Nechali to na kapitalistech. Klikatá historie britského víkendu

Myšlenka na zkrácení pracovního týdne z průměrných pěti na čtyři dny je ve světě slyšet stále víc. Firmy i politici rozvažují, jestli by nestálo za to pracovat míň hodin, které by ale byly trávené produktivněji. Zároveň se ta idea ale dočkala i výsměchu,

Zabývám se historií volného času, a tak jsem si nemohl nevšimnout řady paralel mezi dnešními debatami a těmi, které se vedly v devatenáctém století, kdy se prvně začal objevovat víkend, jak ho známe teď. Mít k volné neděli taky volnou sobotu je totiž fenomén poměrně moderní.

Zdroj: Shutterstock, koláž gp

Během devatenáctého století vydávaly britské vlády zákony, které omezovaly pracovní dobu v továrnách a zaváděly povinné pauzy. Víkend ale nebyl jednoduše uzákoněn shora a na jeho podobě se podepsalo úsilí několika různorodých skupin. Svůj boj vedla hnutí za půl dne volna, jiný zas odbory, své zájmy hájily „volnočasové“ obchodní firmy a zapojili se i zaměstnavatelé. Zrod víkendu v Británii byl chaotický proces plný zákrut a musel taky překonat neoficiální lidové tradice, které v devatenáctém století pracovní týden rozrušovaly.

Nesvaté svaté pondělí

Například kvalifikovaní řemeslníci byli po většinu devatenáctého století přivyklí na vlastní pracovní rytmus. Většinou si pronajímali pracovní prostor a v týdenních intervalech museli svému odběrateli odevzdávat dohodnutou dodávku zboží. Z toho vzešly takzvané svaté pondělky. Ačkoli názvem odkazovaly k církevním svátkům, šlo ve skutečnosti o velmi světskou záležitost a způsob, jak si zařídit v pracovním týdnu prodlouženou pauzu.

Od úterka řemeslníci usilovně pracovali, aby měli v sobotu večer zboží hotové a mohli si užít neděli – jako regulérní sváteční den. K tomu si ale ještě udělali volno v pondělí, aby měli čas zotavit se ze sobotní noci i nedělního blahobytu. V polovině devatenáctého století byly svaté pondělky v britské společnosti institucí tak populární, že zábavní průmysl – varieté, divadla i hostince – na tyto neoficiální sváteční dny chystal program.

Zdroj: People Play

Ve viktoriánské éře v Anglii vzniklo mnoho zábavních podniků typu music hall. Předváděla se zde čísla divadelní, artistická, ale hlavně hudební. Music hally byly předchůdci pozdějších varieté.
Canterbury Music Hall, cca v roce 1856. Ze sbírek Theatre Museum UK People Play

I dělníci v začínajících továrnách brávali tradici svatých pondělků za svou, jakkoli se to továrníkům nelíbilo, protože se to podepisovalo na produktivitě. Dělníci měli k neoficiálnímu svátku úctu až posvátnou, takže tovární mistři u nich tenhle návyk jen těžko odbourávali. Tradice přežívala ještě v sedmdesátých i osmdesátých letech devatenáctého století.

Církevní orgány nebo odbory se pokoušely prosadit v pracovním týdnu volný den na formálnější bázi. Církev tvrdila, že volná sobota by přispěla k vylepšení „mentální a morální kultury“ pracující třídy. Například v roce 1862 psal reverend George Heaviside v optimistickém tónu, jaký byl tou dobou mnoha církevním představitelům vlastní, do Coventry Heraldu, že víkend by znamenal čerstvější pracovní sílu i vyšší návštěvnost na nedělních bohoslužbách.

Odbory zase chtěly mít formálněji stvrzené volno, které by nezáleželo jen ve zvyklosti. A zavedení víkendu se dodnes v historii odborů uvádí jako jejich hrdý výdobytek.

V roce 1842 vznikla skupina, která si říkala Early Closing Association. Lobovala u vlády, aby bylo zavedeno volno v sobotu odpoledne, aby se dělník mohl zrekreovat, než se v pondělí vrátí do celodenní práce. Spolek si dokázal zřídit pobočky v klíčových průmyslových městech a jeho členy byli příslušníci místního společenského výkvětu, továrníci a církevní hodnostáři. Povzbuzovali zaměstnavatele, aby ustanovili sobotu za pracovní půlden; spolek tvrdil, že tím se zajistí pracovní síla střízlivá a pracovitější.

Zdroj: Shutterstock

Volné sobotní odpoledne mělo vést k vyšší produktivitě

Odboráři a dělnické abstinenční spolky viděly v půldni sobotního volna prostředek, který by pracující třídu mohl vést k řádnějšímu životu. Doufali, že se dělníci budou vyhýbat opilosti a brutálním zábavám, jako byly kohoutí zápasy, které se tradičně spojovaly se svatými pondělky.

Pro bojovníky za volné sobotní odpoledne to měl být čas, ve kterém se pracující oddají „racionální rekreaci“. To měl být způsob trávení volného času navržený tak, aby dělníka vytáhl z hospody a vzbudil v něm touhu povznést se a vzdělávat. A tak členové spolku píšou v polovině devatenáctého století například do birminghamských Daily News, že z volného sobotního odpoledne by měli prospěch mužové a ženy, kteří by si mohli:

vyrazit na výlet do přírody, nebo ti, jejichž potěchou je zahradničení; nebo by své volné sobotní odpoledne mohli zasvětit jakémukoli jinému úsilí, k němuž je zapotřebí denního světla, místo aby jim práce zbyla na sedmý den, kdy se má odpočívat; nebo by onen čas mohli věnovat práci na svém duševním či fyzickém povznesení.

Čichám, čichám byznys

Volné sobotní odpoledne rozpoznal jako novou obchodní příležitost vznikající volnočasový průmysl. Za své ho vzali vlakoví dopravci, kteří zavedli sobotní slevy pro ty, co se odpoledne vydají na výlet na venkov. Jak rostl počet zaměstnavatelů zavádějících volná sobotní odpůldne, přehazovala také divadla a varieté vystoupení svých hvězd z pondělků na sobotu.

Podobu moderního týdne v Británii ale možná nejvíc pomohlo utvořit rozhodnutí pořádat v sobotu odpoledne fotbalové zápasy. Takzvané „fotbalové šílenství“ začalo v devadesátých letech devatenáctého století, kdy se nový pracovní týden zvolna ustaloval. Ze sobotních odpolední se stal pro dělnictvo velmi atraktivní sváteční čas, kdy pro něj byly k dispozici laciné výlety i nové vzrušující volnočasové zábavky.

Zdroj Wikimedia Commons

Slušná návštěva na sobotním finále FA Cupu v roce 1901. Zdroj: Wikimedia Commons

Cesta ke 48 hodinám

Přijetí moderního víkendu nebylo ani okamžité, ani rovnoměrné, protože rozhodnutí zavést volné sobotní odpoledne zůstávalo na majitelích továren. Organizované úsilí za jeho zavedení začalo ve čtyřicátých letech devatenáctého století, ale všeobecně se rozšířilo až za nějakých padesát let.

Na konci devatenáctého století už byl nezvratitelný tlak, aby sobotní odpoledne a neděle byly brané jako víkend. Zaměstnavatelé, náboženská uskupení, průmysl volného času i dělníci, ač každý měl své důvody, všichni nakonec volné sobotní odpoledne viděli jako výhodné rozrušení pracovního týdne.

Tím byly položené základy úplnému, tedy 48hodinovému víkendu, jak ho známe dneska, i když zavedený byl až ve třicátých letech dvacátého století. A znovu to bylo proto, že zaměstnavatelé nabyli přesvědčení, že volno na celou sobotu i neděli pomůže od nežádoucích absencí a zvýší efektivitu.

Z anglického originálu, který vyšel na The Conversation, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska