Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Musíme vyjít ze svého stínu, nebo napořád platit Němcům

Jakub JetmarOndřej Sliš
Jakub Jetmar, Ondřej Sliš
11. 4. 2020
 11 078

Visegrádská čtyřka nemá ráda dobrodružství, vidíme to i na opatřeních proti koronaviru, říká politolog Oldřich Krpec.

Musíme vyjít ze svého stínu, nebo napořád platit Němcům
Oldřich Krpec, Foto Jiří Salik Sláma /

Na portálu Masarykovy univerzity nedávno vyšel pozoruhodný článek hodnotící tuzemská opatření proti šíření koronaviru. Nedlouhý text by mohl sloužit jako učebnicový příklad zprofanované metafory o ledovci. Bylo jasné, že je za ním mnohem víc úvah, než kolik jich docenti Fakulty sociálních studií, Oldřich Krpec a Roman Chytilek, nakonec zveřejnili. Jelikož jsme s politologem Chytilkem rozhovor pro Finmag už dělali, nezbývalo nám, než o vysvětlení zmínek o visegrádské preferenci bezpečí požádat Krpce. 

Ještě než jsme se – bylo to prvního dubna – pustili do samotného rozhovoru, Krpec sedící u notebooku ve své kuchyni zmínil oblíbený vtip své manželky, podle které se vším začíná u pyramid. Pochopitelně se ukázal jako pravdivý. Pro rozhovor to ale nebylo vůbec na škodu. Ostatně jak bychom mohli chápat současná opatření, pokud bychom zapomínali na historii vztahů s Němci, budoucnost průmyslu nebo postavení Číny ve světovém řádu? Teď už víme, že jen velmi stěží. 

Oldřich Krpec

Oldřich Krpec, Foto Jiří Salik SlámaFoto Jiří Salik Sláma

Působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zabývá se hospodářskými dějinami a současnou hospodářskou politikou se zaměřením na pozici ekonomik v mezinárodní dělbě práce. V těchto měsících věnuje velkou část energie vzdělávání své šestileté dcery a lituje, že nemůže být aktivním fanouškem ostravského Baníku.

Jak v době pandemie funguje akademická sféra? Řeší všichni koronavirus?

Spousta lidí na univerzitách musí řešit krizi trochu jinak, než si veřejnost myslí. Kromě přechodu na e-learning některá pracoviště mají problém se samoplátci ze zahraničí, na kterých jsou do určité míry finančně závislá. Pro ně je to noční můra.

Jinak určitě neplatí, že by všichni řešili koronavirus, promítne se ale do mnoha témat. Když pomineme osobní oblast, je to možná největší událost našich životů. Mě zajímají hlavně hospodářské dějiny a politická ekonomie, kde se spousta témat od vypuknutí pandemie mění, některá mizí. Na začátku roku jsme na jedné univerzitě v Kalifornii porovnávali zásahy státu do ekonomiky ze strany Kaczyńského a Orbána a v zemích Latinské Ameriky. Tohle se typicky posouvá úplně jinam.

Věnujete se i reakci českého státu. Jsou pro vás zajímavější spíše ekonomická opatření, nebo to, jak to promění politickou scénu?

To moc nejde oddělovat. Já se charakteristiky vládních opatření snažím vnímat v rámci rodin, které se v Evropě formují. Česko je zajímavé sledovat v rámci Visegrádské čtyřky. Naše reakce na krizi je totiž hodně specifická a zapadá do zdejších silně zakořeněných hodnot. 

Jaké to jsou?

Je jich několik a jsou patrné minimálně od devatenáctého století. Sen o dohnání Západu. Jistý pocit méněcennosti – země V4 jsou často pesimističtější ohledně budoucího vývoje než třeba lidé v rozvojových zemích. Přitom tu máme relativně efektivní vládu, nízkou míru nerovnosti a fungující zdravotnictví. A do toho u nás vidím vychytralost, snahu počkat si, jak všechno dopadne. 

Ve vztahu k novému koronaviru máme vysokou preferenci bezpečí a pocit, že postarat se musíme hlavně o sami o sebe. Celá V4 má velice malou důvěru v koordinované řešení. Tuhle reakci u nás vídáme pravidelně. Až se například vrátí otázka dekarbonizace, zelené ekonomiky, první instinkt u V4 bude: nepouštějme se do žádných dobrodružství. Konzervativně si počkáme a všechny přechytračíme. Mám pocit, že tyto vzorce se opakují, a způsob, jakým se stavíme k pandemii, skutečně nese stopy naší historie.

To se obvykle vysvětluje jako dědictví komunismu. Souhlasíte s tím? 

Já si to nemyslím. Intenzivně se zabývám první republikou a vidím úplně tu samou logiku. Stejné nářky a kombinaci pocitu méněcennosti, ambicí i pokusu převézt ostatní.

Z čeho to podle Vás pramení?

To není nic tajemného. Když si vezmu Česko, spousty lidí tu pracovaly jako dělníci pro německý kapitál nebo na statcích s německými vlastníky. Z této doby plyne navracející se sen o tom, že se jim vyrovnáme. Zmínil jsem první republiku. Už tehdy jsme se pokusili zbavit německého kapitálu nebo třeba poslat do háje válečné půjčky, které drželi českoslovenští Němci. 

Vidět to bylo i v průmyslu: chtěli jsme dělat stejné výrobky, jako oni. Možná dráž, hůř, méně efektivně: ale dokážeme postavit vlastní motory, auta, letadla. Nejprve licenčně, potom se to naučíme. A to je v nás pořád, v devadesátých letech jste zase slyšeli Za Komárka bude koruna jak marka. 

My jsme během transformace asi fakt dokázali maximum možného, Západ se na nás stejně jako za první republiky koukal na jako velmi talentovaného studenta, nakonec jsme ale stejně sklouzli k lokálnosti. Když děláme něco, co vymyslel někdo jiný, zisky vždy poplynou pryč.

Jak jsme se tedy měli tehdy – a vlastně i dnes – chovat? 

Nejsme první, kdo se setkal s nějakou mírou zaostávání. To se stává. Když se mělo třeba Švýcarsko vyrovnat s britskou industriální převahou, zaměřilo se na niky – úzké, specializované výseče trhu. V těch se nedá snadno využívat masová průmyslová výroba. Abyste vyrobili hodinky nebo krajkové zboží, potřebujete superkvalifikovanou pracovní sílu, která nesoutěží s výrobci generického zboží. To stejné v různých obdobích dělali Rakušané, země Beneluxu, Finsko… A dnes to můžete vidět v Německu. Když odhlédnete od jejich gigantů, je v té zemi plno malých a středních firmem, které jsou extrémně specializované a nemusí soutěžit s asijskou konkurencí.

My se ale touhle cestou nevydáváme. V devadesátých letech to nešlo, neměli jsme kapitál, technologie. Teď už ano, jenže my opakujeme tu stejnou chybu, kvůli které zůstáváme v mezinárodním obchodu v nevýhodné pozici. Nemáme chtít vyrábět Tatry a pak nedovolit, aby armáda i požárníci jezdili s čímkoliv jiným. Nelze být například zaseklý u spalovacího motoru. Niky jsou cesta.

Chytré čtení

Pavel Jégl: Nejedna vláda bude po koronaviru chtít přebrat kontrolu nad některými firmami. Místo aby jen dohlížely na pravidla, sama se stane aktivním hráčem na trhu.

Znárodňovací virus


Michal Kašpárek: „Chytrá“ karanténa má do čínského dozoru naštěstí daleko. Technologická opatření ale přinášejí i jiné problémy než průlom do soukromí.

Elektronická evidence kapének, kolo první


Michael Durčák: Chvílemi to vypadá, že navzdory velikosti a robustnosti státního aparátu procházíme jakžtakž pandemií spíš díky aktivitám zdola. Zatím jako by na tu otázku nebyl čas odpovídat, ale už visí ve vzduchu: Jak moc budeme, až to všechno končí, o takovýhle stát ještě stát? A co si vybereme místo něj – totalitu, nebo víc svobody?

V časech pandemie bojuje o své přežití i stát


Josef Tětek: Zatímco Trump v lednu oslavoval nové a nové vrcholy akciových indexů, v Číně pískali whistlebloweři na poplach a upozorňovali svět na hrozící nebezpečí.

Virus a budoucnost světa. Konec systému tak, jak ho známe

Vraťme se ještě k opatřením proti virové pandemii. Máme rádi bezpečí, proto jsme rychle zavřeli hranice a musíme nosit roušky – tak to podle vás je?

Podívejte se na země jako Rakousko, Švýcarsko, Německo, Nizozemí… Měly nějaký čas rozmyslet si svá opatření a jejich administrativní aparáty patří k těm nejlepším na světě. Všechny tyto země měly dlouho otevřené hranice. Dělali to proto, že jsou hloupí? To si nemyslím. Mají hodnoty otevřené společnosti a věří, že to zvládnou. Jejich názor je legitimní, přestože je zcela odlišný od nás, kteří říkáme, že hranice můžou být zavřené i roky. Ještě zdůrazním: česká odpověď mi nepřijde o nic horší. Neznám číslo, podle kterého bych mohl říct, že to děláme hůř než ty nejlepší země na světě.

A jak do tohoto rozhodování vstupuje skutečnost, jestli je některý stát demokratický, nebo autoritářský? Náměstek ministra Roman Prymula říká, že kdybychom nebyli „hyperdemokracie“, s epidemií se vypořádáváme lépe.

Autoritářské státy v zásadě říkají: my ten problém nemáme. Nebo jsme ho vyřešili, protože máme silnou vůli a skvělé vedení. V Bělorusku normálně dál hrají hokej, Rusko se nabídlo, že uspořádá letošní fotbalové EURO. Země, ve kterých se koketuje s většími zásahy státu do ekonomiky a silným národovectvím, zase bývají velmi striktní ve svých opatřeních. Mají dobrý pocit, že se v krizových podmínkách mohou osvědčit tamní elity.

Je pravda, že v demokracii rozhodování trvá. Každý může mít svůj názor a zájem, takže třeba cestovní ruch tvrdí, že je celý koronavirus pouze příšernou hysterií a neměli bychom rušit lyžovačky v Itálii. Můžou to říkat, přestože to jde proti nejrychlejšímu zastavení viru. Stejně bych si ale na demokracii, pokud jde o zvládání krizí, vsadil. Demokracie a komplexní ekonomika, ve které – pokud to není nezbytně nutné jinak, což teď je – jede normální režim. 

V jednom ze svých článků píšete o možnosti docela paradoxního a nepříjemného scénáře, pokud dokážeme dobře zamezit šíření viru. Prý se nám pak nemusí chtít znovu se zapojovat do evropské ekonomiky. Můžete to vysvětlit?

Bojím se toho dost. Můžeme se dostat do situace, kdy třeba v Německu budou vyléčeny statisíce lidí, jejich zdravotní systém to zvládne a budou se chtít vrátit k plnému fungování ekonomiky. My můžeme být v zadržování viru ještě úspěšnější – nebudeme ale chtít riskovat otevírání se světu. Budeme myslet na to, kolik nás to celé stálo, budeme hrdí, jak si s tím krizový management poradil… Teď si sem přece nenavezeme problémy ze zahraničí!

Musíme si uvědomit, jak jsme závislí na tom, co bude dělat Evropa kolem nás. Čína mohla „vypnout“ Wu-chan. Kdybychom mohli udělat to samé třeba s Jihlavou, zbytek země ji potom zase vytáhne zpátky. V případě celého Česka ale tohle nejde. Nikde na světě nejsou ekonomiky tak napojené na jádro, které leží mimo jejich teritorium, jako jsme my, Slovensko, částečně Polsko a Maďarsko. Devadesát procent aktiv v našem bankovnictví, finančnictví, pojišťovnictví je v podstatě pod zahraniční kontrolou. Neříkám, že jsme to tehdy při transformaci mohli řešit jinak. Ale tahle čísla jsou v Číně nebo i jinde v Evropě třeba deset, patnáct procent. 

Ukazuje se teď Evropa jako spojený kontinent, nebo naopak vidíme neschopnost EU?

Objevují se názory, podle kterých koronavirus ukázal, že spojená Evropa je hloupost, protože se s ním neumí vypořádat. Je to přesně naopak. Vidíme, jak propojený je evropský prostor: pár sjezdovek v Itálii dokázalo nakazit celý kontinent. Je pravda, že regulační aparát má Evropská unie málo výkonný. Ale za to mohou národní státy včetně nás, že se nechtěly vzdát svých pravomocí.

Vidíme také, jak si teď Evropané intuitivně pomáhají, země si vyměňují pacienty… Proč teď musíme také pomáhat, má dvě roviny. První je ta symbolická. Když pošleme vojenské speciály s týmem lékařů nebo přivezeme zahraniční pacienty, vydá to za miliardy přímých zahraničních investic. Kdybych byl expert na plíce, myslel bych si, že tohle je ekvivalent našich pilotů v britském letectvu. Oni nerozhodli druhou světovou válku. V podstatě jich byla hrstka. Navždycky ale zanechali historickou stopu.

A pak je tu racionální rovina. Každý stát má jiný průběh křivky nákazy. Jestliže u nás máme kapacity k dispozici, teď máme vypomoci ostatním. Oni horečnatě budují kapacity, které mohou mít volné, až budeme v nejhorším my. Pokud bychom dokázali aktivně říct, pojďme to řešit s našimi sousedy, máme přece nejotevřenější ekonomiky na světě, považoval bych to vystoupení z našeho stínu. Naopak intuitivně čekat, až si ostatní nabíjí hubu, to nám v minulosti extra dobrou službu neudělalo.

Jak se díváte na opatření chytré karantény? A v čem je rizikovější oproti plošné, která je zase ekonomicky náročná?

My jsme země, kde se dodavatel mýtných bran vybírá roky. Chceme elektronický registr vozidel a šestkrát nám spadne systém. A teď máme dny, přinejlepším týdny, abychom dali dohromady gigantickou akci – chceme probrat tisíce případů, odebrat kontakty těchto lidí, testovat, umisťovat je na základě toho do karantény… To je úctyhodná ambice! A jestli to bude fungovat, smekám před těmi, kteří to vymysleli a dokázali uvést do praxe.

Myslím, že se musíme rychle přesunout do jiného režimu, protože možné hospodářské škody toho současného jsou hrozné. Navíc čím déle v něm budeme, tím víc bude dopadat na naše investiční a spotřebitelské chování i potom, co objektivní překážky zmizí. Pokud tedy máme recept, jak epidemii řešit z hlediska ekonomie méně invazivně, jsem pro. 

Objevují se srovnání s finanční krizí, která začala v roce 2008. V čem je dnešní svět jiný, než byl před touto krizí?

Proměnila se hospodářská mapa – kvůli Číně. Když se řeší emerging markets, skupina ekonomik BRIC, znamená to Čína, Čína, potom Čína a pak někdo další.

Jsem přitom opatrný na tvrzení, že mají Číňané hegemonické ambice. Myslím, že jsou mnohem více zaměření dovnitř. A vnímám je také jako pragmatičtější, než jsme my. Západ má svou aristotelskou vědu, kdy přijdeme se základními tezemi, na jejichž základu interpretujeme úplně všechno a poznáváme, co je dobré a špatné. Čína je podle mě více eklektická, není tolik tažená ideologickými principy.

Doba se posunula i v tom, že se od finanční krize zpochybnily některé západní ekonomické recepty. Spojené státy dekády tvrdily: máte krizi? Tak nechte firmy narazit do zdi. Oddělte zrno od plev. Potom u nich padla jedna investiční banka a najednou se objevila spousta kreativních řešení! Když podle svého mustru nejede ani Amerika, s mnohem menším nadšením ho přijímají v Latinské Americe nebo u nás ve střední a východní Evropě.

Sebevědomí Západu se otřáslo, co ale zůstává stejné, je lehký rasismus vůči Číně. V okamžiku, kdy jsou schopní konkurovat americkým chytrým telefonům nebo jinému zboží, znamená to, že museli podvádět. To se tvrdí bez dokazování. Podobně jsme se chovali my Evropané, když jsme si říkali, že virus v Číně je jejich problém, protože jsou to ta nekulturní čuňata. Tímhle tónem mluvil třeba kardiochirurg Pirk a myslím, že se nám takový přístup prostě vymstil.

Jak tedy vidíte roli Číny v současné pandemii? Místní debata o ní je velmi nepřehledná.

Když to vztáhnu ke koronaviru, oni několikrát podali zavádějící informace. Až po dost dlouhé době otočili a udělali z tématu obrovský národní projekt. To je ale v zásadě krizová komunikace. Myslím si, že jim hodně záleží na tom, že je vnímáme jako zemi, kde pojídají netopýry. Desetiletí budují brand technologického giganta, snaží se inovovat už i v oblasti ochrany životního prostředí – a teď jsou zase za polobarbary. V tomto kontextu bych vnímal jejich současnou snahu pomáhat světu s pandemií. Obecně Čínu nepovažuji za agresivní. Myslím, že své přesvědčení o historické výjimečnosti dokazují jenom svému nejbližšímu okolí.

Světové důsledky jsou samozřejmě těžko uchopitelné, Západ má ale stále strašně silnou pozici. Prošel si hromadou krizí, nikdy ale nepřestal být dobrým místem k životu, kde je funkční zdravotnictví, školství, kultura a vkus, od kterého svět opisuje. Je strašně málo příkladů, kdy v Číně přišli s něčím, co by toužili mít ostatní. Naopak v Evropě a Americe pořád vznikají věci, které chce někdo imitovat.

My se už několikrát dotkli toho, jak je osud Česka svázaný s Německem. Vy píšete, že jsme vůči němu semi-periferií. Co to znamená?

To je kontroverzní, protože já jsem liberál s otevřeným srdcem a myslí – a tohle je neomarxistický termín. Každopádně to odkazuje k našemu místu v mezinárodní dělbě práce. To je zřejmé z úrovně mezd. Český dělník bude brát třetinu peněz, i když bude pracovat stejně dobře na stejném stroji jako Němec. To je důkaz toho, že přidaná hodnota vzniká v managmentu, designu, vývoji… A tahle pracovní místa jsou primárně v zahraničí.

Vezměme si Škodu Superb, která je velice úspěšná a zisková. Přestože to ale vypadá jako české auto, klíčové komponenty vymýšlí a zkouší Volkswagen. Česká práce má nižší přidanou hodnotu, protože zaplatíme hodně německému inženýrovi, který to vymyslel. A není to kvůli tomu, že vymyslel něco výjimečného, ale protože je u nás nízká mzda. To je způsob, jakým klesá přidaná hodnota v závislé ekonomice a roste v té vůdčí. 

Když Němci investují ve Francii a opačně, jde o integrovanou ekonomiku. Jenomže my v Německu nevlastníme nic a oni tady mnoho. Proto jsme závislí.

Je německý průmysl silný i díky odborům, ke kterým my jsme spíše vlažní? 

Když v Německu začne jednat vláda s byznysem a pracovníky, mají důvody se dohodnout. Politické špičkou třeba řeknou, že zajistí ziskovost elektromobility. Firmy budou mít elementární jistotu, můžou popustit uzdu investicím. A odbory řeknou, že chtějí vysoké mzdy, nejlepší pracovní místa budou v Německu a zbytek se může přesunout do zahraničí. A dohodnou se, protože když budou s vládou souhlasit firmy i zaměstnanci, politici budou mít dobrý výsledek ve volbách. Zahraniční vlastník v Česku nemá podobnou motivaci dělit se víc se zdejším pracovníkem. My v jejich zemi nevolíme. 

Překvapil nás názor, že proti odlévání zisků z Česka se dá bojovat zvedáním mezd. Můžete to vysvětlit? 

To je taky velmi kontroverzní, nicméně podobné názory dnes slyšíme stále častěji. Stačí si uvědomit, jak vypadá typická pozice v dnešním průmyslu. Na spoustu z nich stačí dobrý zdravotní stav, schopnost opakovaně se dostavit na stejné místo a intelekt dvanáctiletého dítěte. Vy tam nejste jako pilot stíhačky, místo kterého ještě nikdo nevymyslel tak dobrý počítač na vyhodnocování kritických situací. Vy tam jste proto, že dopravníkový pás pro vertikální zdvih by se při různých rychlostech porouchával tak často, že je výhodnější zaplatit člověka. 

Co může dělat stát, je zvednout mzdy ve veřejném sektoru, čímž bude nutit i soukromou sféru k vyšším platům – a to přefiltruje pracovní místa, která tady budou vznikat a zanikat. Vedle toho ale musíme nabídnout odpovídající vzdělání, přeškolování a celkově vhodné prostředí, aby se sem přesouvaly lepší práce. Tlačit můžeme i na služby, třeba banky tu realizují ohromné zisky a nikam se přesouvat nebudou. 

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Proč se tématu odlivu peněz z Česka více nechápou politici? Jsou v tom platy, je tam národ – krásné téma.

My jsme byli absolutní premianti neoliberální ekonomické transformace. Třeba místní rovné daně – to je víc, než by si na Západě dovolil, kdo říct. Měli jsme naprostou důvěru, že když budeme fundamentalisticky sledovat tyto recepty, Západ doženeme, ba jim ukážeme, že to umíme i líp. Když se ale ukázalo, že jednak nikoho nedoženeme, jednak že zdejší model rozvoje díky masivním zahraničním investicím neudržíme do nekonečna, má smysl se zamyslet znovu.

Ještě můžeme pochopitelně otevřít Pandořinu skříňku boje proti odtoku dividend, tím ale porušíme podstatu vlastnického práva. Kdo dokázal změnit jejich tok, byl Orbán, když znárodnil soukromý pilíř penzijního spoření. Donutil banky, aby převedly dluhy maďarských domácností ze švýcarských franků a eur v kurzu výhodném pro dlužníky. Přišel s tím, že více než půlku bankovního sektoru chce dát domácímu kapitálu a nutil firmy odprodávat. Ale to přece není cesta, kterou bychom chtěli jít.

Co zbývá?

Mravenčí práce. Musíme zvyšovat lidský kapitál, vzdělání. Nikdo neví, jak bude vypadat český pracovní trh za dvacet let. Když kapitán průmyslu řekne, že chce hodně učňů, rozumím mu. Chce levný vstup do produkce, což mu zajistí konkurenceschopnost. Máme kvůli tomu reformovat školství směrem k učňovskému modelu? To mně přijde šílené. Potom ještě prohlásí, že chce co nejnižší daňové zatížení. Perfektní dopravní infrastruktura, skvělá státní správa a výborné vzdělání se pak asi zhmotní ze vzduchu…

Namísto toho pojďme hledat niky. Zapojovat se do celoevropských projektů. Co je projekt typu Airbus? Tam se vozí každé křídlo přes Evropu, aby se každý stát mohl přiživit. 

Anebo se podívejme na elektromobilitu. Na výrobu elektrovozu je potřeba o třetinu méně úkonů, levná bude i jeho výroba, výsledek je ale velmi drahý kvůli baterii. Z toho můžeme usuzovat, že v automobilovém průmyslu bude pracovat méně lidí a aut se bude prodávat méně. Možná budu za pár let k smíchu, řekl bych ale, že zisk budou generovat mnohem více služby, třeba flotily aut k pronájmu.  

Tohle je průmyslová politika. Žádná vzpoura, kterou vymýšlí Maďarsko, nebo Polsko, které chce největší tankovou armádu Evropy a musí to být polský tank bez ohledu na obrovské náklady. Náš stát by mohl říct, blíží se průmyslová změna, pojďme na ni Česko připravit. Ale ne, my budeme drtit diesely, dokud to půjde. A jako vždycky platit do Německa za už vytvořené koncepty. 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
4
+

Sdílejte

Diskutujte (22)

Vstoupit do diskuze
Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo