Francouzské odbory bouří proti reformě důchodů

V protestech se k odborům připojily Žluté vesty, opoziční strany včetně krajně pravicového Národní sdružení Marine Le Penové, ultralevicové La France Insoumise Jeana-Luca Mélanchona a další skupiny.

Možnosti francouzských odborů už zdaleka nejsou tak velké jako kdysi. Míra zapojení francouzských zaměstnanců do odborových organizací stále klesá. Na konci 70. let bylo v odborech 21 procent všech zaměstnanců, v roce 2018 jen osm procent. To je jedno z nejnižších čísel v Evropě. Například i v České republice je míra zapojení do odborů vyšší – 11,5 procenta.

Nejméně se zapojují mladí lidé a zaměstnanci soukromého sektoru, z nichž v roce 2015 bylo jen pět procent členy odborové organizace. Thomas Breda v článku v Revue économique z roku 2014 tvrdí, že pracovníci ve firmách se obávají, že by vstupem do odborů mohli ohrozit svoji kariéru a zahradit si cestu k možnému povýšení a zvýšení platu.

Hodně generálů, málo vojáků

Odbory ve Francii jsou navíc poměrně rozdrobené a mají problémy se na něčem shodnout, což se ukázalo například během hnutí proti reformě zákoníku práce v letech 2016–2017. Zatímco některé organizace byly ochotné o reformě vyjednávat, jiné požadovaly její úplné zablokování.

Podobné rozdělení vidíme i během aktuálních protestů proti penzijní reformě. Ačkoliv některé odbory, například nejpočetnější CFDT (Francouzský demokratický svaz pracujících), podporují (i když s výhradami) navrhovaný přechod na bodový systém důchodů, jiné organizace včetně CGT (Všeobecný svaz pracujících), která je největší odborářskou silou veřejného sektoru, jsou kategoricky proti. Poslankyně a mluvčí Macronova hnutí La république En Marche Aurore Bergéová postoj této odborové centrály okomentovala slovy: „Ať už by byla navrhovaná reforma jakákoliv, CGT by ji odmítla tak jako tak.“

Francouzské odbory od svých počátků volí velmi konfrontační taktiku, což je staví do opozice. Opakem tohoto přístupu je německý model, ve kterém jsou odbory ochotnější dojít ke konsenzu, a mají tím pádem větší vliv a možnost podílet se na řízení.

Francouzské nastavení samozřejmě příliš nepřeje dialogu mezi odbory, vládou a firmami a veřejný prostor se co chvíli mění doslova v bitevní pole, na kterém se na život a na smrt bijí různé zájmové skupiny.

Chudá střední třída

Lidé, kteří pracují v soukromém sektoru a mají průměrné platy, obvykle mluví o velkém tlaku a stresu, mají pocit, že platí příliš vysoké daně a leží na nich celá tíha systému. Ve Francii se totiž uplatňuje progresivní daň z příjmu. Čím víc vyděláváte, tím větší procento musíte odvádět.

Na druhou stranu domácnosti s nejnižšími příjmy neplatí daně vůbec, například v roce 2017 se dokonce jednalo o většinu domácností (57 procent).

Takzvaná střední třída přitom není o mnoho bohatší než nejnižší příjmové vrstvy, minimální mzda ve Francii se totiž velmi blíží mediánovému příjmu. Ten byl v roce 2016 (novější data nejsou dostupná) 1710 eur čistého, zatímco čistá minimální mzda v témže roce představovala 1142 eur. Pokud budeme střední třídu definovat pouze na základě příjmu jako 50 procent lidí uprostřed, jsou to lidé, kteří měli v témže roce čistý příjem mezi 1500 až 2700 eury.

To ovšem neznamená, že by si lidé s minimálním platem vyskakovali, životní náklady ve Francii jsou takové, že není snadné s minimální mzdou vyjít.

Frustrace a naštvání na prezidenta Macrona, kterého velká část veřejnosti kvůli jeho předchozí kariéře v luxusní bance vnímá jako arogantního politika odtrženého od reality, se projevily v Hnutí žlutých vest. Macronův obraz arogantního boháče přiživují i jeho nepovedené výroky, které pronesl během interakcí s nezaměstnanými. Proslul větami Stačí mi přejít přes ulici a najdu vám práci nebo Nejsnazší cesta k tomu, abyste si mohli koupit kvádro, je pracovat. Nicméně Macronova popularita, která dosáhla dna v prosinci 2018, kdy byly žluté vesty nejsilnější, letos lehce rostla.

Macron znovu vytáhl do boje

Žluté vesty dnes už málokdo bere vážně (vysloužily si nálepku rasistů a takzvaných casseurs, tedy lidí, kteří si chodí zařádit na demonstrace a ničí vše okolo sebe) a Macron se s novou vervou pouští do reformování zákonů. Důchodová reforma je ostatně jedním z nejdůležitějších cílů, které si pro své funkční období předsevzal.

Prezident se chystá sjednotit systém, který je nyní značně nepřehledný. Existuje zde totiž 42 různých penzijních režimů. Většina lidí spadá do takzvaného všeobecného režimu. Speciální režimy se týkají zaměstnanců velkých státních podniků, jako je železniční společnost SNCF, pařížský dopravní podnik nebo energetická společnost EDF, dále například vojáků nebo hasičů. Speciální režim obvykle umožňuje odchod do plného důchodu v nižším věku a při menším počtu odpracovaných let.

Plnou parou do penze – a jste tam v padesáti

Symbolem speciálních režimů je právě SNCF. Zaměstnanci železnic se víc než století těší mnoha výhodám, včetně brzkého odchodu do důchodu. Strojvedoucí mají nárok na plný důchod již v 50 letech za podmínky, že na tomto postu pracovali 25 let. Řízení vlaku přitom není zdaleka tak náročné jako v minulosti. Jak píše satirický magazín Charlie Hebdo, v dnešní době není řídit TGV o nic namáhavější než učit matematiku ve vyloučeném regionu či prodávat v Sephoře. Pravda ale je, že i v SNCF postupně o svá privilegia přicházejí a pověstný status strojvedoucího se od roku 2020 nebude již novým zaměstnancům udělovat.

Stávající systém založený především na počtu odpracovaných let, by měl nahradit bodový systém. Nárok na důchod bude záviset na počtu dosažených bodů, do nichž se bude započítávat například i narození dítěte. Předpokládá se, že o reformě se bude hlasovat nejdřív v létě roku 2020. Změny by se již neměly dotknout lidí, kterým zbývá pět a méně let do důchodu.

Přechod na bodový systém v mnoha lidech vyvolává obavy. Dnes se výše důchodu ve všeobecném režimu vypočítává na základě dvaceti pěti let, během kterých měl člověk nejvyšší mzdu. V bodovém systému se bude brát v potaz celá kariéra, což je pro přispěvatele do systému méně výhodné. Značného snížení důchodů se bojí například učitelé, jejichž platy jsou v průměru výrazně vyšší na konci jejich působní a jejich penze se nyní vypočítává na základě posledních šesti měsíců.

Lidem také hrozí, že budou muset pracovat déle, pokud budou chtít pobírat důchod v plné výši. Nově by se totiž měl zavést hraniční věk 64 let. Dřívější odchod do penze bude znamenat snížení dávky, delší setrvání v zaměstnání naopak její navýšení.

Aktuální věk odchodu do důchodu ve Francii je nyní 62 let, zvýšil se o dva roky na základě důchodové reformy z roku 2010. Délka přispívání do systému pro možnost čerpání důchodu v plné výši představuje 43 let (těm, kteří tento požadavek nesplní, vzniká nárok na odchod do plného důchodu při dosažení 67 let). Reformy z roku 2010 a 2013 předpokládají postupné zvýšení věku odchodu do důchodu i pro zaměstnance ve speciálních režimech.

V ulicích nejsou od začátku prosince jen věčně nespokojení strojvedoucí, ale i učitelé, zdravotní sestry, advokáti, a dokonce i současní penzisté, kteří se rozhodli protestů zúčastnit ze solidarity – hodnoty, která je pro Francii asi více než typická. Pokud se reformu podaří zablokovat, bude to pro odbory znamenat znovunalezení ztracené prestiže, V opačném případě budou dál ztrácet relevanci.

Nezbývá než počkat, jak se situace bude vyvine, jisté je, že těmito střety to neskončí a Macron se při prosazování reformy pořádně zapotí.

Úvodní snímek: Návrat monarchie. Protesty v pařížských ulicích 17. prosince a Emmanuel Macron jako novodobý imperátor. Profimedia