že primárními věřiteli státu jsou aktuální držitelé peněz, které banky vytvořily v okamžiku, kdy tyto peníze půjčily státu. Jinými slovy věřiteli státu není opět nikdo jiný, než zase daňový poplatníci, kteří by tak měli penězi jimi odvedenými na daních splácet státní dluhy v podstatě sami sobě. Ekonomická nesmyslnost této situace, kdy někdo splácí dluh sám sobě, je zřejmě evidentní.

Dalším principiálním důvodem, proč splácení státního dluhu je nesmyslné, spočívá v tom, že peníze, které nejprve stát vybere na daních od daňových poplatníků a pak jimi splatí bankám státní dluh, v bankách prostě zaniknou. Nikdo ty peníze nezíská, nikdo z toho nemá nějaký reálný prospěch. Po pokusu o splacení státního dluhu by tak zde zůstala pouze trpká pachuť z navýšení daní, které bylo nutné pro vybrání dostatečně velké částky, tak aby mohl být státní dluh splácen, pokud by tedy takové zvýšení daní nevedlo nakonec k opačnému vývoji, tedy k poklesu ekonomiky a naopak sníženému výběru daní a tedy naopak k růstu státního dluhu, namísto jeho splacení. Platit státu dvojnásobné daně jen proto, aby peníze, které odvedete následně zanikly, je neobhajitelná absurdita. Stejně tak krach státu vůbec nic neřeší, protože s dluhy státu při něm zaniknou i úspory (či obecně peníze) firem a občanů daného státu.


Praktické důvody:

Pokud připustíme, že státní dluhy by měli občané a firmy splatit, pak nám zde vyhřezne další absurdita tohoto počínání. Splacením státního dluhu totiž stát a občané a firmy v něm sídlící vůbec nic nezískají. Splacením dluhu sice dojde k tomu, že v kolonce státní dluh bude zaúčtována nula, současně ale občané a firmy daného státu o částku splaceného dluhu zchudnou. Tato situace nás tedy staví před otázku: chceme splnit naši pseudomorální povinnost splatit státní dluh za tu cenu, že o výši státního dluhu zchudneme a odměnou nám bude jen neuchopitelný "dobrý" pocit nulového státního dluhu? Nebo se smíříme s tím, že ve státním účetnictví je zapsána cifra představující státní dluh a dál budeme pokračovat ve svých životech bez zbytečného násilí v podobě splácení státního dluhu, kterým nikdo nic nezíská?


Z vnějšího pohledu pak celá věc vypadá následovně. Buď bude existovat stát s bohatými občany a firmami a prosperující ekonomikou, který je ale zadlužený, nebo budeme vidět stát sice oddlužený, avšak s chudým obyvatelstvem a firmami a s decimovanou ekonomikou. Třetí (v případě marných snah o splacení státních dluhů ta nejpravděpodobnější) možnost je ta, že se stát neúspěšně pokusí o splacení nesplatitelného dluhu, kdy zde zbyde ještě zadluženější stát navíc se zchudlým obyvatelstvem a zdecimovanou ekonomikou. Pro mě je volba zcela jasná. Volím raději život bohatých jednotlivců v zadluženém státě s fungující ekonomikou, než jistotu živoření ve zdecimované ekonomice s chudým obyvatelstvem v možná(!) oddluženém státě, pravděpodobněji však ve státě ještě více zadluženém.

Dalším důvodem, proč je splácení státního dluhu jen zbytečným masochismem je skutečnost, že "problém" státního dluhu lze vyřešit velmi efektivně a elegantně tak, že jej prostě na trhu skoupí centrální banka daného státu, což se v posledních letech v podstatě běžně děje v rámci kvantitativních uvolňování. Vzhledem k tomu, že centrální banku vlastní stát, pak nastává situace, kdy stát dluží instituci, kterou sám vlastní, tedy z určitého pohledu dochází k tomu, že stát formálně již nedluží dřívějším "cizím" držitelům státních dluhopisů a namísto toho dluží nově sám sobě.


Nevyčítejte tedy vládě, že Vás neškrtila v dobrých časech, protože byste dnes nebyli v takové ekonomické kondici, v níž jste nyní. To, že si stát nevytvořil v dobrých časech rezervy na zlé časy není z mnoha výše uvedených důvodů vůbec důležité. Naopak by bylo chybou, pokud by se o to stát pokoušel. Navíc konkrétně ČR je jednou z nejméně zadlužených vyspělých zemí, takže k dalšímu zadlužování z titulu absorbce i velmi vážných ekonomických šoků má stále obrovský potenciál, bez toho, že by hrozilo, že na nás zaklekne ECB a/nebo MMF s tím, že si tady žijeme moc nad poměry, jako se to stalo Řecku. Také z tohoto důvodu je potřeba mít skutečnou měnovou autonomii, tedy vlastní měnu a vlastní centrální banku, která má příslušné pravomoci a potřebnou míru autonomie, což právě Řecku tehdy tak citelně chybělo.

Uvedl jsem spoustu důvodů, proč by se nemělo trvat na tom, že se státní dluh musí splatit. Zajímalo by mne tedy, zda někdo má relevantní a silnější důvody, proč by se na splacení státního dluhu mělo pohlížet jako na zcela nevyhnutelné.

Z uvedeného by mělo být zřejmé jako strašně hloupá a jalová je kritika pana Paleníčka. :-)

-87
+
-