Óm. Zlý kapitalista zklidňuje zaměstnance meditací

Funguje meditace? Z pohledu neuropsychologie i psychiatrie ano. Meditace funguje desítky let jako léčba i prevence deprese a účinný prostředek snižování působení stresu na duševní i fyzické zdraví. Při depresi meditačně-psychoterapeutické programy zaberou asi u čtyřiceti procent klientů – srovnatelně s jinými způsoby léčby, psychoterapeutickými nebo farmakologickými, shrnuje podcast Britské psychologické společnosti. Za předpokladu, že je vede vzdělaný a zkušený terapeut.

Narozdíl od hub vždycky po ruce

Mechanismus, který se za meditací skrývá, známe. Omezení pozornosti věnované vnějším vzruchům v mozku snižuje činnost rozsáhlé sítě nervových center obstarávajících běžnou ostražitost. Biologicky se jedná v podstatě o protiklad stresu, podrobnosti popisuje libovolný úvod do fyziologie člověka. Nad rámec úvodů se ještě ukazuje, že meditace snižuje oxidační stres buněk, který je hlavní příčinou jejich poškozování a umírání. Některé výzkumy odhalují i pozitivní dopady na imunitní systém a zpomalení zkracování telomer: ochranných řetězců na koncích DNA, které považujeme za buněčnou míru stárnutí mozku a organismu vůbec.

Lékařské vědy by tak skutečně potvrzovaly, že meditace zpomaluje stárnutí – kdybychom si mohli být jistí, že to je pravda, a že je takový efekt smysluplně velký. Jenže tak to není. Příslušné účinky detekovalo jen pár malých studií – a meditací se zabýváme tolik, že je vysoce pravděpodobné, že by někdo aspoň jednou omylem naměřil i efekt, který neexistuje. A pokud existuje, může být tak malý, že nebude dávat nejmenší smysl se jím zabývat. Zatím víme, že meditace snižuje stres a jeho dopad na organismus, což účinně pomáhá při depresi – a až budoucnost ukáže, jestli se takový účinek může citelně projevit i na dalších úrovních, třeba té buněčné nebo imunitní.

Činností, které snižují stres, je nekonečná spousta. Meditace mezi ně patří – ale není jisté, jestli a za jakých okolností funguje líp než cokoli jiného. Takže nevíme, jestli meditace z hlediska prevence duševního nebo fyzického onemocnění přinese víc než hra na housle nebo sbírání hub. Její výhoda tak prozatím spočívá převážně v tom, že k ní nepotřebujete housle ani houby, což je zásadní třeba při odpočinku mezi korporátními meetingy.

Zlolajný aspirin

Právě průnik meditování do korporátní praxe je terčem silné kritiky. „Z meditace se stal cynický nástroj kapitalismu,“ tvrdí jeden z babišovských deníků v recenzi na knihu McMindfulness. Kritika neodborně vedených komerčních pseudomeditačních programů je samozřejmě oprávněná. Argumentace zlým kapitalismem, kterou autor knížky vysvětluje třeba v rozhovoru pro web The Nation, je ale postavená na hlavu.

Pokud se vám nelíbí, že někdo nechává svého psa celý den zavřeného nebo přivázaného, můžete za to chovatele kritizovat. Můžete tomu chtít zabránit, zakázat takové chování, zavřít místo psa majitele. Nebudete ho ale kritizovat za to, že tomu psovi koupil hračku. Samozřejmě nemusíte přijímat argumentaci, že hračka vynahradí omezení zvířete v pohybu. Přesto ale hračka zůstává hračkou, ať už se k psovi majitel jinak chová hezky, nebo ošklivě.

A totéž platí i o korporacích a meditaci: můžeme si myslet, že se ke svým zaměstnancům chovají zle, můžeme je chtít zavřít. Pokud ale aspoň trochu stresů a příkoří způsobených (?) svým zaměstnancům vyvažují nabídkou něčeho, co proti stresu chrání, je to samo o sobě přínosné. Pořád na ně můžeme nadávat, pořád je můžeme chtít zavřít – ale navzdory nabídce meditace, ne kvůli ní. Nabídka meditace bezpochyby korporacím prospívá, protože zaměstnance vybavuje zvýšenou schopností zvládat stres – což ale není důvod k jejímu zavržení.

Samozřejmě je dobré přemýšlet, co nám meditace jako společnosti přináší a k čemu její přínos využíváme. Úplně stejně, jako dává smysl uvažovat, jestli s vědomím, že nás aspirin ráno zbaví hlavobolu, večer moc nepijeme. Vinit aspirin z opilství nebo meditaci z nepříjemností korporátního prostředí už racionální není. Pokud nám aspirin pomůže dát se dohromady po opici a meditace po pracovním jednání, můžeme získaný klid využít k rozhodnutí o abstinenci nebo výpovědi.

Meditace nabízí způsob, jak se uklidnit a nevyplavovat noradrenalin a kortizol a nespouštět celou stresovou kaskádu, ať už je svět kolem jakkoli frustrující. Kritizovat její použití při odbourání korporátního stresu se podobá stížnosti „ta práce je blbá – a ještě navíc mi zaměstnavatel platí, čímž mě zákeřně poňouká, abych zítra přišel zas!“

Metoda. Bez spirituálních tlaků

Meditace není ani žádná východní magie nebo propagace náboženství, jak ji prezentují zase jiné kritiky. Většinu efektů bychom nejspíš našli i u křesťansko-židovských tradic – jen nám slova jako rozjímání, vigilie a modlitba nezní tak exoticky. Kdyby Kerouac napsal místo Dharmových tuláků Tuláky desatera, nejspíš bychom ho neznali, byť by mohl psát v podstatě o tomtéž.

I růženec nebo otčenáš umějí regulovat neurohormonální a imunitní funkce nebo kardiovaskulární soustavu. Křesťanské tradice jen nemáme tak dobře zmapované jako účinky meditace. Ze stejného důvodu, který nás přitahuje k čtení o Mayích nebo Aztécích, aniž bychom se stejně zabývali třeba kulturou cikánskou: zkrátka nám to připadá zajímavější. Kulturní odstup navíc usnadňuje vědecké zkoumání: uříznout z růžence kříž a nahradit modlitbu neutrálními mantrami by bylo pro část populace nepřijatelné.

Meditaci jsme naopak úspěšně přetavili v sekulární, standardizované techniky bez zásadního náboženského kontextu, který by ovlivňoval výzkumy nebo klinický účinek. Dokud existují sekty, které zakazují přijmout krevní transfuzi, jistě se najdou i takové, které budou zakazovat meditaci. Naopak to ale neplatí: zaměřené soustředění pozornosti nemá s náboženstvím nic společného a žádná náboženská přesvědčení nevyžaduje ani nepopírá.

„Výzkumy ukázaly, že meditace vede k posílení spirituality a že právě odtud pramení některé pozitivní dopady meditace,“ pochybuje Michal Kašpárek v článku Co kdyby Hitler meditoval o možnosti oddělit meditaci od náboženství. Jenže takové tvrzení ignoruje rozdíl mezi tím, co za spiritualitu považovali středověcí teologové a co spiritualitou myslí neurovědci jednadvacátého století, pročež směšuje jablka s hruškami.

Historicky spiritualita skutečně odkazovala k náboženství a ke kléru – jenže v neuropsychologii jí míníme něco úplně jiného, co naopak stojí vůči náboženství v opozici. „Spiritualitu považujeme za něco osobnějšího, co si lidé definují sami pro sebe, něco osvobozeného od pravidel, omezení a nároků spojovaných s náboženstvím,“ vysvětluje přehledová studie o spiritualitě v kontextu duševního zdraví.

Škály spirituality se skládají z otázek o existenciálním smyslu, vnitřním klidu a vztahu s ostatními. Pokud tak mindfulness meditace podporuje spiritualitu, jednoduše přispívá k vnitřní vyrovnanosti člověka, ať už se jedná o ortodoxního katolíka, nebo přesvědčeného agnostika.

Meditovat, nebo jít na houby

Blahodárné účinky meditace na duševní a zprostředkovaně i fyzické zdraví jsou prokázané. Jenže předpoklad nějakého účinku není všechno – ještě jde taky o jeho velikost. A tady už se jistota vytrácí. Zvažujeme-li klinické programy při depresích nebo jiných problémech, nemáme důvod předpokládat, že by ty meditační byly horší než jakékoli jiné. Nikdo ale neukázal, že by měly být významně lepší. A totéž platí i v obyčejném životě: máme důvody předpokládat, že meditace trochu napomůže zachování zdraví – což ale víme i o řadě jiných činností, které člověku přinášejí radost a klid.

Když jsem se ptal neuropsycholožky Lotte Berkové, která zkoumá účinky meditace na mozek, proč bych měl radši strávit večer meditací než se jít projít, přesvědčila mě jen částečně. Na procházce se můžu vztekat kvůli něčemu, co se mi přihodilo v práci, zatímco mditování tomu zamezí, odpověděla. Navíc známe ony pravděpodobné účinky meditace na psychiku, mozek, imunitu a tak dále. Jenže srovnání „povedené“ meditace s „nepovedenou“ procházkou je argumentační faul. A o blahodárnosti účinků meditování pro duševní, fyzické i buněčné zdraví nepochybuju, nicméně nikdo neprokázal, že bychom je měli brát vážněji něž doporučení fyzioterapeutů a kardiologů, že je zdravé se procházet.

Bližší mi tak zůstává shrnutí v závěru britského podcastu: Meditace je podle všeho užitečná. Pokud je vám to příjemné, meditujte. A pokud není, dělejte něco jiného, protože důkazy o tom, že by meditace nabízela významně víc než jiné zdravé a příjemné činnosti, minimálně zatím neexistují.

Budoucnost meditace

Věštíme z kávové sedliny

Střízlivý pohled založený na vědeckých důkazech se v roce 2019 musí smířit se závěrem, že preventivní přínos pravidelné meditace nejspíš není horší než přínos jiných zdravých činností. Jenže nepřinese blízká budoucnost důkazy o její nadřazenosti? Lógr dnešní kávy mi vyjevil tři trendy vedoucí k přesvědčení, že meditační bublinu čeká v řádu jednotek let splasknutí – které ale bude mírnější, než jaké očekávají skeptici:

• Zlepšování technických i analytických metod nám umožňuje prokazovat efekty, které bychom před pár dekádami nenašli. Roste odborná i společenská poptávka po prevenci a neinvazivních metodách léčby. Po dekádách štědrého financování s minimálními výsledky roste taky skepse k vývoji farmakologické léčby například demencí. A do třetice roste naše poznání propojení sociálních, psychologických a biologických procesů společně s vlnou výzkumů v oblastech jako psychoneuroimunologie, psychoneuroendokrinologie, psychokardiologie a podobně. Sečteno a podrženo: stoupá zájem o všechno, co s medicínskými souvislostmi meditace souvisí.
• Meditace je předmětem intenzivního výzkumu napříč různými obory, od psychologie přes epidemiologii po biochemii a epigenetiku. A dílčí závěry jsou vesměs pozitivní: meditace snižuje depresivitu, meditující lidé jsou zdravější, meditace ovlivňuje imunitní procesy nebo látky navázané na DNA a tak dále. Každá jednotlivost by mohla mít řadu různých vysvětlení, nicméně dohromady tvoří docela přesvědčivý důkazní řetězec. Podstatnou část takových účinků navíc vědci odhalili opakovaně, takže spíš než důkazy o jejich existenci chybějí detaily. Obrovské množství různých meditačních technik a škol vynásobené množstvím různých biomarkerů, nemocí a možností užití neumožňuje jednoduché závěry jako „meditace funguje“. Syntéza různých informací nicméně už probíhá. Jakmile její plody uzrají, můžeme vytvořit standardizované protokoly, jak meditaci využít – a ty pak lze klinicky ověřit a spočítat velikost účinku, o níž nám jde. Některé efekty se jistě nepotvrdí nebo budou příliš slabé – bublina splaskne. Jiné se ale nejspíš potvrdí.
• Přínos meditace pro člověka v čase roste a poroste dál. Přínos preventivních zákroků se odvíjí od života společnosti. Tabletky celaskonu příliš nepomohou ve společnosti živící se čerstvou zeleninou, zatímco před pár staletími mohly ve velkém zachraňovat životy námořníků a vojáků. Stejně tak i meditace prospěje spíš společnosti, která neustále roluje sociálními sítěmi a odpovídá na e-maily i na záchodě. Zároveň se prodlužuje doba dožití, obrovskou spoustu zdravotních potíží umíme napravit – a s tím roste význam nespecifických preventivních opatření jako je meditace.