K čemu jsou v kapitalismu kapitalisti II

Druhým dílem pokračuje myšlenkový experiment Josého Ricóna. Co by se stalo, kdybyste se zítra probudili a na světě nebylo kapitalistů. 

První díl:

• K čemu jsou v kapitalismu kapitalisti

IV

Překvapivá efektivita družstevních podniků kapitalismu nevadí: na místo akcionářů nastupují zaměstnanci v roli kapitalistů. Kapitálové trhy pořád existují, stejně jako různorodé vlastnictví kapitálových statků. Ukazuje se, že za některých okolností může být vyvlastnění akcionářů a převod vlastnictví na zaměstnance hrou s nezáporným součtem, aspoň ze statického úhlu pohledu – tedy pokud zaměstnanci dokážou řídit firmu lépe než akcionáři. Z dynamické perspektivy ale bude ekonomika, kde je vyvlastnění a přerozdělení mezi zaměstnance běžný jev, fungovat jinak než ekonomika, ve které se nic takového neděje. I když by se v jednotlivých případech jevilo vyvlastnění jako ekonomicky efektivní krok, v dlouhodobém měřítku by se možná ukázal opak. Tato analýza – to je důležité zdůraznit – opomíjí jiné, etické důvody k respektování soukromého vlastnictví než ekonomickou efektivitu.

Družstevní vlastnictví by samo o sobě neumlčelo kritiku lidí, kteří vydělávají „jen na majetku“, aniž pro to museli cokoliv udělat. Zisk zaměstnanců pomyslného družstevního podniku Apple by byl vyšší než družstevníků Mondragonu, kteří pracují stejně tvrdě. Pozorovatelé můžou tvrdit, že je to něco jiného, protože by viděli, že z firemního příjmu mají podíl jen lidé, kteří vykonávají viditelnou činnost – zaměstnanci. Ve skutečnosti se ovšem v takovém případě jen prolínají role kapitalisty a zaměstnance.

Když družstevní vlastnictví kapitalismus nezničí, nezbývá než se obrátit na možnost číslo tři z první sekce. Její úskalí je, že existuje jen jedna všemocná síla, která rozhoduje o všech alokacích kapitálu na trhu. Takový Odbor veřejných investic by přijímal žádosti pracujících o přidělení prostředků na založení družstev a rozhodovala by, kdo bude ovládat jaký kapitál. Akciový trh by neexistoval, ale firmy by mohly zveřejnit svoji hodnotu v podobě svých diskontovaných předpokládaných budoucích výnosů. Pak by se do věci nemohl vložit nikdo, kdo by chtěl tohle číslo změnit. Skutečný Apple může tvrdit, že má určitou hodnotu, ale ostatní na akciovém trhu můžou nesouhlasit a akcie shortovat. Akciový trh tak odměňuje ty, kteří mají lepší schopnost předvídat, což zajišťuje, že ke skládání informací dochází poměrně efektivně.

Možnost číslo tři si můžete představit jako svět, ve kterém existuje jen venture kapitál, se kterým si venture kapitalisté zajišťují stoprocentní podíl vlastního kapitálu firem, a ve kterém je jediným venture kapitalistou Odbor veřejných investic.

Proč by nebyl takový model tak efektivní jako kapitalismus?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

V

V zásadě proto, že by nebylo možné se vůči rozhodnutím Odboru odvolat. Kdyby měl člověk nápad a Odbor by ho zamítl, nemohl by ho uskutečnit – tečka. V celé ekonomice není nikdo jiný, kdo by ho mohl zafinancovat.

Co kdyby ale měl Odbor tisíce analytiků, přičemž by mohl rozhodnout kterýkoliv z nich? Pokud jeden analytik vaši žádost o financování zamítne, můžete ji vzít k jinému a doufat, že ten ji schválí.

To jen problém posouvá o krok dál. Analytici by měli od Odboru přidělený rozpočet, o kterém by rozhodoval jejich nadřízený.

Mějme tedy spoustu nadřízených, kteří budou peníze distribuovat!

Pak by ale někdo musel přidělovat peníze zase jim. Máte řekněme tisíc analytiků a sto nadřízených – každý nadřízený tedy dostane setinu celkových peněz Odboru, které pak může využít k najímání, propouštění a odměňování svých deseti analytiků. Ale proč právě setina na nadřízeného? Proč nepřidělit úspěšným nadřízeným víc?

Systém se tedy vylepší algoritmem, který odměňuje nadřízené podle jejich úspěšnosti. Ale jaká kritéria by měl algoritmus zohlednit? Ten, kdo výpočet navrhuje, se opět ocitá v pozici toho, kdo rozhoduje o celé ekonomice.

Problém není cestou, jakou tu popisuji, řešitelný. Jediným řešením je mít kapitál rozdělený mezi víc vlastníků tak, aby mohly výrobní prostředky potenciálně patřit komukoliv.

Průběžně jsme tak upravili základní tržněsocialistický model tak, že se čím dál víc podobá kapitalismu. Tahle analýza pominula otázky motivace a předpokládala, že se všichni budou chovat tak, jak mají, ale v reálném světě by nastaly problémy s obojím.

VI

Kapitalisté jsou dobří ke třem věcem: místo spotřeby investují, alokují kapitál a jsou nositeli rizika. Jejich funkce je stejná i v mém tržněsocialistickém příkladu, jen je v něm „kolektivním kapitalistou“ celá společnost.

Funguje to takhle: Napřed se rozhodnete vyhradit část svých prostředků k budoucímu použití. Poté se rozhodnete, kam tyto prostředky investujete. Pak buď těžíte z pozitiv svého rozhodnutí, nebo doplácíte na jeho negativa.

Hodnotná aktivita je i něco tak jednoduchého jako vstup do penzijního nebo investičního fondu. Za prvé své peníze nespotřebováváte, takže za ně ani nevyžadujete prostředky, které mohou využít jiní. Za druhé obnos investujete do konkrétního fondu, kterému tím tak dáváte tržní přednost před jinými. Peníze, které investujete, slouží k nákupu akcií sady firem. To jednak znamená odměnu pro ty, kteří tyhle akcie prodávají, jednak to, jak dobře si akcie povedou, rozhodne o vašem budoucím zisku či ztrátě.

A nakonec – hodnota akcií samotných ostatním poslouží jako měřítko úspěchu dané firmy, což je užitečné při emisi nových akcií.

Kapitalismus nikoho neodměňuje „jen“ za vlastnictví. Sám vlastním několik knížek, ale žádné peníze mi nevydělávají. Zisk automaticky negeneruje ani pouhé vlastnictví výrobních prostředků. Můžete si koupit Airbus A380 a postavit ho na pole – čekejte jak dlouho chcete, žádný zisk z něj mít nebudete. To samé platí i pro majitele nemovitostí: barabizna uprostřed ničeho je prakticky bezcenná. Pěkně vybavený byt v dobrém stavu uprostřed Londýna může stát jmění.

Kapitalisté jsou odměňováni za to, že vykonávají činnost užitečnou pro zbytek ekonomiky. Na to nakonec přistoupí i marxisté, jak zazní na konci této přednášky. Klíčové části:

V prvé řadě vezměme slova „výnosy z práce“ ve smyslu produktu práce; pak jsou výnosy z družstevní práce celkovým společenským produktem. Z něj musíme odečíst: za prvé cenu za náhradu spotřebovaných výrobních prostředků, za druhé další část na rozšíření výroby, za třetí rezervní nebo pojistné prostředky jako ochranu proti nehodám, následkům přírodních katastrof atd. […]

Předtím, než se zbytek rozdělí mezi jednotlivce, musí dojít k dalšímu odečtu: za prvé obecných nákladů na administrativu nesouvisející s výrobou... (Marx 1875)

Často se tvrdí, že v budoucnosti bude mít každý právo na všechny plody své práce. „To, co jste vyrobili svou prací, také dostanete.“ Je to nesmysl. Něco takového nikdy nebude možné plně uskutečnit. Proč ne? Proto, že kdyby všichni dostali všechny produkty vlastní práce, nikdy by nebylo možné rozvinout, rozšířit ani vylepšit výrobu. Práce se musí vždy zčásti věnovat rozvoji a vylepšování výroby. Kdybychom měli spotřebovat a využít vše, co produkujeme, nikdy bychom nemohli vyrobit stroje, protože je nemůžeme sníst ani si je obléct. Přitom je ale zjevné, že zlepšování životních podmínek jde ruku v ruce s rozšiřováním a zdokonalováním strojů. Je nabíledni, že se neustále musí vyrábět více a více strojů. Z toho vyplývá, že ta část práce, která se odvedla na strojích, se člověku, který ji odvedl, nevrátí. Vyplývá z toho, že nikdo nemůže nikdy dostat všechny plody své práce. (Bucharin 1920)

Někdo se musí starat o poměr spotřeby a investic, někdo musí rozhodovat o tom, kam investovat, a někdo musí za tato rozhodnutí nést odpovědnost. V komunismu nese zodpovědnost celá společnost jako jediná entita, která také velmi nepřímo rozhoduje o tom, kolik a kam investovat. Kolektivní rozhodnutí uskutečňuje skrz hlasování nebo komise. V kapitalismu o tom všem pro sebe rozhoduje každý sám, přičemž může komplikovanější rozhodnutí nechat na jiných – například investovat do penzijního fondu, který pak vybírá firmy, jejichž akcie za investice nakupuje. Kolektivní rozhodnutí se uskutečňují skrz ceny, které jako signální prostředek fungují mnohem lépe, jak víme z ekonomie.

Můžeme tedy mít ekonomiku bez kapitálu a kapitalistů? Ano, můžeme, ale družstevní podniky nestačí. Socializovat by se musel celý existující kapitál. Činnosti, které teď vykonávají kapitalisté, by ale někdo musel dělat tak jako tak. Nelze se jich tedy zbavit bez následků: to, co dělají, je ekonomicky přínosné a potřebné.

Další otázky k promýšlení

Co takzvaný „socialismus státních investičních fondů“?

1. Fungoval by jen v tržím prostředí. Plně tržní socialismus by čekal stejný konec jako běžný centrálně plánovaný socialismus.
2. Jak velký může státní fond, která investuje do vlastní ekonomiky být?
3. Co o věci říká empirická literatura?

Z autorova webu Nintil a s jeho souhlasem pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský