Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

Daron  Acemoğlu
Daron Acemoğlu
19. 2. 2020

Demokratický socialismus je politický směr, který věří na to, že továrny budou vlastnit dělníci, ovšem na rozdíl od Sovětského svazu bude tento stav nastolen nějak demokraticky. Za demokratického socialistu se považuje senátor Sanders. Spojeným státům by ale bylo třeba spíš sociální demokracie než demokratického socialismu, říká Daron Acemoğlu.

Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

V americké politice platilo nepsané pravidlo, že do vysokého centrálního úřadu by se nikdy nemohl prosadit socialista. Dnes je senátor Bernie Sanders, který se sám označuje za „demokratického socialistu“, mezi čelními uchazeči o nominaci Demokratické strany na prezidenta.

Nerovnost roste

Hlavním tématem demokratických primárek mohl být Donald Trump. Demokratická strana má ale větší téma. Vzestup senátora Sanderse odráží její touhu po radikálních řešeních závažných strukturálních ekonomických problémů. V desetiletích po druhé světové válce produktivita hospodářství USA vytrvale stoupala a všem pracujícím – bez ohledu na vzdělání – rostly mzdy, v průměru o dvě procenta ročně. To už dnes ale neplatí.

Během posledních čtyř desetiletí byl růst produktivity mdlý, hospodářský růst zpomalil a stoupající podíl výnosů směřuje k vlastníkům kapitálu a vysoce vzdělaným lidem. Medián mezd přitom stagnuje a reálné (inflačně očištěné) mzdy pracujících se středoškolským či nižším vzděláním dokonce klesly. Velké části ekonomiky dominuje jen několik málo společností (a jejich vlastníci). Nejbohatší desetina populace si rozděluje víc než 11 % národního důchodu, což oproti třem procentům 70. letech podstatný nárůst.

Nabízí ale demokratický socialismus na tyto nemoci lék? Je to ideologie, která má za to, že tržní hospodářství je z podstaty nespravedlivé, vyostřuje nerovnost a nelze je napravit, jeho řešením je podetnout nejpodstatnější pilíř systému: soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Namísto systému, v němž firmy a jejich zařízení a stroje spočívají v rukou skupinky vlastníků, by demokratičtí socialisté upřednostnili „ekonomickou demokracii“, v níž by společnosti ovládali buď jejich zaměstnanci, nebo určitá administrativní struktura zřízená státem.

Rozplétání

Demokratičtí socialisté svůj vysněný systém staví do protikladu k sovětskému modelu. Toho našeho, tvrdí, lze dosáhnout zcela demokratickými prostředky. Přitom se ale nejčerstvější pokusy o zestátňování výroby (v Latinské Americe) opřely o antidemokratická uspořádání. A další problém současné debaty v USA: demokratický socialismus je v ní spojovaný a zaměňovaný se sociální demokracií. Sanders bohužel k tomuto zmatení přispěl.

Komentář Pavla Jégla

Už před rokem bylo zřejmé, že radikální levičák nebude v primárkách demokratů jen do počtu. Za pouhých dvanáct hodin od chvíle, kdy zvěstoval, že bude kandidovat, vybral od 150 tisíc sponzorů čtyři miliony dolarů. Teď na svém volebním webu Sanders upozorňuje, že jako jediný z kandidátů demokratů získal na kampaň víc peněz než obhájce prezidentství, republikán Donald Trump.

Revolucionář z Jurského parku

Pojem sociální demokracie odkazuje na politický rámec, který se vyvinul a uchytil v Evropě, zejména ve skandinávských zemích, v průběhu dvacátého století. Také se zaměřuje na potlačování excesů tržního hospodářství, snižování nerovnosti a zvyšování životních úrovní pro ty, jimž nejméně přálo štěstí. Jenže ačkoliv američtí demokratičtí socialisté jako Sanders často uvádějí skandinávskou sociální demokracii jako svůj vzor, ve skutečnosti mezi těmito dvěma systémy existují hluboké a významné rozdíly. Řečeno jednoduše, evropská sociální demokracie je uspořádání, které má tržní hospodářství regulovat, ne nahradit.

Abychom porozuměli vývoji sociálnědemokratické politiky, vezměme si Švédskou sociálnědemokratickou stranu pracujících (SAP), která se brzy distancovala od marxistické ideologie a komunistické strany. Jeden z raných a určujících lídrů SAP, Hjalmar Branting, nabídl platformu přitažlivou nejen pro průmyslové dělníky, ale i pro střední třídu.

Skandinávská vyjednávání

Vůbec nejdůležitější je, že SAP soupeřila o moc demokratickými prostředky, neboť usilovala v rámci systému o zlepšení podmínek pro většinu Švédů. V prvních volbách po propuknutí Velké hospodářské krize lídr SAP Per Albin Hansson prezentoval stranu jako „domov lidu“ a předložil inkluzivní program. Voliči odměnili SAP pozoruhodně vysokým ziskem 41,7 % hlasů, což jí umožnilo utvořit vládní koalici s agrární stranou. Po dalším drtivém volebním vítězství uspořádala SAP v roce 1938 schůzku zástupců podnikatelů, odborových svazů, zemědělců a vlády. Tehdejší setkání v letovisku Saltsjöbaden zahájilo éru kooperativních pracovních vztahů, které pak byly desítky let určujícím znakem švédské ekonomiky.

Stěžejním pilířem švédské sociálnědemokratické úmluvy bylo centralizované určování mezd. V Rehnově-Meidnerově modelu (nazvaném po švédských ekonomech) se odborové svazy a asociace podnikatelů domlouvaly na mzdách pro celá odvětví a stát udržoval aktivní trh práce a politiky sociálního blahobytu a zároveň investoval do odborné přípravy pracujících a do veřejného školství. Výsledkem bylo podstatné zhuštění mezd: všichni pracující vykonávající tutéž práci dostávali stejnou mzdu, bez ohledu na úroveň jejich dovedností či ziskovost firmy.

Tento systém zdaleka nezestátnil výrobní prostředky, naopak podporoval tržní hospodářství, protože produktivním firmám umožnil vzkvétat, investovat a expandovat na úkor rivalů s nižší schopností konkurovat. Jelikož mzdy byly stanoveny na úrovni odvětví, firma, která zvýšila svou produktivitu, si mohla ponechat výslednou odměnu (zisky). Není divu, že švédská produktivita v tomto systému vytrvale rostla a švédské firmy získaly schopnost velice dobře konkurovat na exportních trzích. Podobné instituce se zároveň vyvinuly v dalších skandinávských zemích – v některých případech je nezavedli socialisté ani sociální demokraté, ale středopravé vlády.

Neberte firmám vlastníky

Sociální demokracie v nejširším slova smyslu se stala základem poválečné prosperity všude v průmyslovém světě. To zahrnuje i Spojené státy, kde Nový úděl a navazující reformy přinesly či upevnily důležité složky sociálnědemokratické úmluvy, včetně kolektivního vyjednávání, politik sociálního blahobytu a veřejného školství.

Když se intelektuální a politické proudy od tržně založené sociálnědemokratické úmluvy odchýlily, povětšinou se věci nevyvíjely příliš dobře. Švédské a dánské odborové svazy se od 60. let pod vlivem radikálněji levicových sil přikláněly k demokratickému socialismu a začaly požadovat ekonomickou demokracii a přímou kontrolu zisků. Ve Švédsku to vedlo k intenzivním jednáním s podniky a zavedení „fondů závisle pracujících“, kdy se do fondů na úrovni podniků vkládaly části firemních zisků (obvykle ve formě nové emise akcií). Tato změna roztříštila dohodu o spolupráci mezi podniky a odbory a pokřivila pobídky, které dříve poháněly investice a růst produktivity. Do počátku 90. let začaly být nedostatky systému zjevné a podle očekávání se od něj zase ustupovalo.

Když volnotržní intelektuální proudy vedly k pravicovým odchylkám od sociálnědemokratické úmluvy, výsledky byly neméně zlé. Za srovnatelně vlažné výkonnosti produktivity se rozrostla nerovnost a záchranné sociální sítě zůstaly v troskách.

Není tedy potřebný ani tržní fundamentalismus, ani demokratický socialismus, nýbrž sociální demokracie. USA potřebují účinnou regulaci, aby zkrotily koncentrovanou tržní moc. Pracující potřebují silnější hlas a je nutné posílit veřejné služby a záchrannou sociální síť. V neposlední řadě USA potřebují nový politický přístup k technologiím, aby zajistily, že trajektorie hospodářského rozvoje bude v zájmu všech.

Ničeho z toho nelze dosáhnout zestátňováním firem, obzvlášť v době globalizace a technologií. Trh je nezbytné regulovat, ne jej vyřadit ze hry.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč. Copyright: Project Syndicate, 2020. Úvodní obrázek rudého pozadí Bernieho Sanderse: M-SUR / Shutterstock.com

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (25)

Vstoupit do diskuze
Daron  Acemoğlu

Daron Acemoğlu

Daron Acemoğlu je profesor ekonomie na MIT. S Jamesem Robinsonem napsali knihu Proč státy selhávají s podtitulem Kořeny moci, prosperity a chudoby.

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo