Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Koronavirus: proč si myslím, že hromadné testování nedává smysl

Cam Donaldson je ekonom zdravotnictví. Promýšlí možnosti, náklady a přínosy hromadného testování na koronavirus ve Spojeném království a říká: Ujel nám vlak.A situace v Česku je pravděpodobně víc podobná Británii než Jižní Koreji, kde se s testováním v relativně velkém měřítku začalo... včas.

V roce 1974 vyšla klasická kniha Kdo má přežít? (Who Shall Live?) profesora Stanfordské univerzity Victora Fuchse. To byl okamžik, kdy se zrodila ekonomika zdravotnictví (health economics). Přišla právě v době, kdy přestal být poválečný nepřetržitý růst ve veřejných službách udržitelný. Možností léčby neustále přibývalo a veřejnost od zdravotnictví očekávala víc a víc.

Státy a jejich zdravotnické systémy se na to snažily nějak reagovat – a Kdo bude žít? jejich snahám dalo rámec. V osmdesátých letech, kdy jsem studoval na Univerzitě v Yorku, byl slavný a často citovaný příklad dialýza. Veřejnost o tom sice neměla valné povědomí, ale mnohé zdravotnické systémy placené z veřejných peněz ji ordinovaly „na příděl“. Na starší pacienty se občas nedostalo a jejich naděje dožití se o pár let zkrátila.

Takové drastické přídělové hospodářství je dneska naštěstí spíš vzácné, omezilo se zejména na určité drahé léky užívané v posledních stádiích rakoviny. Jenže s koronavirovou krizí přichází změna.

Ekonomové zdravotnictví přemýšlejí o tom, jaký užitek přinese konkrétní jednání: zachráněné životy, zachráněné roky života a něco, čemu říkáme QALY (quality-adjusted life years) – roky života v plné kvalitě. V současné krizi ale vysoce pravděpodobně nebudeme mít data, která by nám umožnila propočítávat tyto parametry, včas. V situaci, kdy je přítomné vysoké riziko a naše (ne)jednání má okamžitý dopad, platí pravidlo záchrany života (rule of rescue), které říká, že rozhodnutí musí přijít okamžitě, s roky života v plné kvalitě si můžeme lámat hlavu později. Tady nabízím svůj pohled ekonoma zdravotnictví na to, jak teď nejlíp postupovat.

Masové testování

Veřejnosti to ještě nikdo otevřeně neřekl, ale lidé, kteří jsou odpovědní za zdravotnickou politiku už udělali mnohovrstevné propočty nákladů a přínosů různých strategií testování. To například vysvětluje, proč je ve Velké Británii prioritou testování zdravotníků: když je udržíme nenakažené, potenciálně tím zachráníme mnoho životů.

Dnes Británie testuje míň než deset tisíc lidí denně, v polovině dubna by podle vlády počet testů měl dosáhnout 25 tisíc za den. Jenže v Národní zdravotnické službě máme dost přes milion zaměstnanců. Otestovat by trvalo ještě pár měsíců. A to nepočítáme další klíčové pracovníky ani pacienty s příznaky, které bychom měli taky otestovat, abychom u nich případně přítomnost viru prokázali a izolovali je.

Kromě toho, že prioritu při testování by měli mít zdravotníci a další klíčoví pracovníci, bychom se taky mohli ptát, jaký má smysl – čistě z hlediska nákladů a přínosů – řídit se mantrou Světové zdravotnické organizace (WHO) testovat, testovat, testovat?  Jižní Korea, o které se mluví jako o zemi, kde se testovalo masově, provedla jen 400 tisíc testů. To odpovídá zhruba třetině počtu lidí, co u nás pracují ve zdravotnictví – a dává nám to perspektivu, čeho se doopravdy dá dosáhnout.

Nicméně v Koreji začali jednat mnohem dřív a testování kombinovali s izolováním nakažených a důsledným dohledáváním kohokoli, s kým mohli přijít do styku. Nic z toho se teď asi v Británii nedá provést. Hromadné testování by nejspíš také znamenalo odklonit zdravotnické a laboratorní zdroje z jiných, naléhavějších aktivit. I to je potřeba při počítání brát v úvahu.

Nejspolehlivější test na koronavir je typu RT-PCR, při kterém se štětičkou provádějí stěry z vnitřku nosu a úst. Vzorky se musí testovat v laboratoři a musí se dělat opakovaně, protože ukazují pouze aktuální infekci, nikoli to, jestli už byl někdo infikovaný dřív.

Zavirovaný svět

I tureckému prezidentovi je 66 let, stejně jako většině lídrů velkých stran. V Turecku se vtipkuje, že jedině Meral Akşener (63) ze Strany dobra bude svým kolegům chodit na nákupy.

Turecko. Jak nemocný je muž na Bosporu?


Pro příští týdny nikdo nevymyslel lepší program než si kupovat čas – než připravíme zdravotnictví, než zjistíme o viru a nemoci víc. Dřív nebo později ale budeme rozhodovat, v jak svobodné, solidární, soudržné a otevřené společnosti budeme žít.

Řídit epidemii podle horoskopu


V sobotu 14. března večer oznámil francouzský premiér, že od půlnoci bude zavřené všecko, co není nezbytné pro život země. „A do toho zejména spadají kavárny, bary, restaurace, biografy a diskotéky,“ zdůraznil. Věděl proč.

Francie se smiřuje s tím, že večírek skončil


Exitová strategie pro návrat k normálu je venku. Teď ji zbývá uskutečnit.

Kdy se vrátíme k normálu. Prymula má plán


Mírně řečeno západní státy si v boji s pandemií nevedou dobře. Ostřeji řečeno selhávají. Až to všecko skončí, nikdo je nebude chtít. Ale co přijde místo nich?

V časech pandemie bojuje o přežití i stát, jak ho známe


„Podle mého názoru se jedná o konec finančního systému a globálního rozložení sil tak, jak ho známe v posledních desítkách let,“ říká Josef Tětek.

Virus a budoucnost světa. Kostky jsou vrženy

Jiné testy?

Anglický epidemiolog Julian Peto navrhuje, abychom ustoupili od restriktivních opatření, všechna zařízení na PCR testování v zemi uvedli do režimu 24/7 a každého ve Spojeném království jednou týdně otestovali. Znamenalo by to denně testovat deset milionů lidí, vzorky by se posílaly poštou a každý s pozitivním testem by šel do izolace.

Peto věří, že se to dá uskutečnit. Zařízení na PCR testy ani testovací látky nejsou závratně drahé. Tahle odvážná idea jistě stojí za další promýšlení, ale pochybuju, že by to mohlo fungovat. Peto především úplně zanedbává obrovské náklady na práci a poštovní služby. Vysoké riziko představují také falešné výsledky testů, které by přivedly do karantény mnoho lidí, u kterých by to nebylo nezbytné, a naopak nechaly volnost pohybu mnoha nakaženým.

Vyvíjejí se alternativní testy, při kterých by se odebírala krev z prstu a testovala se přítomnost protilátek, tedy jinými slovy to, jestli člověk byl nakažen. Podle ministra zdravotnictví má Británie objednaných 3,5 milionu testovacích sad a údajně by jich snad v polovině dubna mělo být pětkrát tolik. Dokonce se nabízejí ke koupi pro osobní potřebu – jenže k čemu to je? Jsou levnější, člověk si je může provést sám, ale také jsou mnohem méně spolehlivé než testy RT-PCR.

Znovu je tu hrozivá představa lidí, kterým test vyjde falešně negativní, takže si myslí, že se můžou volně pohybovat na veřejnosti. Každopádně zatím tyhle texty ještě pořád čekají na regulatorní schválení a vyhodnocení příslušnými britskými zdravotnickými orgány.

Obrázek bodání

Dokud nebude navržen laciný a spolehlivý test, znamená to, že nejlepší je vsadit na to, co zatím doporučuje vláda. Ve Skotsku se tomu říká „stayin’ in“. Z prostého hlediska finančních nákladů a nákladů obětované příležitosti nám s hromadným testováním už ujel vlak. Nejlepší využití dalších testů je výzkum nemoci, aby lidé na zodpovědných místech měli víc dat pro rozhodování. „Masové“ testování v Jižní Koreji bylo prostě včasné chytré využití zdrojů; a je vlastně i teď, kdy se Korejci obávají možné druhé vlny nákazy.

Těžší dilemata

Přijdou na řadu závažnější dilemata. Typ Kdo má přežít? Až se dostaneme do stavu, že budeme muset rozhodovat o tom, koho připojíme k ventilátoru. Máme omezený počet ventilátorů i lůžek na intenzivní péči – a  všichni jsme četli ty zprávy z Itálie Španělska, jak se doktoři musí rozhodovat, koho zachrání.

Samozřejmě, vlády pracují na tom, aby počty ventilátorů postačily poptávce, která možná přijde. Ta opravdu těžká rozhodnutí ale budou, doufejme, že jen vzácně, na doktorech v nemocnicích, u lůžek nemocných.

Jako ekonom zdravotnictví jim můžu jen přát všecko dobré. V časech jako jsou tyhle nechce nikdo myslet na ekonomiku, jenže se jí nemůžeme vyhnout, pořád je někde u kořenů našeho rozhodování – jako když přemýšlíme o testování a rozhodujeme se, třebas jen dočasně, že ho některým pacientům odepřeme. Ta nepříjemná věta Victora Fuchse nikdy nebyla tak relevantní jako dneska, když jako společnost musíme rozhodovat, kdo má přežít.

Originál článku najdete na The Conversation. Pro Finmag přeložil Gabriel Pleska

Finmag v novém!

Finamg předplatné

Cti chudoba netratí. Prý, měřit se to nedá. Inteligence jakžtakž ano. A vědci se doměřili k poznatku,že chudoba debilizuje. Behaviorální ekonom Petr Houdek vysvětlí jak.

Multimilionáři, kteří se dostali do čela Argentiny, Chile a Paraguaye, slibovali neúplatnost a manažerské superschopnosti. Místo úspěchů rána za ranou. Řídili estado jako firmu.

Odstěhovali jste se za město? Ti, co bydlí v něm, vám dotují bydlení, ani o tom nevědí. Ale počkejte, jak vás vyškolí, až se zdraží benzin. Architekt Peter Bednár o bydlení, které spojuje nejhorší z města i venkova.

Cam Donaldson

Cam Donaldson

Profesor Cam Donaldson je přední světový ekonom zdravotnictví a zakladatel Yunusova centra pro sociální podnikání a zdravotnictví při Kaledonské univerzitě v Glasgow, centrum také šest roků vedl. Dřív působil na Aberdeenské... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 27 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 2. 4. 2020 09:56

Jo, takhle nějak se uvažovalo za socialismu: "Má poukaz na nedostatkový automobil dostat horník, funkcionář či člen Brigády socialistické práce ze slévárny?" Má rekreační poukaz na horskou chatu dostat funkcionář Revolučného odborového hnutí, hutník plnící plán na 140%, nebo člen Pohotovostního pluku? Mají být omezené devizové prostředky přiděleny podniku X na nákup nové výrobní linky, nebo se mají použít na dovoz nedostatkového toaletního papíru?

Je to typický projev centrálního plánování, socialismu.

V kapitalismu by i senior měl tu možnost zvolit si (zřejmě dražší) pojistku, která mu i v pokročilém věku zajistí léky či léčbu, kterou mu v socialismu odepřou, protože již je "neperspektivní".
Ale určitě mi tu budou oponovat ti, kteří jinak mají seniorů plná ústa.
Socialismus nás dělá bezbrannými. Bere nám možnost postarat se o sebe, zvolit si priority a zařídit se podle nich.
A souvisí to i se zda často zmiňovanými kapacitami: kdyby se významné množství lidí proti něčemu připojistilo, tak by bylo v zájmu pojišťoven zajistit, aby na to byly kapacity. Protože jinak, kdyby ty pojišťovny nebyly schopné plnit své smluvní závazky (srovnejte se socialistickým dneškem - co si na VZP vezmou pozůstalí seniora, kterému odmítli nasadit ventilaci či drahý lék?), čelily by nutnosti proplácet odškodnění a přišly by o reputaci (klienti by odcházeli k serióznější konkurenci).

Přesto, místní socani, neberte to tak, že vám ten socík chci brát či zakazovat. Jen trvám na tom, že by člověk měl mít možnost volby, zda chce být klientem VZP (či nějakého jejího rádoby soukromého klonu), nebo skutečně komerční pojišťovny.

+19
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 9. 4. 2020 11:50

Rozdíly mezi Itálií a Koreou v dané koronavirové krizi spočívá (kromě rozdílnosti mnoha různých parametrů) především v tom, že Korea už má mnoho zkušeností s obdobnými krizemi (SASR, MERS...).

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK