Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Řídit rodinu jako stát. Pro Babiše jsou ženy dělohy na výrobu dětí

Medicína je na tak vysoké úrovni, že i muži v pokročilém věku můžou zastávat vysoké funkce a udílet z nich tolik potřebné rady všem okolo. Ženám zvláště.

Zdroj: Shutterstock

Podle premiéra Andreje Babiše je z hlediska naší země nevýhodné, když ženy rodí v pokročilém věku – okolo 30! – protože dítě takovou starší (!) matku duševně a psychicky vyčerpává, ta nemá více dětí, a to je pro naši zemi nevýhodné. Výhodné by naopak bylo, kdyby ženy začaly rodit okolo 24 let. Prý je proto třeba v tomto ženy podporovat všemi možnými nástroji. Jak napsala Kateřina Kňapová, Babiš „k ženám přistupuje jako k lince na toastový chleba nebo dobytku, co je potřeba ‚rozrodit‘“. O tom, v kolika letech by děti měli mít muži nebo jak moc by měli participovat na péči o děti a domácnost, nepadlo jako obvykle ani slovo.

Do tradičního světa, kdy rodinu netvořili jen žena, muž a děti, ale celý okruh příbuzenstva, se asi dobrovolně nevrátíme. Za tradiční rodinu je dnes zcela netradičně vydáván pár tvořený mužem a ženou a jejich dětmi. Tato idyla byla schopná (na Západě) přežívat několik desetiletí, během kterých byla žena zcela podřízena muži, zela v domácnosti a muž vydělával dostatek peněz, aby rodinu zabezpečil. V rozsáhlém textu nazvaném „nukleární rodina byla chyba“ David Brooks ukazuje, že tento model ve Spojených státech úspěšně existoval jen pár poválečných dekád, než ho rozmetal ekonomický pokles, ztráta vyhlídek na neustálý růst výdělku a životní úrovně. Ekonomická nejistota rodinnou idylu s ženou polykající sedativa a zavřenou v domácnosti rychle rozvrátila.

Širší rodina zmizela a stát ji nenahradil

Ve skutečně „tradičním“ světě rozvětvených rodin tvořilo široké příbuzenstvo záchrannou síť. Zafungovalo, když se biologičtí rodiče ocitli v ekonomických nesnázích nebo jeden z nich odešel či zemřel. V poválečném světě měl tuto roli hrát sociální stát se sítí jeslí, školek, škol, družin a finančních dávek, které rodičům pomáhají překlenout obtížná období. Pokud tuto roli neplní, pak se rodiče i potenciální rodiče ocitají v nejistotě. Pokud se v takové situaci ocitnou, je nezodpovědné pořizovat si dítě. Zodpovědné je tuto volbu zavrhnout nebo odsunout co nejdál, až se situace vyjasní. Rozvětvené rodiny dnes nemáme mimochodem také proto, že stát potřebuje flexibilní pracovní sílu, která nakluše tam, kde je zrovna potřeba. 

Jiná je situace movitých rodičů, kteří si mohou zaplatit chůvy nebo soukromé jesle a školky. Chudí rodiče jsou ale na všechno sami – a ještě jsou odsuzováni, pokud to nezvládají. Každý má za sebe přece odpovídat sám! Jako bychom si snad mohli vybrat, že se narodíme do světa, ve kterém dominují tato sobecká pravidla.

Mít dítě je závazek na několik desetiletí a k něčemu takovému je potřeba stabilní a přehledná budoucnost. Jistota, že když se cokoli stane, nezůstanete v tom sami. Stát nemá co lidem říkat, kdy a kolik mají mít dětí, ale může a má jim poskytnout potřebné zázemí. A to je věc, ve které český stát selhává.

Děti se nevyrábějí v reaktorech

Stále platí, že většina péče o děti a domácnost zůstává na ženách. Mateřství vyřazuje ženy na dlouhou dobu z pracovního trhu, což je handicap, který už například ve výši platu po zbytek života nedoženou. Ze stejného důvodu mají také ve stáří nižší důchody. Manželství vznikají a zanikají, některé ženy jsou od počátku svobodnými matkami a rodiny zakládají lidé se shodným pohlavím, protože život je už prostě takový.

Většina prvorozených dětí se rodí mimo manželství. Většina manželství se dřív či později rozvede. V případě rozpadu páru zůstávají děti obvykle v péči matky, muž má platit alimenty – ale pokud tak nečiní, má žena smůlu. Má nižší plat a na starost dítě nebo víc dětí, a to je všechno. Dodnes nemáme zákon o zálohovém výživném – tedy nástroji, který zajistí, aby stát platil ženě výživné za muže a sám pak peníze po otci dětí vymáhal. Aktuální návrh počítá se stropem 3000 korun měsíčně. To ale není částka, která by zajistila pečující osobě důstojný život. To je almužna.

Aby mohl člověk vést alespoň přiměřeně důstojný život, musí chodit do práce. Aby člověk s dětmi mohl do práce, musí se o jeho děti někdo a někde postarat. Síť dostupných jeslí a školek pro nejmenší děti ale nemáme. Zato máme sliby a prohlášení, že jsou děti naší budoucností a vládní prioritou. Tvrdí to každá vláda, ale reálně vláda lije peníze do stavby dálnic a jaderných reaktorů. Děti mají smůlu. Vyleze snad z reaktoru armáda dětí, které stát prý tak naléhavě potřebuje?

A ještě nekončíme. Aby mohl člověk vychovávat děti, musí někde bydlet. Ale dostupné bydlení neexistuje. Podpora nájemního bydlení už vůbec ne. Práce je ve městech, ale byty ve městech si koupili spekulanti s bydlením. Řešení nikdo ani nehledá. Trh má vyřešit všechno sám a trh děti k ničemu nepotřebuje.

Zbavit svéprávnosti

Když stát říká, že je pro něj podpora rodin s dětmi priorita, lže. Každá žena, která se v České republice rozhodne otěhotnět, podstupuje celoživotní hazard. Po celý život ji čekají horší kariérní vyhlídky, horší práce, míň peněz a neustálé ohrožení chudobou. V případě jakékoliv krize může od státu očekávat leda dobrou radu, co všechno dělá špatně a co by měla dělat jinak.

Je neuvěřitelná drzost, že si premiér dovoluje říkat ženám, v kolika letech by měly mít děti a od kolika let už jsou staré a vyčerpané. Sám je premiérem staré a vyčerpané země, obklopen diletanty neschopnými uvažovat v horizontu delším, než je volební období. Řídí zemi způsobem, který nedovoluje předvídat, jak to zde bude vypadat za jeden či deset let. Řídí zemi způsobem, jakým si žádný rodič svůj život nemůže dovolit nikdy řídit, protože by mu děti zabavila sociálka a zbavila ho svéprávnosti.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Život si najde cestičku. Téma nového Finmagu: adaptace. Michal Kašpárek zkoumá, co nás naučily průšvihy: budovat kanalizace, šetřit benzinem nebo respektovat homosexuály.

Matouš Hrdina píše o tom, jak virus zauzloval zásobovací řetězce. Dokážeme se zbavit závislostí na Číně? Můžeme řídit dodávky zboží tak, aby mírně vyšší poptávka neznamenala hned prázdné regály?

Petr Preclík podává zprávu o tom, jak si lidé dokážou poradit v zemi, kde není spoleh vůbec na nic. V Zimbabwe mají dva miliony lidí ze čtrnácti milionů bankovní účet. Sedm milionů jich ale platí mobilem.


Stanislav Biler

Stanislav Biler

Sociolog, spisovatel, otec dvou dětí. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

R. S. | 27. 5. 2020 18:28

Na Finmag poměrně plytký článek, postavený na výroku premiéra, který plácá "nesmysle" prakticky neustále, autorem obohacený o pár nesmyslů vlastních. Třeba nedostupnost bydlení tu máme právě díky působení státu na stavebnictví, ne jeho nedostatkem. Jinak autor ukazuje jen střípky podporující jeho světonázor, aniž by se obtěžoval s jejich souvislostmi.

Řada žen sama upřednostňuje rodinu před kariérou, jsou tak prostě šťastnější. A že je jich více než takových mužů, projevuje se to nerovností v průměrných mzdách. Pak sice mají nižší důchod, ale pravděpodobně mohou počítat s větší podporou ze strany svých dětí, což byla po mnoho generací převládající strategie zajištění na stáří. Říkat ženám, že mají místo toho usilovat o co nejrychlejší návrat na pracovní trh a dohánění bezdětných vrstevnic a vrstevníků v kariéře, je stejně neuvěřitelná drzost jako říkat jim, kdy mají rodit.

Ani s tou podporou svobodných matek to nevidím úplně jednoznačně. Podle statistik se zdá, že vede především k nárůstu jejich počtu. Jako by nám tu stát svým řešením problém spíš zhoršoval, neviděl jsem to už někde?

Kromě toho mám pocit, že o řadu důvodů odkládání rodičovství autor navzdory svému vzdělání ani nezavadil. Děti prostě nejsou pro podstatnou část potenciálních rodičů priorita (třeba ve srovnání s novým modelem telefonu). Přitom překvapivě velkou část dětských potřeb lze řešit opravdu lacino, nabídka nejen postýlek, hraček a oblečení z druhé ruky je široká. Jenže vzdát se svého životního standardu ve prospěch výchovy dětí je v mnoha sociálních bublinách vnímáno negativně. Být viděn s ošuntělým kočárkem místo ve značkovém oblečení může znamenat značnou ztrátu prestiže, o dopadech rodičovství na společenský život ani nemluvě.

Kdyby bylo rodičovství a výchova dětí obdivováno více než bulvární výstřelky seriálových hvězd, nejspíš by se (i díky přístupu okolí) spousta problémů vyřešila sama. Dokud je ale vnímáno jako koule, kterou si k noze dobrovolně přikovají jen ti nejodvážnější, jen málo záleží na tom, co zrovna plácá premiér a jestli stát sype peníze do jeslí nebo do reaktorů.

+30
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK