Auto jako ruská ruleta

Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl
5. 11. 2019
 8 840

Automobilová doprava přináší spoustu výhod – a společně s nimi dvě klíčové externality. Zanášení světa zplodinami z motorů, hlukem a asfaltovými pruhy, které zabírají místo a dělí území do jednotlivých malých ploch, což otravuje život téměř všem – namátkou třeba žábám, veverkám, turistům a opilcům. A taky úrazy a smrt.

Auto jako ruská ruleta

Schopností přesunu z místa na místo získáváme obrovskou výhodu, nicméně někteří z nás zemřou. Princip kompromisu bezpečnosti a rychlosti je přitom podobný ruské ruletě: čím větší výhoda, tím víc úmrtí. Ve společnosti se ustálily lobbistické skupiny propagující omezování, nebo naopak urychlování dopravy. Většina z nás se tak ztotožňuje s jedním, nebo druhým táborem, aniž by konkrétně přemýšlela, co přesně stojí rychlost a co naopak dostáváme za zpomalení.

Následující výpočet porovnává, kolik bezpečnosti nám zpomalení jízdy přináší a za jakou cenu. Pro kritické čtenáře dodejme, že autor nemá v tuto chvíli ponětí, co výsledky výpočtu přinesou, a navzdory křiklavému titulku ani zájem, aby poukazovaly na potřebu zrychlit, nebo naopak zpomalit. Jeho jediným přáním je, abychom – ať už se dohodneme jakkoli – posléze nechali technické podrobnosti na odbornících, kteří umějí vypočítat, kde můžeme zrychlovat s nejmenší ztrátou bezpečnosti nebo kde zpomalení přinese největší úbytek vážných nehod.

Rychlost, smrt, zranění

O nutnosti nějakého usměrňování toho, jak se na silnicích chováme, pochybuje málokdo. Lidé se totiž liší v tom, jaká rizika jsou ochotní podstupovat. Pokud se nechceme všichni vystavovat hrozbám, že nás skolí někdo, kdo je ochotný za rychlejší nebo zábavnější cestu platit větším rizikem nehody než my, potřebujeme pravidla takové ruské rulety nastavit pro všechny stejně.

Klíčovou hodnotou dopravy pro nás je čas, za jaký zvládneme svou cestu. I většina nerychlostních omezení nás v důsledku omezuje právě v té rychlosti nebo časové náročnosti: zákaz předjíždění nebo stopky prodlužují cestovní dobu, zákaz telefonování může znamenat, že zastavíme a o telefonát prodloužíme čas cestování… Rozhodující ale samozřejmě jsou limity samotné cestovní rychlosti.

Z hlediska optimalizace pomyslných nákladů společnosti i každého z nás by dávalo smysl hledět na zpomalení dopravy stejně jako jiná preventivní opatření. Pokud bychom se třeba dožívali zásadně vyššího věku, kdybychom jezdili po obcích šedesátkou a ušetřený čas strávili meditací nebo protahováním líného těla, byl by to důvod pro zrychlení dopravy. Pokud by naopak bylo z hlediska záchrany zdraví a životů lepší jezdit po městě čtyřicítkou a o čas ukradený pomalejší jízdou zkrátit pobyt v pohostinství, byl by dobrý nápad dopravu zpomalit.

Co stojí a dává padesátka v obcích?

Pokud bychom dojížděli padesát kilometrů, ujedeme za cestu tam a zpět sto kilometrů: řekněme, že pětasedmdesát mimo obec a pětadvacet v intravilánech. Při ideální jízdě maximální povolenou rychlostí strávíme cestou 75 : 90 + 25 : 50 hodin, tedy hodinu a dvacet minut. Pokud bychom po obcích jezdili šedesátkou, ušetřili bychom pět minut. V ideálním, hypotetickém případě, že bychom mohli šedesátku dodržovat při celém průjezdu obcemi, bez zpomalování, semaforů, zatáček.

Pokud bychom naopak v obcích jezdili konzistentně čtyřicítkou, trvala by nám cesta za ideálního předpokladu nebrždění o 7,5 minuty déle. Podobně by nám v ideálním světě ušetřilo pět minut i zrychlení z devadesátky na stovku mimo obce – a zpomalení na osmdesátku by nás naopak o 6,25 minuty zbrzdilo.

Zvýšení rychlosti na 60 a 100 km/h by při stokilometrové cestě ušetřilo deset minut. V ideálním světě, se kterým počítáme – v tom reálném spíš pět. Při snížení na 40 a 80 km/h, bychom naopak dojeli v ideálním světě téměř o čtrnáct minut později. Co by to udělalo s bezpečností?

„Zvýšení průměrné rychlosti o jeden km/h obvykle vyústí v tříprocentní zvýšení rizika nehody s úrazem a čtyř- až pětiprocentní zvýšení rizika nehody s úmrtím,“ uvádí nejjednodušší verzi takového výpočtu Světová zdravotnická organizace (WHO). Jedná se o starší data – nicméně letošní holandská analýza potvrzuje, že dřívější studie oproti těm současným vliv rychlosti nijak nepřeceňovaly. A data ji potvrzují. Například kanadské zvýšení povolené rychlosti na některých rychlostních silnicích ze 100 nebo 110 km/h na 120 km/h přineslo nárůst úmrtí o více než sto procent a nárůst zranění o třicet procent.

Podobné výsledky přinášejí i přesnější rovnice, s níž pracují odborníci dneska. „Vztah mezi rychlostí vozidla a rizikem nehody popisuje tzv. Nilssonův zákon: Pokud se zvýší průměrná rychlost, za nezměněných podmínek (např. infrastruktury) se zvýší počet nehod, zranění a úmrtí v poměrech (v₁/v₀) pro počet nehod, (v₁/v₀)² pro zranění, (v₁/v₀)³ pro těžká zranění a (v₁/v₀)⁴ pro úmrtí,“ vysvětluje Pavel Řezáč z Centra dopravního výzkumu. Stoupá totiž nejen počet nehod (bez mocniny), ale i jejich závažnost, která dál násobí následky už tak četnějších nehod.

Zpomalení na 40 a 80 km/h by ušetřilo 250 životů ročně podle modelu WHO a 240 životů podle modelu Nilssonova.

WHO

Při zpomalení by v obcích při zachování ideálního modelu umíralo o 40–50 % lidí méně – tedy asi 85–100 ročně namísto současných 169 obětí. Při zrychlení na šedesátku by naopak počet obětí narostl na nějakých 240–250 lidí. Mimo obec by se pak počet úmrtí při osmdesátce snížil o 40–50 procent z loňských 396 na nějakých 200–240, pokud bychom jezdili stovkou, zemřelo by naopak 550–600 osob.

Nilsson

Při zrychlení podle tohoto modelu by v obcích podle rovnice přibylo ze 169 obětí na 169 × (60 : 50)⁴ = 350; při zpomalení na čtyřicítku by se naopak snížil na 70. Mimo obce by pak zrychlení na stovku znamenalo 396 × (100 : 90)⁴ = 603 a zpomalení 260 úmrtí. Stále zachováváme onen předpoklad ideálního světa: v tom reálném by zvýšení rychlostního limitu mělo jak na dobu dojezdu, tak na bezpečnost vliv nesrovnatelně nižší.

Zrychlení na 60 a 100 km/h by naopak podobný počet životů stálo. Jenže je 240–250 životů za rok pro desetimilionový národ velká, nebo malá cena za desetiminutové zrychlení stokilometrové trasy? Kolik lidí, kolikrát a v kolika vesnicích by muselo zpomalit na čtyřicítku, aby zachránilo jeden život? Milion? Miliarda? Bilion? Biliarda? A naopak: kolik obcí by bylo možné projet šedesátkou za cenu jedné desetimiliontiny obyvatel Česka? Výsledky je zapotřebí přepočítat na pochopitelnější měřítka.

Kolik životů zachrání minuta zpomalené dopravy?

V Česku umírá na každou miliardu ujetých kilometrů 11,5 člověka. Jeden mrtvý tak odpovídá asi osmi procentům obětí miliardy ujetých kilometrů. O kolik bychom museli prodloužit dobu strávenou za volantem, abychom zvýšili bezpečnost o osm procent? Podle obou modelů bychom museli na miliardě kilometrů zpomalit přibližně o dvě procenta.

Pro zjednodušení si představme, že bychom byli jako společnost úplně pitomí, nenechali řešení na dopravních expertech a místo systému nastavovaného pro každý úsek silnice zvlášť rychlost snižovali plošně. Zároveň opět vynechme dálnice, kde je vztah složitější, protože s nárůstem povolené rychlosti rychle stoupají i rozdíly mezi skutečnou rychlostí konkrétních aut, což dále snižuje bezpečnost a kapacitu silnic, což se pak zpětně odráží i na rychlosti. Sedmdesátkou (kombinace obec & státovka) onu miliardu kilometrů ujedeme za 14,3 milionu hodin, takže zpomalení o dvě procenta činí 286 tisíc hodin řízení navíc: 17 milionů minut.

Průměrné oběti dopravní nehody přitom mohlo zbývat velmi přibližně 21 milionů minut života. Na silnicích umírá násobně víc seniorů než dětí – také spíš lidé, kteří obecně žijí rizikověji a méně zdravě. Pro hrubý odhad tak můžeme jako dobu života, o níž oběť dopravní nehody přijde, tři osminy průměrné doby dožití, tedy 30 let, jimž odpovídá asi šestnáct milionů minut.

Srovnání obou čísel přináší docela jasný závěr: koeficient ušetřeného času života a času stráveného za volantem činí 16/17. Desetinná místa v tak přibližném výpočtu nehrají roli: koeficient je zkrátka přibližně rovný jedné. Zpomalení, které pro nás znamená zdržení o jednu minutu, zachrání jednu minutu života obětí silniční dopravy. Aspoň statisticky.

Ke ztracenému životu je ale zapotřebí připočíst ztrátu všech pozůstalých, která se zdá být nevyčíslitelná. A také zranění: na každé úmrtí na silnicích připadá téměř pět těžce zraněných, mnohdy s trvalými následky například v podobě amputací nebo ochromení. Na druhou stranu zase každá taková ztráta zoceluje společnost: nutí nás se smířit s vlastní smrtelností a možná pomáhá těm, kdo se dožijí úctyhodného věku, mít ze svého úspěchu radost.

Z hlediska času ušetřeného rychlostí podotkněme, že těch 17 milionů minut strávených za volantem není ztracený čas, mozek ani při řízení nepřestává zpracovávat, co potřebuje, a člověk cítit, prožívat a moudřet. Možná by v dopravě nejvíc pomohlo, kdybychom uměli čas za volantem trávit užitečně a příjemně – a jezdit pomalu, aniž bychom tím ztráceli čas. Třeba nám jednou v bude policie rozdávat audioknihy.

Zvyknout se dá

Nemám ambice rozhodovat, jestli taková čísla volají po zrychlení, nebo zpomalení. Úmrtí a zranění nelze jednoduše přepočítat na ušetřený čas – byť se hodí mít o takovém údaji představu, třeba když se zrovna ploužíme třicítkou po centru obce. Shodneme-li se na tom, rád denně obětuji pár minut, abychom umírali méně: zprvu nekonečné třicítky v holandských a belgických obcích a sedmdesátky na státovkách mě přesvědčily, že si stačí zvyknout. A pokud chceme zrychlit, klidně trochu přišlápnu plyn: nepopírám, že by mi to občas pomohlo.

Abychom dostáli otázce naznačené v úvodu, doplňme, že z hlediska dlouhověkosti je omezování rychlosti dopravy méně efektivní než tělesné cvičení. Dvacet minut každodenního cvičení prodlouží život o rok, možná o dva: pokud budete cvičit od čtyřiceti do osmdesáti let, strávíte cvičením asi 300 tisíc minut – a na oplátku jich získáte 500 tisíc, možná až milion. Koeficient cvičení tak vychází lépe: minutou cvičení si prodloužíte život nejméně o minutu a čtyřiadvacet vteřin. Nic nám ovšem nebrání žít zdravě a jezdit u toho pomalu: naopak, inteligentní lidé žijí zdravěji a jezdí bezpečněji už dnes.

Ohodnoťte článek

-
4
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase... Více

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo