Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ještě z toho onemocníte, Andreji. Po nás ať přijde potopa

Psal jsem před devíti měsíci, jaká rizika představuje nezodpovědné hospodaření Andreje Babiše a Aleny Schillerové. Nemám žádnou radost, že na moje slova došlo. Horší je, že teď zadlužují příští generace ještě ostřejším tempem.

Zdroj: Shutterstock

Nikdo nemohl tušit, že naše hospodářství zasáhne rána konkrétně v podobě epidemie. Na nějakou nepředvídatelnou událost se záporným znamínkem by měl ale být obecně připravený každý hospodář. Za hospodaření s naším rozpočtem je od roku 2014 zodpovědný především Andrej Babiš (nejprve jako ministr financí a nyní jako premiér) a hnutí ANO. Nuže, jak jsme připraveni na krizi, se kterou už se začínáme potýkat a se kterou se budeme potýkat v budoucnu dál?

Hnutí ANO bohužel nerespektovalo principy cyklicky vyrovnaného hospodaření a za křiku banzai hnalo Česko do rozpočtového kamikaze útoku. Nejmocnější zbraní pro boj s krizí tak bude asi pomlázka z velikonoční mrskačky Moniky Babišové. Má sice úctyhodné dva metry, ale trochu se bojím, že ani to nebude stačit.

Platím všecko!

Rychle tady shrnu, co jsem o Babišově hospodaření psal loni o prázdninách:

Úspory. Díky skvělým podnikatelům, jejich společnostem a šikovným zaměstnancům a samozřejmě díky celkově dobrému výkonu globální ekonomiky, zažilo Česko skvělé časy. Andrej Babiš jako ministr financí a poté premiér mohl v průměru utratit ročně o 220 miliard korun víc než Nečasova vláda. V posledních dvou letech to bylo například o zhruba 400 miliard Kč víc než v roce 2010. Investiční výdaje nebyly nijak neobvyklé, většina šla na spotřebu. Úspory na horší časy dosáhly přesně nuly. S tvorbou nových si nikdo hlavu nelámal, spíš byla starost, jak utratit rezervy již vytvořené.

Dluh. Prezentovaly se a oslavovaly grafy krásně klesajícího dluhu. Jenže – byl to pokles dluhu vztaženého k HDP, jeho absolutní výše se neměnila. Zásluhou soukromého sektoru významně rostl výstup ekonomiky, v porovnání s ním se pak dluh, fakticky stejný, mohl jevit jako menší.

Daně. Ani 400 miliard v rozpočtu navíc (proti předchůdci) nestačilo. V dobách ekonomické expanze se zvýšily spotřební daně.

Mandatorní výdaje. Výdaje, které musí stát povinně platit, narostly na historicky nejvyšší úroveň. Manévrovací prostor hospodářské politiky se tak dále zmenšil.

Úředníci. Rostla ekonomika, rostly mzdy, a nutně tedy rostly i platy ve státní sféře. K tomu ale navíc dál rostl i počet placených lidí ze státního rozpočtu. Od počátku angažmá Andreje Babiše na ministerstvu financí přibylo téměř 30 tisíc osob.

Na tomhle se za devět měsíců nic nezměnilo a asi z toho docela jasně plyne, že sečteno podtrženo Česko na ekonomický propad připravené není.

Potopa

Louis XV. Babiche, madame Alena de Pompadour, VoltairRemix volného díla Gabriel Pleska

Ludvík XV., markýza de Pompadour a Voltaire.

Už minulý text o hospodaření Andreje Babiše, Aleny Schillerové a hnutí ANO měl v titulku okřídlená slova „po nás potopa“. Vydejme se po jejich stopách do Francie 18. století. Té z přepychu zámku ve Versailles vládne král Ludvík XV. Říká se, že jednou si chtěl naordinovat pauzu od radovánek a aspoň na čas slevit z vysokého životního standardu. Válčení se mu totiž hrubě nevyplácelo a státní dluh byl obří. „Co byste se s tím trápil,ׅ“ řekla mu prý na to jeho metresa markýza de Pompadour, „Ještě z toho onemocníte. Après nous, le déluge. Po nás ať přijde potopa.“

Potopa skutečně o generaci později přišla. Smetla království a Ludvíkův syn Ludvík skončil břitem guilottiny. Po francouzské revoluci už svět nikdy nebyl jako dřív.

Nemehla

Hláška Jsme schopný národ. Jen nás řídí nemehla z Babišových sociálních sítí patřila k ústředním motivům volební kampaně roku 2013. Platí stále.

Vládě ANO samozřejmě nikdo soudný nebude dávat za vinu příchod koronaviru. Netroufám si hodnotit adekvátnost počátečních razantních opatření. Byla to pro všechny absolutně nová zkušenost. Kroky, které vláda dělala v prvních dnech pandemie, jí nelze zazlívat. Jejich relevanci ukáže čas, statistika a medicínský výzkum.

Ovšem hospodaření před vypuknutím krize jí zazlívat můžeme zcela oprávněně. Člověk nemusí být ani ekonom, není potřeba používat termíny jako cyklicky vyrovnaný rozpočet apod. Stačí zdravý selský rozum – zažívám extrémně dobré časy, měl bych si dát něco stranou na časy horší. Horší časy přišly. Stranou nic nemáme.

Léčba schodkem

Ministryně financí Alena Schillerová v rámci boje s covid-19 a v souvislosti s opatřeními proti jeho šíření navrhuje růst rozpočtového schodku. Poslední verze hovoří o 300 miliardách korun. Pokud opravdu deficit státního rozpočtu dosáhne téhle výše, bude to nejvyšší schodek za celou historii samostatné České republiky.

Očekává se propad na straně příjmů. Klesne výběr daní a také výběr pojistného na sociální a zdravotní zabezpečení. Proti tomu jde naopak zvýšená výdajová stránka. Provádíme nákladná opatření, jejichž efektivita je sporná a se kterými rozpočet samozřejmě nepočítal. A rezervy na ně nikdo nevytvořil. K tomu samozřejmě zůstává břímě zmíněných mandatorních výdajů a vysokého počtu úředníků. Ministryně financí ovšem oznámila, že žádné výdaje škrtat nebude, protože „není čas“. A navíc, jak také říká, krizí se nejde proškrtat. Můžeme jí dát za pravdu, jen tak něco škrtnout nelze.

Někteří rovnější

Na soukromý sektor doléhá krize. Prakticky ihned flexibilně reaguje a utahuje si opasek. Podnikatelé přehodnocují plány, aby dokázali udržet podniky při životě, splácet úvěry, a pokud možno aby zaplatili zaměstnance. Veřejný sektor bobtná a počet úředníků neustále narůstá. Soukromý sektor je čím dál tím menší a dělá na čím dál tím víc lidí. Utáhne si opasek i stát?

V soukromém sektoru museli zaměstnanci překousnout mnohdy tvrdá opatření, aby jejich zaměstnavatel přežil a aby se měli kam vrátit. Od propouštění až po redukce mezd na 60 procent a podobně. Ve státní sféře k ničemu takovému nedochází. I úředníci, kteří nemohli plně vykonávat práci, dostali sto procent platu.

Stát by se teoreticky mohl snažit být efektivní a jít soukromému sektoru naproti. Může redukovat počet úředníků, který dramaticky narostl. Proti tomu by se samozřejmě hned objevila kritika, že to způsobí další negativní šok ekonomice – propuštění úředníci sníží spotřebu a navíc stejně zůstanou – jako nezaměstnaní – břemenem pro stát. To by samozřejmě byla pravda.

Utopie zmenšování

Odkud ale stát bere peníze na tahle pracovní místa? Musel na ně vydělat soukromý sektor, ten je platí prostřednictvím daní. Pokud by stát tedy zredukoval počet úředníků, ušetřil by peníze. Respektive mohl by je rovnou nechat soukromému sektoru, snížit daně. Podnikatelům by zbylo víc peněz, které by rozhodně využili lépe a efektivněji než stát. A v konečném důsledku by vytvořili víc pracovních míst, než stát zrušil.

Tak to je i se záchrannými opatřeními. Stát nejdřív sebere prostřednictví daní podnikatelům peníze, pak půlku z nich utratí za administrativu a z té druhé, co zbude – zachraňuje podnikatele prostřednictvím velmi diskutabilních opatření.

O autorovi

Adam Páleníček

Ekonom Adam Páleníček působí v mezinárodní poradenské společnosti v oblasti transakcí se společnostmi a majetkem.

Kontakt: adampalenicek@gmail.com

Jenže zmenšovat stát? Zkoušet redukovat pracovní místa ve státní sféře? To je utopie. Politická sebevražda a absolutně nepopulární krok, který by asi i marketingový tým Marka Prchala jen horko těžko obhajoval. Jednodušší naopak bude dál rozšiřovat počet pracovních míst a zachraňovat odpadlíky ze soukromého sektoru, případně zestátňovat podniky v problémech a zadělávat na mnohem větší problémy – které ale současnou vládu trápit nebudou.

Aleně Schillerové údajně bude chybět v rozpočtu až 150 miliard korun. Jedním z řešení by samozřejmě bylo zvýšit dál daně. Vláda Andreje Babiš ale daně už zvedala, ve fázi ekonomického růstu (spotřební daně). Zvýšení teď by pro ekonomiku byla rána. Pro podnikatele, zaměstnance, i pro zahraniční investory, kteří by raději investovali jinde.

Vtip je v tom, že úkol ministryně financí a jejího premiéra nemá být hledání, kde sebrat 150 miliard, ale to, aby těch 150 miliard stát vůbec nemusel vynakládat. I kdyby to marketingu zrovna nepomohlo.

Nic z výše uvedeného se nemuselo dne řešit, kdyby vláda respektovala principy odpovědného cyklicky vyrovnaného hospodářství. Za tučné roky mohla mít vláda rezervu na celý plánovaný schodek a „půl království k tomu“ a nemusela poslouchat otravnou liberální kritiku o zeštíhlování státu.

Výstup ekonomiky (HDP) půjde rapidně dolů a dluh – podle plánovaných astronomických deficitů rozpočtu – prudce nahoru. Můžeme si lhát do kapsy, že jinak to nejde nebo že ČNB může financovat dluh státu, ale na konci dne bude muset někdo dluh zaplatit. Naše děti. A děti našich dětí.

Adam Páleníček

Adam Páleníček

Ekonom působící v investičním bankovnictví (fúze a akvizice) v mezinárodní poradenské společnosti. Má také zkušenosti v oblasti oceňování podniků a majetku s přesahem do práva.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 210 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Petr Vorlíček | 21. 4. 2020 19:28

Jasně že nemusí.
My to tak také dělali, když jsme hráli sázky a dostihy...Ten kdo hru ovládl, postupně zruinoval ostatní hráče. To ale znamenalo, že hra končí, a musí se svého postavení a drahých koníčků vzdát.
Co jsme udělali? No namalovali stotisícovku, a každý nešťastník dostal "likviditu". A hra běžela dál, prachy samozřejmě tekly k vítězi, ale zdání, že se třeba poštěstí hnala hráče dál.
Nemělo to žádné limity - namalovat se dalo cokoli, takže dokud vám kluci nerozkopli herní pole, šlapalo to jako hodinky, jednou jsme namalovali dokonce milion.
Jo, jasně, je to naprosto psychopatické, taková fuldovská hra s nulovým součtem, a dokud lidem stačí, že se najedí a koupí si par krámů, nejsou v podstatě překážky. Jen jaksi hodnota aktiv roste společně s emitovanou likviditou - když v poli litají miliony, nikdo vám už Napoliho za pár tisícovek neprodá - aktiv už je na to množství peněz moc malo...Kdyby si někdo ulil tisícovku, po deseti kolech je mu shola k ničemu - na stole už lítají cifry o řád větší...
Tohle končí ne rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou, ale jejich rozlomením, bohatí mají nekonečný zdroj likvidity, chudí už kromě zakladních potřeb nemají na nic a čekají, až zase připluje nějaká obálkay sby ještě chvíli mohli hrát. Pro etatistický fuldostát naprosto optimalní stav...
Kdo bude zlobit, vypadne z kola ven....
A lidé jako fulda budou dělat kontrolní komisaře, tak jim lidé nebudou moci nakopat zadnice...

+20
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 21. 4. 2020 13:02

Klasické nesmysly o šetření státu v dobrých časech, aby měl stát co utrácet v těch zlých. "Pouhé" zastavení růstu dříve stabilně rostoucího státního dluhu panu Páleníčkovi nestačí, přitom jde z hlediska polistopadového vývoje státního dluhu o zcela zjevnou a nepřehlédnutelnou kladnou výjimku z jinak z velmi neutěšeného stavu.

Problematičnost uvedeného konceptu spoření v dobrých časech na zlé časy spočívá v tom, že již tento (zdánlivě bohulibý) záměr může urychlit příchod oněch zlých časů, ne-li je přímo vyvolat. Současně platí, že ty dobré časy zde nenastaly pouze díky oživení okolních ekonomik. Dobré časy zde nastaly rovněž díky onomu zvyšování mezd a důchodů, resp. především díky tomuto. Nebýt růstu životní úrovně, ocitli bychom se ve státě stále chudých občanů, kteří by se s dopady krize potýkali mnohem hůře, než máme možnost nyní.

Jinými slovy i díky onomu kritizovanému nevytváření rozpočtových rezerv jsme se ocitli v tak dobrých časech, v jakých jsme se ocitli. Pokud bychom se po Kalouskovsku tehdy "odpovědně" chystali na ty zlé časy, pak by ty dobré časy nebyly tak dobré, jak jsme je zažili, pokud bychom se nějakých dobrých časů vůbec dočkali. I zde platí, něco za něco. I příprava na zlé časy něco stojí. Za onu přípravu na zlé časy bychom platili tím, že ony dobré časy by nebyly tak dobré, jak by mohly být.

Lze tak shrnout, že chystáním se na ty zlé časy by se stát předem a jistě(!) vzdával zčásti oněch časů dobrých, a to vše pouze z důvodu možného(!) budoucího příchodu časů zlých! A přitom úplně zbytečně! Uvedeným spořením státu na zlé časy pouze u jednotlivých občanů zajistíme, že časům zlým budou čelit relativně slabší, když současně stát žádné rozpočtové rezervy na horší časy vůbec nepotřebuje, jak je vysvětleno dále.

Od liberála bych navíc očekával, že bude horovat spíše za to, aby se na horší časy připravoval individuálně každý jednotlivec(!), podle svého uvážení a ne stát. Z hlediska připravenosti na horší časy mi přijde určitě vhodnější, pokud budou dané situaci čelit primárně jednotlivci s jejich vlastními rezervami. Proč bychom se v tomto měli spoléhat na nějakou tvorbu státních rozpočtových rezerv? Stát by pouze v dobrých časech jednotlivcům neměl komplikovat tvorbu oněch individuálních rezerv jalovými a zbytečnými snahami o dosahování rozpočtových přebytků (vysoké daně, fiskální restrikce, fiskální "odpovědnost"...), a to platí jak pro dobré, tak pro špatné časy! Současně ale musím dodat, že z hlediska možností čelit ekonomickým šokům by byla kontraproduktivní i nadměrná tvorba rezerv na individuální úrovni jednotlivých ekonomických subjektů. V tomto ohledu jsem chtěl pouze připomenou panu Páleníčkovi, že v jeho náhledu na danou věc dlí zjevný rozpor s "ideologií", kterou zastává.

Nyní k tomu, jak by měl stát v dobrých a zlých časech využívat své rozpočtové možnosti. Pokud stát hospodaří v dobrých časech v podstatě vyrovnaně, čehož jsme byly v minulých letech svědky, pak lze takové chování státu v dobrých časech považovat za odpovědné, úspěšné a prospěšné. Ve zlých časech by pak stát měl pomáhat státními penězi všude, kde je potřeba, bez ohledu na rozpočtové "následky" s cílem eliminovat co nejvíce dopady dané krizové situace.

Názory pana Páleníčka jsou opřeny pouze o jakousi "lidovou moudrost", že jednotlivec by si měl spořit na horší časy, kterou však zcela nepřiléhavě aplikuje na hospodaření státu. Současně pak upozorňuje na pseudomorální problém toho, že netvoření státních rezerv na zlé časy v dobrých časech má za následek razantní zadlužování státu při záchraně ekonomiky ve zlých časech, což následně údajně dopadne na bedra dalších generací, které budou muset onen gigantický státní dluh splatit.


Jaké následky může mít aplikace oné "lidové moudrosti" na stát, jsem již psal výše. Pan Páleníček se však mýlí rovněž v jeho názoru, že v krizi vzniklé státní dluhy bude někdo muset v budoucnu splatit. Z hlediska chodu ekonomiky (o to jediné tady jde) je totiž výše státního dluhu zcela irelevantní veličinou. Nebudu moc přehánět, pokud napíšu, že údaj o státním dluhu je jen bezvýznamným číslem zapsaným kdesi v účetnictví státu.

Stát a jeho v podstatě bezmezné možnosti zadlužit se, zde máme právě proto, aby v krizích nemuseli zbytečně trpět občané státu a firmy v něm podnikající. Stát a jeho státní rozpočet je v podstatě bezedným absorbérem všech negativních ekonomických šoků, umožňující bez fatálních následků přečkat i velmi zásadní narušení chodu ekonomiky.

Chápu, že tento způsob náhledu na státní rozpočet je v příkrém rozporu se současnou doktrínou fiskální "odpovědnosti". Jenže doktrína fiskální "odpovědnosti", která hlásá, že státní dluhy je třeba mít pod kontrolou, neboť jednou přijde den, kdy budou muset být splaceny, je chybná. K tomu, aby státní dluhy musely být splaceny neexistuje jediný racionální ekonomický důvod.

Proč není nutné splácet státní dluhy?


Principiální důvody:

Kdo je dlužníkem a kdo tedy má splácet státní dluh, je každému jasné. Splatit státní dluh musí dlužník, kterým je stát. Avšak jak může stát, který není podnikatelsky aktivním subjektem (a tak to má v tržní ekonomice být) splácet své dluhy? No jedině z příjmů, kterými disponuje, tedy převážně z daní, které platí firmy a občané. Lze tak uzavřít, že skutečnými dlužníky ve vztahu ke stáním dluhům jsou daňoví poplatníci daného státu.

Obdobně netriviální je ale i otázka, kdo je věřitelem státu. Jednoduchá, ale velmi zavádějící odpověď zní, že věřitelem státu jsou aktuální majitelé státních dluhopisů. Uvedené ale platí jen ve vztahu k zcela marginální části státního dluhu (typicky v případech, kdy stát prodává své dluhopisy přímo občanům). Drtivá většina věřitelů jsou ale opět občané a firmy (z nichž drtivá většina jsou také daňovými poplatníky). Zjednodušeně se dá totiž říci, že primárními věřiteli státu jsou aktuální držitelé peněz, které banky vytvořily v okamžiku, kdy tyto peníze půjčily státu. Jinými slovy věřiteli státu není opět nikdo jiný, než zase daňový poplatníci, kteří by tak měli penězi jimi odvedenými na daních splácet státní dluhy v podstatě sami sobě. Ekonomická nesmyslnost této situace, kdy někdo splácí dluh sám sobě, je zřejmě evidentní.

Dalším principiálním důvodem, proč splácení státního dluhu je nesmyslné, spočívá v tom, že peníze, které nejprve stát vybere na daních od daňových poplatníků a pak jimi splatí bankám státní dluh, v bankách prostě zaniknou. Nikdo ty peníze nezíská, nikdo z toho nemá nějaký reálný prospěch. Po pokusu o splacení státního dluhu by tak zde zůstala pouze trpká pachuť z navýšení daní, které bylo nutné pro vybrání dostatečně velké částky, tak aby mohl být státní dluh splácen, pokud by tedy takové zvýšení daní nevedlo nakonec k opačnému vývoji, tedy k poklesu ekonomiky a naopak sníženému výběru daní a tedy naopak k růstu státního dluhu, namísto jeho splacení.


Praktické důvody:

Pokud připustíme, že státní dluhy by měli občané a firmy splatit, pak nám zde vyhřezne další absurdita tohoto počínání. Splacením státního dluhu totiž stát a občané a firmy v něm sídlící vůbec nic nezískají. Splacením dluhu sice dojde k tomu, že v kolonce státní dluh bude zaúčtována nula, současně ale občané a firmy daného státu o částku splaceného dluhu zchudnou. Tato situace nás tedy staví před otázku: chceme splnit naši pseudomorální povinnost splatit státní dluh za cenu o výši státního dluhu zchudneme a odměnou nám bude jen neuchopitelný pocit nulového státního dluhu? Nebo se smíříme s tím, že ve státním účetnictví je zapsána cifra představující státní dluh a dál budeme pokračovat ve svých životech bez zbytečného násilí v podobě splácení státního dluhu, kterým nikdo nic nezíská?


Z vnějšího pohledu pak celá věc vypadá následovně. Buď bude existovat stát s bohatými občany a firmami a prosperující ekonomikou, který je ale zadlužený, nebo budeme vidět stát sice oddlužený, avšak s chudým obyvatelstvem a firmami a s decimovanou ekonomikou. Třetí možnost je ta, že se stát neúspěšně pokusí o splacení nesplatitelného dluhu, kdy zde zbyde ještě zadluženější stát s chudým obyvatelstvem a zdecimovanou ekonomikou. Pro mě je volba zcela jasná. Volím raději život bohatých jednotlivců v zadluženém státě s fungující ekonomikou, než jistotu živoření ve zdecimované ekonomice s chudým obyvatelstvem v možná(!) oddluženém státě.

Dalším důvodem, proč je splácení státního dluhu jen zbytečným masochismem je skutečnost, že "problém" státního dluhu lze vyřešit velmi efektivně a elegantně tak, že jej prostě na trhu skoupí centrální banka daného státu, což se v posledních letech v podstatě běžně děje v rámci kvantitativních uvolňování. Pojem kvantitativní uvolňování podle mě totiž nejspíše znamená, že na primárním trhu se státními dluhopisy QE vytváří nové kvantum prostoru pro nákupy nově emitovaných státních dluhopisů. Vzhledem k tomu, že centrální banku vlastní stát, pak nastává situace, kdy stát dluží instituci, kterou sám vlastní, tedy z určitého pohledu dochází k tomu, že stát formálně dluží sám sobě.


Nevyčítejte tedy vládě, že Vás neškrtila v dobrých časech, protože byste dnes nebyli v takové ekonomické kondici, v níž jste nyní. To, že si stát nevytvořil v dobrých časech rezervy na zlé časy není z mnoha výše uvedených důvodů vůbec důležité. Naopak by bylo chybou, pokud by se o to stát pokoušel. Navíc konkrétně ČR je jednou z nejméně zadlužených vyspělých zemí, takže k dalšímu zadlužování z titulu absorbce i vážných ekonomických šoků má stále obrovský potenciál, bez toho, že by hrozilo, že na nás zaklekne ECB a/nebo MMF s tím, že si tady žijeme moc nad poměry, jako se to stalo Řecku. Také z tohoto důvodu je potřeba mít skutečnou měnovou autonomii, tedy vlastní měnu a vlastní centrální banku, která má příslušné pravomoci a potřebnou míru autonomie, což právě Řecku tak citelně tehdy chybělo.

Uvedl jsem spoustu důvodů, proč by se nemělo trvat na tom, že se státní dluh musí splatit. Zajímalo by mne tedy, zda někdo má relevantní a silnější důvody, proč by se na splacení státního dluhu mělo pohlížet jako na zcela nevyhnutelné.

-52
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK