Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Na obranu miliardářů-filantropů II

Scott Alexander
Scott Alexander
5. 12. 2019

Pokračujeme v krasojízdě ze včerejška. Když se vám nelíbí, kam dávají peníze politici, máte šanci je vyměnit. Když se vám nelíbí, kam je dá Bill Gates, v příštích volbách si nového nezvolíte.

Na obranu miliardářů-filantropů II

V první části článku nabízel Scott Alexander odpovědi na pět otázek spojených s filantropií extrémně bohatých lidí, jako jsou dnes třeba manželé Gatesovi. A především s kritikou této filantropie:

Na obranu milionářů-filantropů I

 

6. Smysl demokracie není, že má vždycky pravdu, ale že respektuje vůli lidu. Nejdou tedy mocné soukromé nadace proti demokracii?

Znovu citujme Roba Reicha:

Moderní pojetí nadace je v demokracii institucionální raritou.

V demokracii musí činitelé odpovědní za určování veřejné politiky projít volbami. Nelíbí se vám, jakou politiku váš demokratický zástupce prosazuje? Volte příště proti němu. To je logika odpovědnosti, na které stojí demokracie – politik má odpovědnost vůči občanům. Nefunguje to tak vždycky, ale systém obecně funguje.

Nadace ale žádnou volební odpovědnost nemají. Nelíbí se vám, co udělala Nadace Billa a Melindy Gatesových s 3,4 miliardami dolarů, které rozdala v roce 2011 (9,3 milionů denně) nebo s 25 miliardami, které rozdala od svého založení v roce 1994? Smůla. Gatesovy ve volbách porazit nemůžete.

Je mi jasné, že jistým nepřímým způsobem mě americká vláda zastupuje. Je ale hodně nepřímý. Hodně, hodně nepřímý. Když zapnu televizi a dívám se, co americká vláda zrovna dělá, většinou si neříkám „ach ano, vidím, že dneska mě zastupujou opravdu dobře“.

Podobně to cítí většina lidí. Kongres Spojených států má aktuálně důvěru 19 procent lidí. Podle webuPolitiFact lidé kladněji než Kongres hodnotí hemeroidy, herpes nebo dopravní zácpy. Jak se stane, že orgán ze sta procent volený veřejností veřejnost nenávidí? Chápe se to těžko, ale pro tuhle chvíli si přiznejme, že to tak opravdu je.

Bill Gates má důvěru 76 procent lidí, vyšší, než má sám Bůh. I Mark Zuckerberg má důvěru 24 procent, míň než Bůh, ale pořád o dost víc než Kongres. V průzkumuGeorgetownské univerzity vyjádřila americká veřejnost větší důvěru k filantropii než ke Kongresu, soudnímu systému, vládám jednotlivých států USA nebo místním samosprávám; demokraté (ale ne republikáni) věří filantropii víc než americké exekutivní moci.

Když vidím snahu filantropů zachraňovat životy a léčit nemoci, přijde mi, že mezi mocnými je někdo, kdo má stejné hodnoty jako já a kdo mě zastupuje. Připadám si tak, i když Elon Musk utrácí peníze za boží rakety, protože jsem uvnitř tak trochu člověk, který by za boží rakety nadšeně propálil libovolné jmění. Když pozoruju dění v Kongresu, nepřipadám si tak nikdy. Když pozoruju dění v Kongresu, vidím mezi mnou a kýmkoliv, kdo v něm je, děsivou nepřekonatelnou propast. A průzkumy veřejného mínění ukazují, že nejsem zdaleka sám.

Jak přesně odráží vůli lidu to, když sebereme moc a peníze lidem a tématům, jež mají rádi a důvěřují jim, a přesuneme je k lidem a tématům, jež nesnášejí a nedůvěřují jim? Proč je demokratické vzít peníze někomu, kdo je oblíbenější než Bůh, a dát je lidem, kteří jsou nenáviděnější než hemoroidy?

Pokud lidé chtějí, aby víc peněz utráceli soukromí filantropové, a ne Kongres, a když prostřednictvím demokratického procesu nastolí takové právní podmínky a daňový systém, který upřednostňuje soukromou filantropii, jejich vůle zastoupená je.

Efektivní altruismus na Finmagu

Teorie

Doing Good Better

Filozof William MacAskill kritizuje hnutí Fair trade nebo farmářské trhy a doporučuje efektivnější způsoby ochrany lidské důstojnosti a kvality životního prostředí.

Doing Good Better

The Most Good You Can Do

Na máloco je tak trýznivý pohled jako na dobrého člověka, který se snaží pomoci ostatním, stojí ho to obrovskou námahu a výdaje, a přitom by byl užitečnější, kdyby poslal několik stovek na správný účet.

The Most Good You Can Do


Praxe

Každý rok před Vánoci vás zavalí maily, telefonáty i procítěné komentáře facebookových přátel, kteří vás přemlouvají, abyste přispěli na dobročinný účel. Čím se při zvažování všech těch proseb řídit?

Efektivní altruismus v praxi

7. Neměli by lidé, kteří nesouhlasí s prioritami vlády, zkusit spíš změnit vládu, než aby se brali věci do svých rukou?

Představme si, že dávám peníze na potraviny pro hladovějící dětí, všechno jde, jak má, a spousta hladovějících dětí se opravdu nají. Jednoho dne přijdete a řeknete: „Ne, měl bys svoje peníze dát scientologům.“

Já na to řeknu: „Ne, nesnáším scientologii.“

Vy: „No ale vždycky můžeš zkusit změnit scientologii zevnitř. Za takových sto let už potom nebude plná rasistů, ale bude se snažit pomáhat hladovějícím dětem.“

Já: „Takže říkáš, že mám tvrdě pracovat na reformě scientologie, a když se za sto let ukáže, že se to povedlo, mám jim dát peníze?“

Vy: „Ne, to ne, musíš jim dát všechny peníze hned teď. Ale zatímco jim dáváš peníze, můžeš taky pracovat na té reformě.“

Proč bych něco takového dělal? Proč by mělo někoho vůbec napadnout, že by něco takového měl dělat? Neříkám, že stát je stejné zlo jako scientologie. Myslím si ale, že základní princip – měli bychom darovat peníze na věc, která nám přijde prospěšná, nebo organizaci, která nám přijde špatná, a zároveň ji zkoušet změnit? – je v obou případech stejný.

A taky: uvědomujete si, jak kolosální úkol je reformovat stát? V jakékoliv době existuje tisíce organizací se slušným příjmem, které jsou plné ohromně talentovaných lidí s cílem reformovat stát. Všechny jsou zaseknuté v přetahované na život a na smrt, podobně jako v jednom jeruzalémském kostele, ze kterého už tři sta let nikdo není schopný sundat žebřík.

Neznamená to, že se žádná změna nikdy nestane. Reformy proběhly v minulosti, určitě proběhnou znovu a má cenu se o ně snažit. Nebrzděte ale snahu ulehčit trápení těm méně šťastným z nás tím, že budete napřed chtít počkat na všechny potřebné změny.

A taky: existuje spousta miliardářů, kteří se o reformu státu snaží, třeba George Soros a Charles Koch. Odpůrce miliardářské filantropie to vytáčí ještě víc než jejich pomáhání chudým.

8. Nezačíná miliardářská filantropie být příliš mocným nástrojem? Měli bychom mít strach z toho, jak velký podíl prostředků dnes ovládají soukromé charitativní nadace?

Dissent píše:

Miliardářská filantropie dnes ve Spojených státech zažívá boom. Za růstem stojí hlavně bohatství, které vytváří technologický průmysl a rostoucí globální trh. V září 2013 existovalo 37 soukromých, granty udělujících nadací s majetkem převyšujícím miliardu dolarů. Jak uvádí organizace Foundation Center, Rockefellerova nadace, kdysi nejbohatší z nich, je dnes patnáctá; fond Carnegie Corporation je dvacátý. Meganadace mají dnes větší moc než ve dvacátém století – nejen kvůli tomu, že jich je víc, ale i kvůli prostředí, ve kterém fungují: ubývající prostředky státu určené na veřejné služby a statky, snaha o privatizaci zbytků veřejného sektoru, rostoucí koncentrace majetku v roku nejbohatšího jednoho procenta společnosti, oslavování bohatých jen za to, že dokázali nashromáždit peníze, prakticky neomezené soukromé sponzorování politických kampaní a nevymáhané (a možná nevymahatelné) oddělení legálních vzdělávacích aktivit od nelegálního lobbingu a politické propagace. V tomto kontextu má miliardářská filantropie až moc velký vliv.

Roční federální rozpočet USA je čtyři biliony dolarů. Roční rozpočet miliardářských filantropů je asi deset miliard čili čtyřistakrát míň.

Pro srovnání: stát Kalifornie nedávno přiznal, že jeho projekt vysokorychlostní železnice se měl prodražit o 40miliard dolarů (a taky se možná vůbec neuskuteční). Jen tohle samotné prodražení jediného projektu jednoho státu USA se rovná čtyřem rokům dobročinné činnosti všech amerických miliardářů dohromady.

V porovnání s tím, jak utrácí stát, je miliardářská filantropie zaokrouhlovací chybou. I kdyby se celá smazala a všechny ty peníze by se vybraly na daních, nestačily by pokrýt prodražení jediné vlakové trati.

Pokud vás to překvapuje, myslím si, že už to je důkaz, že miliardáři své peníze utrácejí správně. Miliardářská filantropie není příliš mocný nástroj, nebo o nic mocnější než spousta jiných věcí. Dokázala toho dost nejvýš na to, aby na sebe strhla pozornost. Její zničení by nikoho jiného významně neobohatilo ani by neeliminovalo nějaké nebezpečné mocenské centrum. Jen by přišla vniveč opravdu dobrá věc.

9. Ohrožuje miliardářská filantropie pluralitu?

Ještě jednou z rozhovoru s Robem Reichem na Voxu:

Já sám jsem naopak pluralistou; chci prosazovat decentralizaci toho, co by jinak byla rozhodovací struktura založená na hlasu většiny, tak, aby se peníze daňových poplatníků používaly k různorodým společensky prospěšným účelům. A myslím, že obyčejná dobročinnost má smysl částečně proto, že převádí osobité, excentrické preference každého z nás na konkrétní projekty občanské společnosti, které pak zase tvoří různorodou, pluralistickou občanskou společnost. To je dobré pro demokracii.

Tuhle argumentaci mám problém pochopit. Potřebujeme pluralismus a decentralizaci. Z toho vyplývá, že máme všem zakázat dělat si, co chtějí, a donutit je využívat služeb jediné obří zprostředkovatelské organizace?

Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS) platí výzkum, který se zabývá využitím psychedelických drog v péči o duševní zdraví. Možná jste o ní slyšeli v souvislosti s její studií léčby posttraumatické stresové poruchy pomocí MDMA (extáze), která ukázala být „neuvěřitelně úspěšná“. Jsou na dobré cestě k tomu, aby MDMA schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv, což by mohlo nastartovat novou éru psychiatrie. Je to jedna z těch příležitostí s tisícinásobnou návratností, o kterých sní efektivní altruisté.

Stát na tenhle výzkum nepřispěl ani cent – jeho oficiální postoj totiž je, že Drogy jsou špatné. MAPS píše:

Každý jediný dolar máme od soukromých donátorů zapálených pro náš cíl. Farmaceutický průmysl ani federální vláda naši práci dosud nepodpořily, proto pokračující rozšiřování výzkumu psychedelik stále závisí na velkorysosti jednotlivých dárců a nadací.

Většinu úspěšného výzkumu MDMA zafinancovala nadace miliardáře Roberta Mercera. Protože se našly nevládní organizace, které měly dost peněz na zaplacení věcí, kterým věří, mohla asociace odvést skvělou práci i přesto, že nešlo o věc, kterou by chtěl podporovat stát.

Další příklad: v roce 2001 se prezident Bush pod tlakem křesťanských konzervativců rozhodl zakázat federální financování výzkumu kmenových buněk. Vědci, kteří se kmenovými buňkami zabývali, brzy začali opouštět Spojené státy nebo měnit zaměření. Obor přežil jen díky miliardářům,  kteří poskytli potřebnou podporu tam, kde to stát odmítl – zejména díky pojišťovnickému miliardáři Elimu Broadovi, který přispěl 25 milionů dolarů, a zakladateli eBaye Pierru Omidyarovi, který v Kalifornii financoval referendum o dorovnání chybějících prostředků ze státního rozpočtu. Stát znovu a znovu ze špatných důvodů přestává podporovat důležité věci a my máme štěstí, že jsme nezlikvidovali celou občanskou společnost, čímž bychom komukoliv dalšímu zabránili mít dostatek možností pomoci.

Další příklad: i přes kontroverzi vyvolanou „státním financováním organizace Planned Parenthood“ došlo z politických důvodů k výraznému omezení prostředků, které americká vláda vynakládá na výzkum antikoncepce. Byla to multimilonářská dědička Katharine McCormicková, kdo financoval výzkum vedoucí nakonec k vynálezu první kombinované hormonální antikoncepční pilulky. A z nedávnější doby: za financováním výzkumu potratové pilulky RU-486 a nitroděložního tělíska stojí Warren Buffett. Tyhle studie spolu s dalšími sponzorovanými Rockefellerovou a Fordovou nadací zabránily milionům nechtěných těhotenství.

Pokud se na poli pohybují stovky různých hráčů, kteří se můžou věnovat vlastním cílům, výsledkem jsou stovky opravdu různorodých projektů, z nichž se některé skvěle vydaří. Když jednotlivce v jejich cílech omezíme a necháme všechno financovat skrz jedinou organizaci s jedinou agendou, z prostoru s mnoha příležitostmi k pokroku uděláme monokulturu náchylnou na sebemenší chybu v prioritách toho, kdo to všechno řídí.

V jiných případech dělají miliardáři a vládní agentury ve stejnou chvíli to samé. Boji s infekčními chorobami v rozvojovém světě se například věnuje Bill Gates i Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC); Elon Musk a NASA zase nezávisle na sobě pracují na průzkumu vesmíru.

Obě skupiny se k věci staví s vlastní institucionální kulturou a prioritami. Gatesova nadace je řízená trochu jinak než CDC; institucionální kultura je Muskově SpaceX jiná než v NASA. Když se jedna organizace dostane do slepé uličky nebo nějaký úkol nedokáže zvládnout, je pravděpodobné, že její protějšek díky vyhovujícím podmínkám uspěje. Za něčím stojí náhoda, za něčím zase strukturální rozdíly mezi veřejným a soukromým sektorem. Mám za to, že existence víc organizací snažících se dosáhnout stejného cíle je dost prospěšná. Odolnost vůči zjevným selháním typu „stát právě zakázal výzkum kmenových buněk“ je jen jednou z výhod takového systému.

Do Roba Reicha se tu sice strefuju, ale on sám s takovou argumentací jinde souhlasí. Na konci jednoho článku píše o „důvodu pro existenci nadací“:

Existuje důvod pro existencí nadací, který z nich dělá nejen organizace, které se s demokracii slučují, ale i které ji podporují.

Za prvé mohou nadace přispět k narušení ortodoxie státu tím, že decentralizují definici a distribuci veřejných statků. Říkejme tomu argument pluralismem. Za druhé, nadace mohou operovat s delším časovým horizontem než soukromé společnosti pohybující se na trhu i volení zástupci ve veřejných institucích, díky čemuž mohou podstupovat rizika v experimentech a inovacích sociální politiky, které bychom v komerčním a státním sektoru obvykle neměli očekávat. Říkejme tomu argument objevitelstvím.

Ze vším z toho souhlasím (a není mi teď jasné, v čem spolu s Reichem vlastně nesouhlasíme), ale odnáším si z toho, že soukromá filantropie není ohrožením pluralismu, ale jeho učebnicovým příkladem.

10. Neselhává stát jen kvůli Donaldu Trumpovi a jemu podobným? Nezlepší se to (doufejme) brzy?

Miliardáři jsou často ve financování věcí jako kmenové buňky a boj se změnou klimatu lepší než vlády. Je to ale kvůli špatným rozhodnutím, která dělají špatní zástupci státu. Prezident Obama zákaz výzkumu kmenových buněk zrušil; příští demokratický prezident snad napraví situaci s financováním v oblasti klimatu. Je tedy nefér, že porovnávám vládu s miliardáři, když existuje (snad) dočasný důvod, proč je vláda tak špatná, jaká je?

Ne. To, co celou dobu tvrdím, je, že když všechny přinutíte soustředit všechny peníze a moc v jediné obří organizaci, která může selhat kvůli jedinému slabému článku, znamená to, že když ten článek skutečně selže, jste opravdu v háji.

Vzpomeňte si, že když lidé říkají, že rozhodnutí by měla probíhat prostřednictvím demokratických institucí, v praxi to často znamená, že ta rozhodnutí dělá Donald Trump, demokraticky zvolený prezident. Budu znít jako v úvodu do občanské výchovy, ale Spojené státy nemají být čistokrevnou demokracií. Jsou komplikovaným systémem brzd a protiváh, který v některých svých částech využívá demokracii. Naprosto záměrně jsou v něm ale i jiné, míň demokratické části, které přicházejí na řadu ve chvílích, kdy to démos pohnojí. Démos to poslední dobou hnojí docela pravidelně, takže jsem docela rád, že ty míň demokratické části máme.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


11. Takže všechna ta zamyšlení o pluralismu a zastupování a tak dál tu jsou jako obhajoba miliardářské filantropie?

Ta zamyšlení jsou tu jako protiargumenty k některým tvrzením, které říkají mí oponenti. Být vámi bych se ale zrovna na ně nezaměřoval.

Nadace Billa a Melindy Gatesových podle všeho zachránila deset milionů životů. Moskovitz a Tunová zachránili sto milionů zvířat před životem v nesmírně trýznivých podmínkách. Zemědělský výzkum agronoma Normana Borlauga, který podporovaly Fordova a Rockefellerova nadace, podle všeho zachránil život miliardě lidí.

Tyhle úspěchy – a další podobná vítězství v boji proti hladomoru, nemocem a utrpení – jsou dost možná to nejlepší, co se v posledním století stalo. Všechny ty palčivé problémy, které obvykle řešíme, v porovnání s nimi blednou. Představte si, jakou hodnotu má lidský život – vašeho kamaráda, člena rodiny, vás samotného – a zkuste ji znásobit deseti miliony, miliardou, je to jedno, náš mozek si stejně nedokáže tak velká čísla představit. Všechno, co by znamenalo menší šanci na taková vítězství, by pro lidstvo znamenalo pohromu.

Hlavním argumentem na obranu miliardářské filantropie je to, že na životech a životních podmínkách milionů těch nejpotřebnějších záleží víc než na čemkoliv, co si chcete dokázat jejich ohrožením. Kritizujte existenci miliardářů obecně, kritizujte to, že utrácejí za jachty a za luxusní paláce. Když ale kritizujete miliardáře jenom tehdy, když se snaží zachraňovat životy, riskujete vedlejší škody na všem, na čem nám záleží.

Z autorova blogu Slate Star Codex pro Finmag se souhlasem autora přeložil Michal Zlatkovský. Úvodní fotka Stefan Ugljevarević / Shutterstock.com
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Scott Alexander

Scott Alexander

„Scott Alexander“ – uvozovky, protože nejde o pravé jméno – se narodil v roce 1984. Vystudoval filozofii a medicínu, pracuje ve Spojených státech jako psychiatr. Na svém blogu Slate Star Codex se věnuje... Více

Související témata

altruismusefektivní altruismuscharitamiliardáři
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo