Plná špajzka ochrání i sousedy. Epidemie ve složitém světě

Jestli v Česku v dohledné době zlevní nemovitosti, dřív než kvůli legislativnímu zjednodušení výstavby nebo protestům proti AirBnB to může být kvůli tomu, že někdo v čínském městě, které tu donedávna znali jen sinologové a několik obchodních zástupců, snědl luskouna nakaženého netopýrem. Dvouměsíční řetězec událostí vedl k nejhoršímu týdnu na americkém akciovém trhu od krize roku 2008.

Globální řád je křehký, nevyzpytatelný, a hlavně nedozírně komplexní. Platí to už od evropských objevitelských plaveb. Internet, masová a rychlá doprava a internacionalizace ekonomik trend dále zrychlují. Složitost a křehkost uspořádání nám připomněly mimo jiné útoky z 11. září, které vedly ke smrti stovek tisíc nezúčastněných Iráčanů, zmíněná finanční krize, která přinesla poslední větší korekci cen českých nemovitostí, nebo válka v Sýrii, bez jejíchž běženců by si mohla Británie těsně odhlasovat setrvání v Evropské unii.

Nejistota má jisté dopady

Na tuhle nedozírnou komplexitu ve svém výčtu důvodů, proč nepropadat hysterii kvůli novému viru, zapomněl Petr Honzejk. Když v lednu připomínal, že se „všechny podobné epidemie v posledních letech podařilo zvládnout“, měl sice pravdu, ale zapomněl na jednu podstatnou věc. Jaká je cena za zastavení viru, který je dvakrát infekčnější než chřipka a zabije zhruba dvacetkrát víc nakažených? Když přičtete, že zhruba jeden ze sedmi případů vyžaduje hospitalizaci, s epidemií budou bez ohledu na náklady bojovat i představitelé diktatur, natož politici, kteří musí svoje posty obhajovat ve volbách.

Předběžný účet vystavuje březen: čínská průmyslová produkce se v únoru zasekla tak, jak nikdy v tomto století. A to ne proto, že by onemocněly miliony dělníků, ale proto, že nikdo nechce, aby onemocněly. V izolaci jsou nejen čínská města, ale i první evropská, ruší se lety, ruší se velké obchodní akce, sportovní akce, jiné proběhnou bez diváků (zdravíme Nové Město a majitele penzionů v okolí). Špatné zprávy chodí každý den a dobrých je málo – šíření viru se zatím zpomalilo jen v Číně.

Připomínám teď samozřejmou věc, ale při všudypřítomném překřtívání Covid-19 na horší chřipku je to nutné: téměř všechno spotřební zboží dostává do obchodů globální dodavatelský řetězec, a pokud se v něm zavážení některé součástky just in time šprajcne, proces se zdrží nebo zdraží. Pokud za ten proces jako manažer v jeho libovolném bodu zodpovídáte, novinářům sice budete říkat, že jste připravení na všechno, abyste neznejistili zákazníky a podílníky. Jenže zároveň jakýkoliv podnikatelský nápad vyžadující extra zdroje odkýváte svým podřízeným jen v případě, že jste se právě naládovali neurolem.

Nejistým vyhlídkám nečelí jen průmysl. Rušení velkých shromáždění je jasný signál pro pořadatele kulturních, sportovních i společenských akcí, že mají rozpočtovat co nejopatrněji. A poslat teď cestovce desítky tisíc za dovolenou, o které nevíte, jestli na ni budete moct odletět, nebo se z ní vrátit, a kterou vám málokdo pojistí, je gamblerství.

A jak se říká době, ve které chování lidí na trzích řídí obavy? Krize.

Mimochodem: při té poslední zemřelo podle jedné studie jen v zemích OECD čtvrt milionu lidí na nádorová onemocnění, která by před ní šlo vyléčit, ale při ní na léčbu „nebyly“ peníze. Mezi lidskými těly a „světem peněz“ není hranice, tvoří svůj vlastní Schengenský prostor.

Křečkování jako občanská povinnost

Honzejk v jinak sympaticky racionálně optimistickém komentáři nedohlédl komplexitu světa, což se někdy stane všem a není to důvod ke kurtování na pranýř. Na ten si zaslouží umístit facebookový status publicisty Jana Moláčka z minulého čtvrtka: „Koukám, že se Češi rozhodli zopakovat svoje parádní číslo z roku 2015, podělali jsme se z uprchlíků bez uprchlíků, tentokrát ve verzi koronavirus.“

Tohle signalizování statusu – Češi se podělali, protože nakupovali zásoby, kdežto Moláček, ač taky Čech, se nepodělal – je hloupé ze tří důvodů.

Za prvé, při špičce uprchlické krize v roce 2015 bylo vcelku jasné, že i když se v Česku uprchlíci objevují, hromadně neprojevují zájem tady zůstat. Covid-19 ale nemíří do Kolína nad Rýnem za vystěhovaleckou komunitou a ekonomickými příležitostmi. Žije, kde ho vykýchnou. A mezi Českem a zeměmi, kde měli už minulý týden několik ohnisek jeho výskytu, každý den jezdí nebo létají desítky přímých spojů. Nebylo podělané předpokládat, že už tu minulý týden byl, a bylo téměř jisté, že tu v několika dnech nebo týdnech bude v míře podobné jako jinde v Evropě.

Za druhé, není podělané pořídit si zásobu trvanlivých potravin pro případ docela reálných hrozeb, jako jsou klimatické anomálie, kyberútoky nebo právě epidemie. Možná je trochu hloupé s nákupy čekat na to, až taková hrozba začne být bezprostřední, ale ještě hloupější by bylo v takovém případě vyrazit do obchodu, až když bude prázdný.

Za třetí, mít doma zásobu trvanlivých potravin se může zakrátko ukázat být docela ohleduplné, jakkoliv ohleduplnost nebyla důvodem, proč si ji minulý týden kdokoliv budoval. Jak připomíná turecká socioložka Zeynep Tufekci ve Scientific American, plná špajzka pomáhá nejenom neonemocnět při výpravách na nákup, ale také při nich infekci dále nešířit. Mít zásoby je občanská povinnost.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Virus, věc veřejná

Slyšet bylo i moralizování o vykupování roušek a dalších zdravotnických pomůcek. Že pak chybějí zdravotníkům a chronicky nemocným, kteří je potřebují nejvíc, je správná připomínka. Ještě správnější by byla: proč je nutné nejdřív vyhlásit krizový stav (což se v úterý večer ještě nestalo), aby jimi výrobci museli zásobovat prioritně je? Každá nízkopodlažní tramvaj má místo vyhrazené pro vozíčkáře a přepravní řády vám přikazují ho vozíčkáři uvolnit, pokud sami jedním nejste. Kdybyste to (fakticky správně) označili za pokřivení trhu, lidi by vám řekli (fakticky správně), že jste sociopat. Alokace zdravotnického materiálu ale funguje přesně podle takového sociopatického modelu.

Tím se dostáváme k důležitému námětu k přemýšlení, který nám epidemie Covid-19 nabízí: některé problémy tržní mechanismy samy o sobě nevyřeší a šíření infekčních chorob jsou jedním z nich. Když nevíte, kdo a kde na vás prskl, těžko ho můžete hnát k arbitráži za porušení principu neagrese. Od anarchokapitalistických vizí k české parlamentní pravici: opoziční politici ODS a TOP 09 loni protestovali proti proplácení šedesáti procent příjmu v prvních dnech nemoci obavami ze simulantů. Při poměřování toho, jak škodí ekonomice simulanti, teď můžeme dát na druhou misku vah lidi, kteří vyrazí s nebezpečnou, prudce infekční a systém destabilizující chorobou do práce, aby měli na konci měsíce na účtenky. Netuším, při jakém konkrétním nastavení parametrů převáží jedna miska druhou, přece jen infekční může být i člověk bez příznaků a k přecházení nemoci někoho naopak stále motivuje i vládní koalicí prosazený čtyřicetiprocentní výpadek mzdy. Tuším ale, že pravice bude po těchto týdnech tahat za kratší slámku – brzy zjistíme v debatě o vystavování neschopenek bez návštěvy lékaře.

Obecnější problém: do jaké míry ztráty způsobené současnou nebo případnými dalšími epidemiemi privatizovat, a do jaké socializovat? Část pravicové kritiky zrušení karenční doby mířila na to, že nepracujícího zaměstnance platí zaměstnavatel, ne stát. Fér námitka. Pokud dále zlegalizujeme marodění bez razítka, řetězec obchodů s pěti tisíci zaměstnanci to nepoloží, převelí jiného člověka z pobočky na pobočku a zanedbatelně vzrostou celkové mzdové náklady. Pokud máte večerku, pak těch pár dnů, kdy se váš jediný zaškolený pomocník hodí marod, může v celoročním součtu položit celý kšeft – socializace zisků, privatizace ztrát. Kde najít rovnováhu?

Od podnikatelů odzoomujme k celým státům. Životy lidí v rizikových skupinách v západních státech závisí do značné míry na tom, jak dokážou s Covid-19 bojovat chudší země, mezi které pořád patří i Čína. Do jaké míry je solidarita s lidmi za hranicemi efektivní, a od jaké sluníčkářská? Stejná otázka jako u klimatické a uprchlické krize – a podobná neschopnost shodnout se na efektivních parametrech.

K rýsovacím prknům!

Příští týdny nám mimo jiné poskytnou průkaznou odpověď na otázku, jak moc jsou v reálu akceschopní a erudovaní politici, které jejich marketéři voličům prodávají jako odborníky připravené jednat. V Česku je to zvlášť pikantní proto, že manažerské hnutí ANO a nový koronavirus sdílí cílovku. Dostat pár stovek k důchodu a slevu na jízdné bezpochyby zvýší kvalitu života. Ten život ale zároveň může ukončit chaot v čele bezpečnostní rady státu, který odmítá vyhlásit nouzový stav zajišťující prioritní dodávky zdravotnického materiálu ohroženým. Chaot, který našince nutí vracet se z italských ohnisek nákazy s přestupy místo přímým letem, takže je jednak nelze dohledat kvůli kontrole, jednak tím zvyšuje riziko šíření nákazy. Chaot, který vyzývá učitele i školáky k vyptávání se, kdo kde lyžoval. Pokud letos ODS padne do klína pár „Babišových vdov“, současné voliče ANO na ně napřesrok přetáhnou snáz než na fotografie profesora Fialy s dýmkou. A nahodilé rušení drahých akcí bez kompenzování bolestivých ekonomických dopadů vládě spíš nepomůže než pomůže. Echo komplexního světa: víc než schopnost nebo neschopnost opozice rozhoduje o pokračování hegemonie ANO schopnost nebo neschopnost čínské nebo italské exekutivy.

Virus Covid-19 od začátku roku přinesl devadesát tisíc nakažených, tři tisíce mrtvých a největší změřenou „nejistotu na trzích“ za posledních dvanáct let, což hrozí těžko odhadnutelným počtem nepřímých obětí. Nic pozitivního. Pořád ale máme možnost pozitivně reagovat – tedy hledat ponaučení pro to, aby příští „mávnutí netopýřích křídel“ nepřineslo dominovým efektem tolik zkázy, na kolik to vypadá teď. Prakticky: s komplexitou světa na paměti hledat optimální hranici mezi tím, co je starostí jednotlivce, a co společnosti. Je to o dost namáhavější než moralizovat, pokud jste publicista, nebo se tvářit akčně, pokud jste politik, ale v učebnicích dějepisu není o lidech, kteří si vybírali snazší cesty, ani čárka.

Snímek pana premiéra žertujícího s rouškou pořídil Michal Šula / Mafra / Profimedia již před dvěma lety. Dneska už to taková sranda není