Potřebujeme novou sociální demokracii

Sovětský svaz – nebo obecně komunismus – před rokem 1989 odsoudil desítky milionů lidí k chudobě a bylo naprosto evidentní, že nedokáže konkurovat západnímu ekonomickému modelu. Studená válka se navzdory svému názvu dokázala na mnoha místech pořádně rozhořet; na bojištích po celém světě si vyžádala miliony životů a v desítkách zemí v Latinské Americe, Africe a Asii se stala záminkou k represím a dominanci elit.

Zdroj růstu

Éra, která přišla po studené válce, měla sice příznivé výsledky, rozvrátila ale také západní sociálnědemokratickou společenskou úmluvu: soustavu záchranných sociálních sítí, regulace, všestranných veřejných služeb, politik přerozdělování daní a institucí na trhu práce, které dlouho ochraňovaly pracující a méně šťastné členy společnosti. Politolog Ralf Dahrendorf (cituji Tonyho Judta) tento politický konsenzus nazval „největším pokrokem, který dosud dějiny poznaly“. Nejenže ve většině vyspělých ekonomik omezil a poté snížil nerovnost, přispěl také k desítkám let setrvalého růstu.

Hospodářský růst poválečné éry se zrodil z vysoce soutěživých trhů. A ty vznikly díky regulacím, které zlomily vaz monopolům a mocným konglomerátům. Závisel také na štědře podporovaném systému veřejného školství a vládou financovaných inovacích. Růst počtu dobře placených slušných pracovních míst během té doby byl důsledkem toho, že na trhu práce působily instituce, které zaměstnavatelům bránily uplatňovat nad svými zaměstnanci přehnané pravomoci. Bez takových mantinelů by firmy vytvářely jen pracovní příležitosti s nízkým ohodnocením a nevlídnými pracovními podmínkami.

Neméně důležitou úlohu hrála sociální demokracie v politice. Její přerozdělovací instituce a programy sociálního státu by neměly naději přežít, kdyby politická moc nespočívala mimo okruh elit. Za to, že na politice participují široké vrstvy, vděčíme reformám, které rozšířily volební právo a prohloubily demokratické procesy. Za nimi stály silné politické strany, například Švédská dělnická sociálnědemokratická strana a odborové svazy. Jejich motorem byly univerzalistické ideje, které lidi motivovaly k podpoře a obraně demokracie.

Spojené státy se v mnoha ohledech od svých západoevropských protějšků nelišily. Během éry Nového údělu a poválečného období nadšeně rozbíjely trusty a přitahovaly uzdu politickému vlivu movitých. Institucionalizovaly vládou spravované starobní a invalidní důchody (social care), podporu v nezaměstnanosti a redistribuční zdanění a zavedly různá opatření k odstranění chudoby. Vyjadřovaly se sice protisocialisticky, nicméně dělaly sociálnědemokratickou politiku s americkými rysy – což mimo jiné znamenalo, že tamní záchranná sociální síť byla slabší než v jiných zemích.

Narozená s komunismem, s komunismem pohřbená

Nic z toho nelze pochopit bez komunismu. Sociálnědemokratická hnutí se sice z komunistickými stranami rozešla, ale mnohá z nich – včetně sociálních demokratů v poválečném Německu a francouzské Socialistické strany – neopustila socialistickou rétoriku až do 60., ba dokonce 80. let. Strany, které se při vytváření nových institucí na trhu práce, zajišťování vysoce kvalitních veřejných služeb a dosahování širokého společenského konsenzu ukázaly jako nejúspěšnější, například švédská sociální demokracie a britská Labour Party, svůj raný marxismus obvykle zavrhly, stále ale hovořily týmž jazykem jako jejich marxistické sestřenice.

Ještě podstatnější je, že sociálnědemokratickou úmluvu přijaly i elity, jako prevenci proti komunistické revoluci. Právě toto protikomunistické pojetí sociální demokracie motivovalo intelektuály, jako byl ekonom John Maynard Keynes, jeden z architektů poválečného řádu, a politiky, v USA prezidenty od Franklina D. Roosevelta přes Johna F. Kennedyho až po Lyndona B. Johnsona. Obdobně hrozba komunismu (ze Severní Koreje) přiměla jihokorejské lídry uskutečnit ambiciózní pozemkové reformy a investice do vzdělávání a současně tolerovat jistou míru odborového působení, vzdor přání zachovat nízké mzdy.

Když se ale komunismus zhroutil – i jako hospodářský systém, i jako ideologie –, podtrhl židli i pod sociální demokracií. Postavena znenadání před nutnost vytvořit novou, neméně inkluzivní a neméně všestrannou ideologii projevila levice neschopnost úkol zvládnout. Současně si špičky už beztak sílící pravice vyložily krach komunismu jako signál (a příležitost) k demontáži sociální demokracie ve prospěch trhu.

Potřeba obnovit sociální demokracii

Přijetí této agendy značnou částí Západu ale byla chyba. Zaprvé tyto země přehlížely, jak sociální stát, instituce na trhu práce a veřejné investice do výzkumu a vývoje přispěly k poválečnému růstu. Zadruhé nedohlédly, že odstraňování sociálnědemokratických institucí oslabí samotnou demokracii, neboť upevní moc zavedených politiků a bohatých lidí (kteří během tohoto vývoje budou dále bohatnout). A zatřetí ignorovaly ponaučení z meziválečných let, kdy absence široce založených ekonomických příležitostí a pevných sociálních sítí vytvořily podmínky pro vzestup levicového i pravicového extremismu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Americký prezident Ronald Reagan a britská premiérka Margaret Thatcherová si zřejmě představovali svět s efektivnějšími trhy a odlehčenou byrokratickou regulací. Jenže politická revoluce, kterou zahájili, vyvrcholila prezidenstvím Donalda Trumpa v USA a vládou pod vedením Borise Johnsona ve Spojeném království.

Sociálnědemokratickou úmluvu je teď zapotřebí přepracovat pro jedenadvacáté století.

Proto je nejprve potřeba, abychom si uvědomili problémy, kterým vyspělé ekonomiky čelí, od nespoutané deregulace přes finančnictví utržené ze řetězu po strukturální změny, které přináší globalizace a automatizace. Dále je třeba zformovat novou politickou koalici, která bude natolik široká, aby dokázala pojmout průmyslové dělníky, kteří zůstávají jedním z politicky nejaktivnějších segmentů populace, třebaže jejich počty se snižují.

Vůbec nejdůležitější ale je, abychom si uvědomili, že omezování moci velkých firem, poskytování všestranných veřejných služeb, včetně zdravotnictví a kvalitního školství, ochrana pracujících a potlačování vzestupu špatně placené, prekarizované práce nebo investice do výzkumu a vývoje nejsou jen politikou, u které je potřeba hodnotit jen jejich ekonomické důsledky. Jsou jádrem sociálnědemokratického projektu a základem prosperující a stabilní společnosti.

Z angličtiny přeložil David Daduč. Copyright: Project Syndicate, 2019