Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Té lípy se nevzdám

Petr Houdek | 12. 8. 2020 | Vstoupit do diskuze – 5 komentářů

Přeceňujeme, co vlastníme, a přezíráme hodnotu zážitků, které bychom mohli mít místo toho. Tahle myšlenka přinesla americkým vědcům Danielu Kahnemanovi a Richardu Thalerovi Nobelovu cenu za ekonomii a Marii Kondo miliony prodaných knih o úklidu.

Té lípy se nevzdám

Zdroj: Shutterstock

Na počátku byl jednoduchý experiment. Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků.

Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty.

K ověření této možnosti přivedli Daniel Kahneman a Richard Thaler (s dalším spoluautorem studie Jackem Knetchem) ještě další studenty. Těm dávali vybrat mezi hrnečkem a rostoucí částkou: „Hrneček, nebo 10 korun? 30 korun? 60 korun?“ Noví účastníci byli v podobné pozici jako majitelé hrníčků, ač je neměli. Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje ztrátu hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé.

Experiment výzkumníci zopakovali v nespočtu variací, s čokoládou nebo lístky na baseball – a vždy dopadl podobně. Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní. Jak ukázal John List z Chicagské univerzity, výjimkou jsou situace, v nichž účinkují lidé s obchodními zkušenostmi. Kupují věci, aby je prodali, proto u nich majetnický efekt nevznikne. Ale takových je málo.

Fimík
Zdroj: Shutterstock, koláž gp

Zítra v novém Finmagu!

Už zítra vychází nový Finmag. A samozřejmě v něm bude zase trocha té popekonomie od Petra Houdka. Ostatně proto odemykáme tenhle jeho starší článek, abychom vás navnadili. A přidáme i trochu na ochutnání z toho nového. Je o strachu z promarněných příležitostí a taky o tom, proč je dnes z každé uklizečky operátorka podlahových ploch:

„Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání.“

Pokud chcete nové číslo, počkejte s objednávkou do zítra. Pokud chcete všechna čísla Finmagu, objednávajte digipředplatné: k němu je přístup do kompletního archivu zdarma.

Hlavně neprodělat

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat.

Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. Máme-li prodávat či se jinak zbavovat vlastněného, cítíme pochyby, jestli děláme dobře a neproděláme. Ovládne nás nelibost i strach.

Na tento strach z utrpění ztrát se zaměřili američtí ekonomové David Genesove a Christopher Mayer. Našli v něm odpověď na otázku, proč lidé majetek často neprodají, i když by podle všeho měli. Analyzovali trh s nemovitostmi v Bostonu, jejichž ceny mezi lety 1983 a 1987 výrazně narostly. Naopak v období let 1989 až 1992 přišla krize, která je poslala na minima. Na trhu se poté často prodávaly identické byty, z nichž některé poslední majitelé nakoupili podstatně dráž. Genesove a Mayer ukázali, že když tito majitelé byt prodávají, cenu nesníží. V nabídce realitek pak pochopitelně zůstávají věčně.

Chudí bohatí

Možná si pomyslíte, že neprodat pod nákupní cenou je rozumné rozhodnutí. Majitelé nechtějí prodělat a raději čekají, až ceny porostou. Jenže trh s nemovitostmi je v USA mnohem dynamičtější než u nás. Američané se mnohem častěji stěhují za prací. Koupí byt, vezmou si hypotéku, pak ale dostanou místo na druhé straně země, byt s hypotékou pustí a peníze použijí na nový. Když tedy kvůli přemrštěné ceně dlouho neprodávají, zůstávají v horší práci. Výnos z prodeje navíc nemůžou investovat, což přináší další ztráty. Žádné však nejsou tak očividné jako provar při prodeji bytu za nižší než nákupní cenu.

Majetnický efekt vysvětluje i hádanku, na kterou ekonomové dlouho nemohli najít odpověď: proč jsou tak málo rozšířené obrácené hypotéky? Jde o smlouvu s bankou, na jejímž základě majitel nemovitosti dostává pravidelné splátky, až nakonec banka celou nemovitost koupí. Než se tak stane, majiteli zůstávají k nemovitosti všechna práva. Instrument by měl být populární zejména mezi seniory, kteří vlastní nemovitosti, ale často jim chybějí peníze na výlety, zdravotní péči, dárky pro vnoučata či na cokoliv jiného. Proč si obrácené hypotéky neberou?

Z části tu hraje svou roli přání odkázat majetek potomstvu, nicméně nemůže jít o vysvětlení celé. Senioři totiž často uvádějí, že nemají dost peněz. Na druhé straně mají majetek, který nechtějí prodat. Je to, jako by si milionář stěžoval, že nemá na jídlo, protože jeho nákupem nechce přijít o status milionáře.

Všechno prodat a na výlet

Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho. Když si koupíte dům, „budete ve svém“, ale obětujete třeba desítky let mnohem lepších či delších dovolených, než kdybyste zůstali v pronájmu či menším bytě. Dokonale vybavená kuchyň stojí stovky a někdy i tisíce výborných večeří v restauraci.

Umění spokojeného života podle Marie Kondo, známé svými knihami o úklidu a organizaci domácnosti, spočívá v potlačování majetnického efektu. Nepřináší-li nám věc radost, proč ji máme? „Mohlo by se to hodit“ či „to se někdy využije“, „přece to nevyhodím“ – tak zní časté racionalizace. Nicméně kdybyste si měli stejnou věc koupit, už byste to mnohdy neudělali. Přeceňujete ji jen proto, že ji už máte. Majetek bychom měli vlastnit proto, že ho potřebujeme nebo nás činí šťastnými. Když tuto funkci ztratí, je lepší se ho zbavit. Zmizí starosti o něj a získaný volný čas či peníze můžeme investovat do zážitků, které radost přinášejí přímo.

Zmíněné studie

Kahneman, D., Knetsch, J. L., & Thaler, R. H. (1991). Anomalies: The endowment effect, loss aversion, and status quo bias. Journal of Economic perspectives, 5(1)

Genesove, D., & Mayer, C. (2001). Loss aversion and seller behavior: Evidence from the housing market. The Quarterly Journal of Economics, 116(4)

List, J. A. (2003). Does market experience eliminate market anomalies? The Quarterly Journal of Economics, 118(1)

Petr Houdek

Petr Houdek

Zabývá se psychologickou, experimentální a forenzní ekonomií – obory zkoumajícími, jak se člověk rozhoduje ve veřejných, osobních či tajených dilematech. Působí na Fakultě podnikohospodářské VŠE, Fakultě sociálně ekonomické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Iva Braun | 12. 8. 2020 08:19

Dobrý den, já k danému tématu mám ještě jiný osobní postřeh. Vlastně dva. Ten první je, že v naší rodině se vyprávěním předávaly zkušenosti, které mí předci zažili v obou válkách, a co jim vzala měnová reforma, a jak je důležité věci schraňovat a neplýtvat, jak se dříve žilo, že se nový kabát koupil otci, když byl obnošený a místy prošoupaný, švy se rozpáraly, látka se obrátila a ušil se z toho kabát matce, když dosloužil, znovu se rozpáral a znovu se části použily na kabátky pro děti (dnes už by to nešlo, látky tak kvalitní v běžném prodeji oblečení nejsou). Jsou to generace, které byly vychované, aby byly shánčlivé, ... však víme - dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Dnes už se to zdá být úsměvné, ale kdybyste věděli, kolikrát já doma slyšela: "to nevyhazuj, to se ještě může hodit". A ještě jsem vám slíbila ten druhý osobní postřeh, tady je: Když jsem byla malá, nechápala jsem, proč má moje maminka v prosklené skříňce takové potlučené staré hrníčky, proč je opečovává, jako by to byl poklad - nesmělo se na ně sáhnout, nepilo se z nich, jen je dvakrát do roka opatrně umyla a vrátila na místo. Tehdy mi maminka vysvětlila, že to jsou hrnečky po prababičce, a že kdykoliv se na ten hrnek jen podívá nebo ho vezme do ruky, vybaví se jí příjemné vzpomínky. Skoro jako by měl člověk obavu, že když se té věci zbaví, že zapomene. ... z mých příbuzných už nežije nikdo, zbylo mi po nich neuvěřitelné vetešnictví, postupně ty věci třídím, co jde prodat, co darovat, co se má vyhodit. A řeknu vám, že to byli navíc opravdu sběratelé a domácí kutilové ve všech kategoriích. Když jsem vyklízela byt a přišel řemeslník, jásal: "jé vy to tady máte jako v muzeu!" - jenže já v muzeu žít nechci, a ani nechci, aby se tím harampádím musel zaobírat kdokoliv, až já tu nebudu. Bylo by krásné mít jen věci, které člověk potřebuje a používá. o by bylo najednou volného místa! Ale stejně si musím pár věcí nechat, jsou tak trochu kouzelné, ukrývají se v nich zajímavé příběhy a vzpomínky.

+40
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK