Představte si covid-99. Kdyby pandemie byla o 20 let dřív

V této těžké době se na vlády a korporace valí z tisku i od veřejnosti stížnosti ohledně způsobu, jakým na pandemii reagovaly. Přesto je ale úžasné, jak dobře karantény a odstávky provozů ve vyspělém světě prozatím zaúčinkovaly (nebereme-li v úvahu protesty podobné těm v Michiganu). Dodavatelské řetězce zůstávají v chodu. Fungují i zdravotnické systémy, byť často na samé hranici možného. Nedošlo k žádným plošným bankrotům, které by mohly vyvolat dominový efekt.

Tu odolnost lze v mnohém přičíst spořádanému chování lidí, kteří dělají to, co se patří. Musíme se však také zamyslet, co by se bývalo stalo, kdyby tento virus udeřil před dvaceti lety. Ke zmírnění jeho dopadů bezpochyby přispělo i načasování.

Vezměte si třeba pracovní život. Před dvaceti lety neexistovalo nic podobného Zoomu. Vždyť i Facetime se objevil teprve v roce 2010. Skupinové porady a jednání z domova by pro většinu z nás byly na přelomu století bezmála nemožné.

Neexistovalo ani vysokorychlostní širokopásmové optické připojení. Firmy nepoužívaly zabezpečené cloudové systémy ani virtuální privátní sítě (VPN), ale ssázely na přímo propojené interní systémy. Před dvěma desítkami let by se kancelářské síly při odstávce musely omezit na činnosti, které by nevyžadovaly cokoli složitějšího než elektronickou poštu. A výsledek? Míru hospodářských škod, které by karanténa způsobila, si lze stěží domyslet.

Na současnou situaci se lze podívat také očima studentů středních a vysokých škol. Jak já, tak moji kolegové po celém světě jsme vcelku bez obtíží přešli do online režimu. Přednášky lze nahrávat a streamovat. Pohotově lze provádět i skupinovou práci, mnoho úkolů je možné odevzdávat jako za běžných okolností prostřednictvím systémů jako Canvas a Blackboard a prezentace můžou probíhat přes internet.

Zdroj: Shutterstock

Nokia 3210. Nejprodávanější mobil roku 1999

Zkusme se však na věci podívat z jiné stránky: v roce 2000 se téměř veškerá univerzitní činnost odehrávala formou frontální výuky před tabulí s křídou v ruce. Coursera, jedna z předních platforem pro online výuku, která celosvětově nabývá zásadní důležitosti v šíření vyššího vzdělání, začala existovat až v roce 2012. Loni přitom nabídla pětačtyřiceti milionům studentů 3800 kurzů.

Pravda, některé stránky výuky a vzdělávání během karantény utrpěly – například tam, kde studenti potřebují přístup do laboratoří, které do virtuálního prostoru přenést nelze. Jenže před dvaceti lety by se školy a univerzity prostě zavřely.

Na domácí frontě klid

Mnoho publicity se nadělalo kolem rušení cestovního a letového provozu a výpadků v průmyslové výrobě a obchodu. Prodejny potravin však mají i přesto dostatek základního sortimentu, neboť zásobování zůstává v provozu, třebaže na úkor rozmanitosti.

Díky internetovým rozvážkovým službám si většina lidí v karanténě může nakoupit jídlo bez větších problémů. Ještě před třemi lety nabízelo internetovou rozvážku zboží jen asi 30 procent amerických obchodních řetězců – a tentýž rok se za svými zákazníky v Británii poprvé rozjelo Tesco. V roce 2020 se už v obou zemích podobná služba bere jako naprostá samozřejmost. A před deseti lety neexistovalo nic podobného platformám Uber Eats nebo Deliveroo, nabízejícím rozvoz běžných potravin pořízených u různých prodejců.

Zdroj: Riku Mannisto / Shutterstock

Erteple se vezou!

Abychom doma zůstali příčetní, máme k dispozici Netflix a Amazon Prime Video – přičemž obě tyto platformy byly ještě před desítkou let teprve v plenkách. A máme také Apple Arcade, Google Stadia a helmy pro virtuální realitu, abych zmínil i něco málo z ostatních způsobů, jak se lze zabavit přímo z pohovky.

Zoom umožňuje konání virtuálních sešlostí, virtuálních rodinných oslav (aby prarodiče zůstali v bezpečí), a dokonce i virtuální společné stolování. Je ironické, že když si lidé před nástupem karantény vyrazili ven na jídlo nebo na skleničku, trávili mnoho času s očima na telefonu spíše než na tom, s kým zrovna seděli u stolu. Protože teď toho druhého vidí jedině přes obrazovku, možná s ostatními ve výsledku hovoří víc než dřív.

Poučení z minulosti

Vládám a firmám se na pandemii daří lépe reagovat, protože se poučily z předchozích krizí. Teroristické útoky z 11. září jasně poukázaly na nutnost důslednějšího vládního dohledu nad cestovním ruchem a děním na hranicích. Epidemie viru SARS z let 2002–03 přinesla robustnější systémy pro karanténu a kontrolu přeshraničního přenosu – byť, pravda, v některých zemích víc než v jiných.

Finanční krize z let 2007–09 ukázala, že na udržení pohybu na trzích mají vládní opatření jen omezený účinek a vynesla do popředí nutnost intervencí ze strany centrálních bank. Tentokrát centrální banky systém sanovaly mnohem rychleji. Vládní záchranné balíčky se také mnohem víc zaměřují na jednotlivce než na podniky, o čemž svědčí britské subvence na mzdy pro pracující.

Tam kde opatření cílí na potřeby firemního sektoru, se vlády oproti minulosti zdají méně ochotné poskytovat přímé finanční injekce. Je ale třeba dodat, že finanční výpomoc není tak nutná, protože velké korporace mají mnohem víc peněz než před deseti lety. I ony se patrně poučily z toho, jak je léta 2007–09 přistihla v nedbalkách – byť je pravda, že za poslední dva roky korporace své finanční rezervy snížily.

Poslední výhodu oproti době před dvaceti lety představují dnešní technologie. Umožňují monitorovat infekci v bezmála reálném čase, přičemž sběr dat probíhá pomocí WhatsAppu (založeného roku 2009) a obdobných aplikací. Nad pohybem osob lze přitom dohlížet prostřednictvím jejich mobilních telefonů, s uplatňováním omezení společenského styku můžou pomáhat drony a hygienici můžou rychle identifikovat ohniska nákazy a vysledovat osoby, které se zde mohly pohybovat.

K zacházení s těmito prostředky přistupují některé země obezřetněji než jiné a zjevně zde existují legitimní obavy z nástupu policejního státu. Podobné technologie však nade vší pochybnost sehrávají v globální reakci na pandemii podstatnou úlohu.

Třeba v Hongkongu a jiných hustě zalidněných oblastech se díky takovému dohledu daří čelit riziku rychlého šíření infekce. Tamní úřady dokáží určit případy nákazy a informovat obyvatele, zda jsou v ohrožení, například prostřednictvím elektronických náramků. Britové  mají k dispozici aplikaci, jejímž prostřednictvím můžou sami nahlásit příznaky choroby, což zajišťuje lepší lokalizaci potenciálně nakažených.

Tato fakta by měli mít na paměti ti, kterým pobyt v domácí karanténě začíná trochu lézt na mozek. Kdyby se tento koronavirus prohnal světem před dvaceti lety, mohl zanechat nesrovnatelně horší následky jak na vás, tak na vašich blízkých i na hospodářství jako celku.

Z originálu, který vyšel na The Conversation, pro Finmag přeložil Petr Ondráček