Tři pochody na Washington. Jak ho obsadila armáda nezaměstnaných veteránů

Matěj  Schneider
Matěj Schneider
27. 8. 2020
 5 731

Zoufalí lidé dělají... V květnu 1932 se několik stovek nezaměstnaných veteránů vydalo přes celé Státy do Washingtonu, aby si vyjednali předčasné vyplacení peněz, které měli slíbené službu v první světové. Nabalovali se další a nakonec v hlavním městě kempovalo několik desítek tisíc lidí. Vyhnali je až budoucí hrdinové druhé světové.

Tři pochody na Washington. Jak ho obsadila armáda nezaměstnaných veteránů
Zdroj: Bonusová armáda se brání policejnímu vyklízení. Zdroj. National Archives and Records Administration, volné dílo

Úplně první pochod na hlavní město Spojených států amerických je spojený s ekonomickou krizí v devadesátých letech 19. století. Tehdy se do Washingtonu vydala armáda nezaměstnaných, aby přesvědčila kongresmany, že by vláda měla zavést programy veřejných prací, placených z dluhopisů:

Akce skončila totálním neúspěchem, stala se ale vzorem pro mnohé další. V roce 1913 v den prezidentského slibu Woodrowa Wilsona pochodovalo Washingtonem pět až deset tisíc sufražetek požadujících volební právo pro ženy a v letech 1925 a 1926 demonstrovaly v ulicích desetitisíce příslušníků Ku Klux Klanu v bílých róbách, ale asi nejpozoruhodnější bylo „obsazení“ Washingtonu takzvanou Bonusovou armádou v roce 1932.

Tak jako Coxeyho armádu i tyto lidi přiměla k cestě do hlavního města, aby své požadavky přednesli přímo zákonodárcům, bída spojená s ekonomickou krizí. Nejlepší ale bude začít od začátku. Tím je v tomhle případě první světová válka. Amerika do ní mobilizovala víc než 4,5 milionu lidí, asi čtvrtinu amerických mužů mezi 18 a 31 lety.

Pumpujte peníze skrz veterány

Od 18. století bylo zvykem válečným veteránům vyplácet takzvaný bonus, peníze, které měly pokrýt rozdíl mezi tím, co si vydělali službou v armádě a co by si bývali mohli vydělat, nejít do války. O vyplácení tohoto bonusu veteránům z první světové se vedl spor prakticky celá dvacátá léta. Bojoval proti němu prezident Warren Harding (v úřadu 1921–1923) a jeho následovník Calvin Coolidge (1923–1929) doprovodil svoje veto v roce 1924 slovy, že vlastenectví, za které se platí, není žádné vlastenectví. Kongres byl ale tentokrát jiného názoru a prezidentské veto přehlasoval. Veteráni měli podle zákona dostat v průměru několik set dolarů, jenže – většině z nich se bonus měl proplácet až v roce 1945, přezdívalo se mu proto „náhrobkový bonus“.

Hooverville ještě nehoříZdroj: Library of Congres

Než se dočkáme bonusu, budeme mrtví. Fotografie ze sbírky Harrise a Ewinga, Library of Congres.

Veteránské organizace sice lobbovaly za změnu zákona, ale několik let se nic nedělo. Až v roce 1929 kongresman Wright Patman navrhl nový zákon, podle kterého by se bonus veteránům vyplácel na požádání. Neprošel sice, ale s narůstající krizí mohl na jeho prosazení znovu tlačit se zvýšenou naléhavostí. „Neměli bychom začínat tím, že budeme financovat ty nahoře v naději, že jejich peníze prosáknou k chudým, k těm v nouzi. začít bychom měli naopak odspodu,“ argumentoval Patman v Kongresu. Tvrdil, že nejlepší způsob, jak pomoct ekonomice, je napumpovat do ní peníze – právě vyplacením veteránů, a alespoň někteří jeho spolustraníci ho začali poslouchat.

Z očí do očí

Naslouchala i organizace Veterans of Foreign Wars, která nasbírala na podporu Patmanova zákona přes dva a půl milionu podpisů. Stále to nebylo nic platné, především kvůli odporu ministra financí a monopolisty Andrewa Mellona. Ten odstoupil v únoru 1932 po dlouhých bojích (které vyvolával z velké části opět Patman, ostatně také odpůrce monopolů a autor jejich legislativního omezení), republikáni pod vedením prezidenta Herberta Hoovera se ale stále schválení bonusů bránili. V ten moment už to nevydržel Walter W. Waters, veterán z Portlandu, a rozhodl se uspořádat vlastní pochod na čtyři a půl tisíce kilometrů vzdálený Washington. Když pak v půlce května sněmovní komise Patmanův zákon uložila opět k ledu, Waters a 250 jeho společníků naskočili na vlak směr DC, aby svou věc s kongresmany projednali osobně.

Wally WatesZdroj: Library of Congres

Walter W. Wates (zde na schodech Kapitolu) vstoupil do armády v roce 1916 ve svých osmnácti letech, v roce 1917 sloužil za hranicemi – naháněl revolucionáře Pancha Villu v Mexiku. V roce 1917 odplul s expedičními sbory do Francie, bojoval v první světové a do Ameriky se vrátil v roce 1919. Po návratu se mu nedařilo usadit, střídal zaměstnání různě po Státech, a když už se mu zdálo, že se konečně všechno v dobré obrátilo, připravila ho o místo krize. Při hledání práce zjistil, že mezi nezaměstnanými je spousta veteránů, kteří na tom jsou stejně jako on. A když se doslechl o iniciativě Wrighta Patmana, „sebral věrných přátel šik“ a vydali se na 4500 kilometrů dlouhou cestu ze Západního na Východní pobřeží Spojených států.

Veteráni se ale do Washingtonu sjížděli z celé země. Podobně jako část Coxeyho armáda o 39 let dřív se mnozí vezli po kolejích, hlavně nákladními vlaky. Zaměstnanci železnic byli ve 30. letech zvyklí, že jim na vlaky naskakují různí pasažéři, v některých případech ale dokonce strojvůdci ke svým vlakům připojili pro veterány několik vagonů navíc,ovšem bez vědomí železničních společností.

Nemůžete nám to dát dřív?

„Podle zákona byl sice bonus splatný až v roce 1945, ale to nebylo podstatné. Copak se člověk, který u někoho má peníze, které má v budoucnu dostat, nemůže svého dlužníka zeptat, jestli by je nemohl dostat dřív, když věří, že dlužník si to může dovolit a když je sám potřebuje ne hodně, ale přímo nezbytně? A tihle muži věřili, že vláda peníze má. V novinách, které jste vždycky v koši v parku nebo na ulici našli, se psalo o tom, jak se prodlužuje splatnost úvěrů cizím zemím, v titulcích jste četli o půjčkách železničním společnostem a velkým korporacím.“

Walter Wates v knize B. E. F. Úplný příběh Bonus army

V Hooverville

Šéf washingtonské policie Pelham D. Glassford se příchodu Bonusové armády děsil. Průběžně telefonoval do všech možných států, aby se informoval o pohybu skupinek veteránů, a snažil se přesvědčit jejich zástupce, aby je zastavili. Stejně tak tlačil na Kongres, v naději, že kongresmani zákon znovu projednají, zamítnou, odjedou na legislativní prázdniny a veteráni, kteří nebudou mít komu své požadavky přednést, si cestu rozmyslí.

Když do hlavního města začali přicházet první veteráni, Glassford se jim nejdřív snažil znepříjemňovat život. Roli opět sehrál trávník před Kapitolem, který byl před lety záminkou k zatčení vůdců prvního washingtonského pochodu. Zavlažovače tu naschvál byly puštěné nonstop, aby se na něm nedalo nocovat. Když ale Glassford viděl, že se příchodu většího množství veteránů nepodařilo zabránit a jeho triky nezabírají, poprosil Hooverova ministra války Patricka J. Hurleye, aby veteránům poskytl přístřeší a stravu. Ideálně na několika různých místech, co nejdále od sebe, aby se zabránilo jejich srocování. Část z nich se nakonec Glassfordovi přece jen podařilo přesvědčit, ať se vrátí domů, na což sehnal prostředky od Hoovera i Kongresu. Mnoho jich ale zůstalo a další postupně přibývali.

Odhady počtů protestujících se různí, ale pravděpodobně tu bylo něco přes 22 tisíc veteránů a další tisíce jejich podporovatelů, některé zdroje mluví o celkem víc než 40 tisících lidech. Dobrá čtvrtina byli Afroameričané. Město, ve kterém vydrželi měsíc a půl do července, mělo v té době necelý půl milion obyvatel. Veteráni obsadili nepoužívané federální budovy a postavili si stanová městečka, jakým se v době krize lidově přezdívalo Hoovervilles. Ti, co spali venku na lavičkách, se balili do novin, kterým ovšem přezdívali Hooverovy deky.

Hooverville ještě nehoříZdroj: Shutterstock

Tábory Bonusové armády byly přísně organizované, fungovala v nich výuka pro děti, knihovna, vydávaly se noviny. „Velitel“ Wateson nepovoloval svému vojsku žebrotu, kořalku ani „žádné radikální řeči“.

Vojáci proti (bývalým) vojákům

Prezidentovi, jehož jméno si propůjčovali, ale docházela trpělivost. Bonusovou armádu považoval za spolek trestanců, provokatérů a komunistů. Na konci července Hoover vydal ministrovi války Hurleymu pokyn, aby zakročila armáda. Napřed ale přece jenom měla zkusit demonstrující z federálních pozemků zkusit vyklidit policie. Policejní šéf Glassford, sám veterán, který s demonstranty sympatizoval, rozkaz poslechl. Protestující ale odmítali odejít a došlo k potyčkám – viz úvodní foto. Přestože Glassford svým mužům zapověděl použití střelných zbraní, dva příslušníci Bonusové armády v tomhle boji padli. A po neúspěchu policie přišla na řadu armáda.

Zákroku velel osobně generál Douglas MacArthur. Dva měsíce na něj, v obavě, že se protest zvrtne v násilný, svoje muže chystal. Jeho pobočník major Dwight Eisenhower ho přesvědčoval, aby velení svěřil nižší šarži, to ale generál odmítl. Dne 28. července se na Pennsylvania Avenue sešikovala jízda, kulometčíci a pěchota, přijel dokonce půltucet tanků. Kavalerie pod vedením George Pattona tasila a rozdávala rány šavlemi naplocho. „Zákrok byl precizní a z vojenského hlediska dobře proveden, pro přihlížející to ale nebylo nic pěkného na pohled. Našli se tací, kteří se jednotkám postavili na odpor, bojovali, nadávali a kopali do koní,“ psaly druhý den New York Times.

Hooverville hoříZdroj: Shutterstock

Generál MacArthur byl stejně jako prezident Hoover přesvědčený, že Bonus army je pod vlivem komunistů. Lví podíl na tom pravděpodobně měl prezidentův jmenovec J. Edgar Hoover, ředitel Bureau of Investigation (pozdější FBI), který je přesvědčoval – navzdory hlášením svých agentů – že protest je součástí komunistického spiknutí, které má svrhnout vládu.
Na snímku hořící Hooverville na břehu řeky Anacostia, na dohled od Kapitolu

Později večer zaútočila armáda bez varování za použití slzného plynu na veteránskou Hooverville v Anacostia Flats. Vyhnali veterány i jejich ženy a děti a zapálili stanové městečko. To bylo na americkou veřejnost příliš. „Když tahle vláda začínala, slibovala dvě auta do každé garáže, ale nakonec se jí podařilo dostat leda bombu do každé chatrče,“ psal Heywood Broun v The Nation. „Polévka je levnější než granáty slzného plynu,“ spílal Hooverovi kongresman a budoucí starosta New Yorku Fiorello La Guardia. „Otrhaní a hladoví lidé mají stejné právo dovolávat se Kongresu jako ti, kteří do Washingtonu přijíždějí zvláštními vlaky. Vyžene za pomoci armády pan prezident z Washingtonu i lobbisty?“ ptal se přímo Wright Patman.

Nic. Ale umořilo slona

Historici mají za to, že právě zásah proti pokojným demonstrantům přiměl americké voliče vyměnit v nejbližších volbách republikána Hoovera za demokrata Franklina D. Roosevelta. „Ten pochod byl spontánním protestním hnutím, které vyrašilo souběžně takřka ve všech 48 státech. Jedna věc se jim povedla. Vystrašili mocné k smrti a dali do pohybu obrovskou sněhovou kouli nespokojenosti, která na podzim téhož roku vystřídala na Kapitolu slona za osla,“ vyzdvihoval Bonusovou armádu spisovatel John Dos Passos.

Ovšem na svůj bonus si veteráni stejně museli ještě několik let počkat. A zbytkové množství je opravdu pročekalo přímo ve Washingtonu. Ani Franklin Delano Roosevelt totiž nebyl vyplácení bonusu nakloněn. Ovšem proti Hooverovi si počínal mírumilovněji. S veterány se přišla mimo jiné seznámit první dáma Eleanor. „Hoover na nás poslal armádu, Roosevelt svoji ženu,“ glosoval prý jeden z veteránů. I v roce 1936, kdy zákon o okamžitém vyplcení bonusu nakonec prošel, musel Kongres přehlasovávat Rooseveltovo veto.

Příště: Pochod chudých lidí. Poslední pochod Martina Luthera Kinga

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Matěj  Schneider

Matěj Schneider

Publicista. Redaktor serveru A2larm, kde mimo jiné ve spolupráci s projektem Voxpot připravuje podcast Redneck o americké politice. Na Radiu Wave několik let vedl technologickou rubriku Děrné štítky, momentálně... Více

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo