Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

V časech pandemie bojuje o své přežití i stát

Chvílemi to vypadá, že navzdory velikosti a robustnosti státního aparátu procházíme jakžtakž pandemií spíš díky aktivitám zdola. Zatím jako by na tu otázku nebyl čas odpovídat, ale už visí ve vzduchu: Jak moc budeme, až to všechno končí, o takovýhle stát ještě stát? A co si vybereme místo něj – totalitu, nebo víc svobody?

I když je konec v nedohlednu, už teď je nutné uvažovat, jak bude vypadat společnost, až pandemie opadne. Západní země nebezpečí včas nerozeznaly; někteří vysocí političtí činitelé to přiznávají naprosto otevřeně. „My všichni – nejsme žádní experti – jsme virus podcenili,“ řekla kupříkladu Ursula von der Leyen, šéfka Evropské komise, klíčového unijního orgánu (který je ovšem v době probíhající krize i s celou Unií odsunutý do naprostého pozadí). Jiní jsou ale pořád mistři světa…

Občané západních států ale na vlastní oči vidí, jak stát v krizových dnech selhává.

Třináctého března, když WHO označila Evropu za epicentrum pandemie, poznamenal trefně na svém twitteru bývalý portugalský státní tajemník pro evropské záležitosti Bruno Maçães: „Vždycky jsem tušil, že to skončí takhle. Evropa je jedinečným způsobem nepřipravená na to, aby se vypořádala s čímkoli mimo rutinní politiku.“ Západní státy skutečně tváří v tvář postupující nemoci selhaly a ztratily drahocenný čas, včas zavedená restriktivní opatření a dřívější zájem o zásobování ochrannými pomůckami, by zachránily stovky životů. Přitom už 28. února doktor Michael J. Ryan, vysoký představitel WHO, apeloval: „Tohle je zkouška reality pro každou vládu na této planetě. Probuďte se. Připravte se. Máte povinnosti vůči svým občanům. Jste povinni se postarat, aby byl svět připraven.“ Vlády neposlouchaly.

U nás můžeme mluvit přímo o zradě státu, který navzdory proklamacím svých představitelů nedokázal bezprostředně zajistit bezpečnost obyvatelstva. Takový stát, až krize pomine, nikdo chtít nebude.

#ŠijeCeléČesko

Neschopnost českého státu lze demonstrovat na nedostatku ochranných pomůcek pro klíčový sektor boje s COVID-19 – lékařský personál. Na čem jiném. Kolikrát a kde ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (zmiňme taky jeho článek v MFDnes ze začátku února) nebo premiér Andrej Babiš tvrdili, že všeho je dostatek, že jsme skvěle připraveni atd.?

Stojí ale za zopakování, že poslanec za ODS, bývalý pražský primátor, ale především doktor Bohuslav Svoboda upozorňoval na koronavirus už 28. ledna. Odbyl ho jak zdravotní výbor, tak ministr zdravotnictví. Stejně tak se zpětně viděno ukázalo jako nesmysl zničení trhu s ochrannými pomůckami a převedení jejich distribuce výhradně na ministerstvo zdravotnictví, za což padá hanba výhradně na vládnoucí garnituru hnutí ANO.

Ve zprávách a hlavně na sociálních sítích jsme pak viděli téměř surrealistická setkání šicího stroje s čímkoli na pitevním stole – na jedné straně garnitura hlásající, jak všechno zvládá, a hned vedle toho svědectví zdravotnických zařízení z celé země, jak zoufala se nedostává respirátorů, roušek a dalších ochranných prostředků.

Co na rozdíl od státu zafungovalo: solidarita. Češi (a nejen Češi, skvěle se zapojila třeba i vietnamská komunita) už týden šijou roušky jak pro sebe, svoje známé, tak všechny potřebné, včetně domovů důchodců a nemocnic. Arogance moci se projevila vzápětí, když se vláda rozhodla udělat z domácího šití roušek (a míchání dezinfekcí) fakticky vládní program. Těžko lze asi jinak slušně komentovat třeba následující tweet superministra hospodářství a dopravy Karla Havlíčka:

Inu, nejtrefnější byla odpověď otázkou, jestli budou v dohledné době otevřeny domácí potřeby, aby si lidi mohli podomácku stlouct taky rakev.

Celá prolhaná eskapáda s chybějícími rouškami snad i posledním pochybovačům odhalila, že vládnutí Andreje Babiše se skládá především z kouzel se zrcadly a kouřem, účinných tak maximálně v politické pěně dní. Iluze státu, který je v Evropě na blížící katastrofu připravený nejlíp ze všech, a schopného premiéra-manažera, který dokáže stát řídit jako firmu, se rozplynula jako zásoby dezinfekčního gelu v obchodech. Chaos, arogance a mizerná distribuce potřebných pomůcek mezi lékaře přetrvávají. Jestliže předtím o zradě a opuštění státem právem mluvili běžní občané tváří v tvář nebezpečí, dnes na tuto kritiku přecházejí i mnozí lékaři, kterým došla trpělivost.

Karel Havlíček a Andrej Babiš v Aholdu. Je co jíst!

Superministr a superpremiér za vás kontrolují, jestli není ohorženo zásobování. Zatím ještě bez státní vlajky na puse. Foto: Petr Topič / Mafra / Profimedia

Čína to dala

Problém nelze redukovat na Česko ani na Evropu. V boji s pandemií selhaly i další státy. Jmenovitě v první řadě Čína, která nejprve umlčela oftalmologa Li Wen-lianga, když se snažil na šíření nového typu choroby upozornit (na následky koronaviru na začátku února zemřel). Čínské orgány také lhaly na začátku ledna WHO, že nehrozí přenos nemoci z člověka na člověka, a WHO jejich lži bohužel spolkla.

Čína ale nakonec dokázala nákaze efektivně čelit, poučit se z ní a také ji obchodně a propagandisticky (roušková diplomacie je toho důkazem) využít. Jak u nás bude nákaza sílit, budou jistě sílit i hlasy, proč jsme se s virem nevyrovnali jako Peking. A v něčem budou mít pravdu. Za pozornost stojí kupříkladu slova viceprezidenta čínského Červeného kříže, který pomáhá zasažené Itálii. Na tiskové konferenci v Miláně jasně uvedl, proč jsou evropská opatření nedostatečná.

K potvrzení jeho slov stačí jediná statistika. Zatímco k uzavření Wu-chanu došlo 23. ledna, kdy bylo v oblasti oficiálně nahlášeno osm set případů nákazy, k žádnému podobnému kroku ale dosud nesáhlo Německo, které má již případů koronaviru víc než deset tisíc. Přímo v Berlíně se pak speciálně mladší generace svými skutky naprosto vysmála jakýmkoliv snahám o social distancing, udržování odstupu.

Za vzor státu, který pandemii zvládl, se často dává Jižní Korea, ale zeptejme se sami sebe, zda bychom zvládli míru opatření, která byla k částečnému zvládnutí pandemie v Koreji nutná.

Jižní Korea přitom není totalitní režim jako Čína, ovšem tamní obyvatelé jsou (podle laického soudu autora tohoto článku) vojenské kázni a disciplíně vystaveni minimálně v průběhu školní docházky, protože vzdělávací systém Jihokorejců skutečně působí pozorovateli zvenčí jako vojenský dril:

Všude ta samá zrada

Selhaly ale i další státy. Švédsko ponechává nadále otevřená horská střediska, ačkoliv skiareály v Itálii a Rakousku sloužily jako hnízda nákazy. V Nizozemsku se tři čtvrtiny zesnulých (44 z 58 mrtvých v době psaní tohoto textu) nedostaly ani na jednotku intenzivní péče, protože je často jejich rodina a lékaři přesvědčovali, že bojovat o život nemá vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nemá cenu. I když to možná víc než o neschopnosti státu svědčí o dekadenci a rozkladu úcty k životu. V USA nepojištěné pacientce za léčbu COVID-19 naúčtovali 34 927 dolarů a 43 centů. Co se týče Spojených států, tak to zatím vypadá, že lepší připravenost než federální vláda prokázala basketbalová NBA, alespoň co se týče testování – paradoxně díky svým kontroverzním vztahům s Čínou. Britský Telegraphzase přišel s tvrzením, že v nejpostiženějších částech Itálie se nechávají obyvatelé nad 80 let fakticky zemřít bez snahy pomoci. Italská strana to oficiálně nepotvrdila, ale zdravotníci přiznávají, že se musí rozhodovat, komu zkusí pomoci a komu ne. Ve Velké Británii se zas v plné nahotě odhalily limity technokracie, když se ukázalo, že strategie vlády Borise Johnsona – založená na tom, že když se nákaze nechá volný průběh, společnost získá imunitu stáda, herd immunity – vycházela z modelu, který měl špatná vstupní data. Než se na to, příliš pozdě, přišlo, ztratilo Spojené království spoustu drahocenného času.

Výše popsané jsou různé variace té samé zrady. Představte si, že jste senior (nebo klidně padesátník s podlomeným zdravím po celoživotní těžké práci), celý život spořádaně platíte daně, zdravotní a sociální pojištění, na sklonku života pak od státu chcete něco zpátky, chcete si důstojně „užívat podzim života“ – a místo toho vás kolabující zdravotní systém nechá zemřít doma na akutní zápal plic nebo vás vaši vlastní příbuzní s ošetřujícím lékařem přesvědčují, že péče o vás vůbec nemá smysl. To všechno v momentě, kdy centrální orgány státní správy reagovaly pozdě, nebyly schopny dostatečně omezit pohyb osob nebo aspoň zavřít zimní střediska. Systém, kterému jste celý život odváděli část svých příjmů ve víře, že se o vás postará ve chvíli, kdy to budete potřebovat, vás zradil a zkolaboval před vašima očima. A i když vy se toho možná nedožijete, lidé kolem vás si tuto zradu budou pamatovat a důvěra v systém se jim už pravděpodobně nikdy nevrátí. Obrázky jako kolona vojenských náklaďáků, které svážejí mrtvoly z italského Bergama do okolních měst, protože místní hřbitov a krematorium nestíhají, se vryjí do paměti:

Co stát schvátí, to už nenavrátí

Co tedy bude se selhávajícím modelem evropského nebo západního státu po pandemii? Míra nedůvěry ve stát bude v různých zemích různá, zřejmě úměrná rozsahu katastrofy v nich, nejen co se týče počtu mrtvých, ale také škod v rámci ekonomiky a tak dál. Lze ale téměř s jistotou čekat, že něco se od základu změní.

Americká vláda probírá s Facebookem a Googlem možnosti využití dat o poloze uživatelů při trasování pohybu nakažených osob. Už teď panují obavy z toho, že federální vláda data výhledově zneužije. Oficiální web Googlu, který má pomáhat v boji s pandemií, podle časopisu Forbes vypadá na první pohled jako reálná hrozba pro vaše soukromí a skvělý způsob, jak z vás už teď přebujelý Google vytáhne další data. Vstoupíme s epidemií koronaviru do éry kapitalismu, který profesorka Shoshana Zuboffová trefně nazvala kapitalismem dohledu (surveillance capitalism)?

Možnost omezovat pohyb, hospodářský život, možnost kontrolovat obyvatelstvo – to jsou nástroje, kterých se stát bude chtít jen těžko vzdát, což se už dnes ukazuje v Číně.

Stát často sám o sobě pod tíhou vlastní mocí degeneruje a postupně se nevyhnutelně stává když ne totalitním systémem, tak chobotnicí, která se (byť třeba ve snaze o blaho občanů) nekonečně roztahuje a hladově požírá čím dál víc pravomocí a svobod těch, kterým má sloužit. Mises kdysi tento jev popsal jako „smrtelný cyklus demokracie“.

„Důvodů“ k udržení některých „dočasných“ opatření se jistě najde řada. S přibývajícími dny si mnozí z nás na pokřivenou každodenní realitu zvykneme a karanténa, zákaz vycházení z domu či nákup v určitou denní dobu už nám nepřijde jako extrém, ale normál. Udržování permanentního strachu před potenciálně všudypřítomnou nemocí bude možná pro některé vlády ve snaze o udržení monopolu na moc a co největší kontrolu nad obyvatelstvem hodně lákavá. Pádným argumentem pro omezení volného pohybu, globálního trhu nebo třeba permanentního uzavření určitých „špinavých“ částí ekonomiky pak může pro mnohé stoupence zeleného hnutí být „blahodárný efekt“ útlumu lidské činnosti, ostatně oslavy kultu smrti už začaly:

Proč nevyužít nastalé příležitosti kupříkladu k definitivnímu zničení těžkého průmyslu ze dne na den, když jsou podniky už stejně zavřené a nikdo se v nastalé krizi kolik bude stát bailout ze současné krize a kde se na něj vezmou peníze? Alespoň můžeme zkusit dokázat, že zelená ekonomika dokáže vytvářet nové pracovní pozice.

Natvrdo, nebo naměkko?

Svět má s přechodem k silnějšímu státu v časech krize zkušenosti z časů „nedávné“ meziválečné velké hospodářské krize. Totalitní státy v Evropě se s ní dokázaly vypořádat. Za „marginální“ cenu – kupříkladu ztrátu některých svobod, perzekuci menšin, extrémní zadlužení veřejného sektoru nebo permanentní dohled státu. Všechno to ale byla jen iluze. Ekonomická saturace obyvatel posilovala legitimitu těch států zevnitř a atraktivitu jejich modelu pro lidi zvenčí. Něco podobného teď můžeme čekat i teď, kdy lidé budou hledat inspiraci u Číny. Ta ostatně už teď navzdory svým selháním, prokázala v očích některých státníků více solidarity než země, které byly vzory před pandemií.

Anebo může jít svět a Evropa s ním jinou cestou. Cestou slabšího státu. K čemu je nám systém, který opakovaně vrhá pod naše nohy nesmyslné regulace, což se ukáže v momentě obecného ohrožení, kdy tato opatření škodí nejen nám, ale také okolním zemím? V časech „rouškového nedostatku“ se ukázalo, že sousedské komunity jako takové jsou schopné se postarat o sebe, když to nedokáže stát. Jestli dojde ke kolapsu zdravotnictví a hospodářství, pro mnoho lidí to bude argument pro to, aby se stát omezil na absolutní minimum, o zbytek se dokážeme postarat sami.

Buď jak buď, v časech pandemie bojuje o přežití i současný politicko-hospodářský systém. Bude záležet na jeho postupech a představitelích, jestli se mu podaří udržet si v očích veřejnosti opodstatnění, nebo jestli bude nahrazen. A pak je samozřejmě otázka, jaké uspořádání by ho nahradilo – jestli liberálnější, míň svázané pravidly, nebo totalitářské.

Úvodní obrázek: sprejování ulic dezinfekcí v Jižní Koreji, 16. března 2020. Yeongsik Im / Shuttestock.com

Michael  Durčák

Michael Durčák

Autor je redaktor Echo24. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 66 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 21. 3. 2020 18:56

Stát "záchrannými" opatřeními (za cenu gigantických nákladů) blokuje automatické přizpůsobovací procesy v ekonomice. Zachraňovat hospody, cestovky, letecké společnosti, kina, divadla, ... je nesmyslem (u těch divadel nesmyslem bylo již jejich dosavadní dotování). Toto jsou NADSTAVBOVÉ služby, které v krizi skoro nikdo nepoptává (protože má jiné starosti, jiné priority) a protože ekonomická krize (epidemie je jen spouštěčem, na krizi bylo zaděláno dávno) bude nějakou dobu trvat, mnoho firem bude bankrotovat TAK JAKO TAK. Je to tedy jen vyhazování peněz a zatemňování tržních signálů - podnikatelé pak nejednají ekonomicky racionálně. Místo hledání způsobů, jak přežít a fungovat ve změněném ekonomickém prostředí, budou vyplňovat formuláře na získání státní pomoci.
____________
Stát nyní nabere gigantické dluhy a znehodnotí úspory - všude na světě se snižují úroky, rozjíždí masivní QE, vlády plánují gigantické deficity. Kdo a za co od nich ty dluhopisy asi bude kupovat? No ano - jediným kupcem zůstane ten, kdo má peněz nekonečně, protože si je může vykouzlit pár clicky do klávesnice - centrální banky.
Pokud si někdo maloval, že s penzemi to za nějakých 15 let nebude tak tragické, tak nyní by se měl konečně probudit. Státy budou hyperzadlužené - nebude možné deficitní penzijní systémy dotovat dluhem. A kdo má nějaké úspory, tak mu je vlády nyní znehodnotí.
Ta opatření, ty gigantické výdaje bezpochyby nakonec někdo zaplatí - buď v podobně masivních daní, nebo v podobně znehodnocení měny-úspor. Neexistuje nic jako oběd zdarma.
Tedy zaplatí je ten, kdo má úspory v cinklých státních měnách, nebo ve státních dluhopisech (3.pilíř). Kdo má úspory mimo systém, je ve výhodě (dokud se zchudlý proletariát nezačne domáhat "spravedlivého" přenesení zátěže na nepřátele lidu, kulaky, spekulanty, šmelináře, keťasy, goldbugy, ...).
____________
Pokud omezení ekonomiky (nejede tahoun naší ekonomiky Škoda a mnoho dalších firem) bude trvat 14dní či měsíc, jsou vládní opatření na "pomoc" ekonomice zbytečná - měsíční výpadek by měla přežit každý zdravá firma a ty nezdravé ať klidně skončí, to je v podstatě pozitivní věc.
Pokud ale ta opatření budou trvat např. půl roku, vládě NUTNĚ dojdou peníze (obří výdaje na pomoc firmám, živnostníkům i lidem - proplácení mezd, vyplácení ošetřovného lidem, kterým děti přestaly chodit do školy - a na druhé straně MASIVNÍ výpadek ve výběru daní a "pojištění").
Skončíme se státními financemi na hraně bankrotu, s měnou vyklesanou na hrozivé hodnoty (když se nebude exportovat, kurz koruny zkolabuje - pak nedovezeme ani léky, ani ropu, ani potraviny) a nakonec vláda stejně bude nucena opatření odvolat, abychom neskončili jako Venezuela - pak sem virus dojde ze zahraničí a ve zruinované ekonomice s ním nepůjde bojovat.
____________
Toto vše jen urychlí proces hledání a vývoje alternativ. Alternativ k cinklému a permanentně (a čím dál více) manipulovaném měnovému systému. Metod finanční sebeobrany.

+72
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 23. 3. 2020 18:59

V těchto mimořádných situacích můžete říkat komu chcete, co chcete. Představa, jak lékař odpojí z ventilátoru někoho jiného, aby mohl připojit Vás (připojištěného) je absurdní, tedy Vaší mentalitě samozřejmě zcela odpovídající. A že bude rezervován ventilátor pro Vás, a tedy nebude připojen někdo jiný, kdo ho aktuálně potřebuje? To snad ani nebudete namítat.

Tento systém "připojištění" je možný pouze pro velmi (myslím velmi) bohaté a se všemi riziky počítající lidi, kteří si taková zdravotní rizika zajistí provozem své vlastní zcela privátní plně vybavené kliniky, která se bude starat výhradně o jejího majitele a nebude tedy nijak zavázána poskytovat zdravotní služby nikomu jinému.

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK