Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Management teroru. Jak se zbavit lidí, když je nesmíte propustit

Když jsou zaměstnanci nedotknutelní, uděláte jim ze života peklo: někteří dobrovolně odejdou dveřmi, někteří bohužel oknem. Během tří let si na život sáhlo devatenáct zaměstnanců francouzského Télécomu. Soud po letech rozhoduje, zda na tom nesou vinu jeho tehdejší manažeři.

Na pracovní schůzi v září 2009 oznámili Yonnelu Dervinovi rozhodnutí o přesunu na méně významnou pozici oficiálně. Dervin se omluví kolegům, vytáhne nůž a přímo před jejich zraky si ho zabodne do břicha. Pro firmu pracoval bezmála třicet let, nastupoval v osmnácti. Zranění přežije a o Télécomu napíše později knihu výmluvného názvu: Ils m‘ont détruit!Zničili mě!

Třiapadesátiletý Laurent stojí v červenci 2008 u vlakových kolejí a telefonuje se zástupcem odborů. Slova „už je tady vlak“ byla jeho poslední. Během předcházejících tří let byl často na neschopence, podle posudku lékaře nebyl schopen vykonávat práci na pozici, na kterou ho v roce 2003 přesunuli. Pro Télécom a jeho předchůdce pracoval třicet let.

Brutální způsob sebevraždy si zvolil šestapadesátiletý Rémy Louvradoux. V dubnu 2011 se na předměstí Bordeaux upálil přímo před svým někdejším pracovištěm. Pro firmu pracoval přes třicet let.

Nový zážitek z telekomunikací

Jde celkem o 39 poškozených zaměstnanců, devatenáct z nich si v letech 2008–2011 vzalo život. Další se o to pokusili, jiní trpí depresemi nebo jsou v pracovní neschopnosti. V dopisech na rozloučenou se opakovala obvinění nadřízených.

Slyšení u prvoinstančního soudu proběhlo až letos, od května do poloviny července. Na lavici obžalovaných usedl bývalý výkonný ředitel společnosti Didier Lombard a dalších šest manažeřů. Rozsudek se očekává na konci roku.

Vedení France Télécom (dnes Orange) se zhruba před patnácti lety rozhodlo zbavit podstatného množství zaměstnanců a pro dosažení tohoto cíle se uchýlilo k drsným metodám. Mnoho zaměstnanců bylo přeřazováno na jiné pozice, na které jim chyběla kvalifikace, takže se hroutili při plnění nezvladatelných úkolů. Jiní byli degradováni na nižší pozice a rázem se ocitali pod svými někdejšími podřízenými. Další museli o svoji pozici znovu oficiálně žádat.

Techniky pro odrazení zaměstnanců vycházely ze dvou firemních projektů – ACT (Příprava a kompetence pro transformaci), a zejména projektu s vypovídajícím názvem NExT (Nový zážitek z telekomunikací). Jejich duchovním otcem byl Didier Lombard, tehdy čerstvě jmenovaný výkonný ředitel. Když zaměstnanci začali páchat sebevraždy, Lombard ve svém komentáři k nastalé situaci použil spojení „móda sebevražd“, kterým pobouřil veřejnost.

Podle informací francetvinfo.fr byla v roce 2005 byla při Télécomu dokonce založena speciální škola managementu, kde se manažeři učili způsoby, jak donutit své podřízené k podání výpovědi. Padaly zde údajně rady jako uložit podřízenému nesplnitelný úkol, případně odnést mu židli a dát mu tím najevo, že jeho místo se ruší. V souvislosti metodami používanými ve francouzském Télécomu se mluví o „managementu teroru“.

Odstátňování telekomunikací ve Francii

Logo státní organizace PTT – původně Pošta, telegraf, telekomunikace

Logo státní organizace PTT – původně Pošta, telegraf, telekomunikace

Předposlední podoba loga France Télécom, r. 2000

Předposlední podoba loga France Télécom, r. 2000

Telekomunikace byly ve Francii celé dvacáté století v rukou státu. Nejprve byly spolu s poštou a telegrafními službami přímo součástí státní správy. To skončilo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy, aby Francie vyhověla evropské direktivě, která si žádala zavést konkurenci na trh s telekomunikačními a poštovními službami, vznikly státní podniky France Télécom a La Poste. Při tomto přerodu stávajícím zaměstnancům zůstal status státního zaměstnance, s výhodami, které z toho plynou. Na konci tisíciletí se ze státního podniku stává akciovka, nejprve je stát jediným akcionářem, do roku 2004 drží nadpoloviční podíl.

V roce 2000 si France Télécom za velké peníze koupí britského mobilního obra Orange a pořídí si ještě řadu dalších akvizic, po kterých se stává čtvrtým největším operátorem na světě. Dluhy ho ale srážejí na kolena. V září roku 2002 se jedna akcie Télécomu prodává za necelých sedm eur. Na jaře roku 2000 to bylo přes dvě stě. Firma je druhým nejzadluženějším podnikem na světě.

Logo současné společnosti Orange

Logo současné společnosti Orange

V roce 2006 přichází podnik s dvouletým plánem Nouvelle Expérience des Télécommunications (Nové zážitky z telekomunikací). Ten má podnik finančně ozdravit, sjednotit a setřídit roztříštěnou nabídku telekomunikačních služeb od pevných linek přes mobily po internet, a především: snížit náklady na mzdy. Plán je minus deset procent zaměstnanců – v absolutních číslech 22 tisíc.

Dveřmi nebo klidně oknem

Při propouštění zaměstnanců stály Télécomu v cestě dvě překážky.

Zaprvé tu byli někdejší státní zaměstnanci. Legislativa neumožňovala propustit je z ekonomických důvodů. A zadruhé to byla představa odstupného, které by podnik musel vypovězeným zaměstnancům vyplácet. Řešení bylo v obou případech stejné: zaměstnanci musí výpověď podat sami, „dobrovolně“.

Lombard tehdy na konferenci v Paříži před zhruba dvěma stovkami manažerů prohlásil: „Už nemůžeme být matkou kvočnou [...] Odchod těch 22 tisíců lidí v roce 2007 už nějak zařídím, ať už to bude dveřmi, nebo oknem.“

Finmag na léto!

Finmag předplatné

Rozhovory. Roadrunnera Lukáše Hejlíka stíhá Ondra Tůma. Beep beep. Dobrý stres není, říká Michalu Kašpárkovi bioložka Julie Dobrovolná. Ale ani špatný.

Komentáře. Zuzana Fuksová o mužích, co mají v hubě feminismus a doma ficku. Zeman nesložil přísahu do rukou šéfa Senátu, ale do mikrofonu: Petr Němec o doslovném čtení Ústavy. Zákon proti šmejdům nefunguje, Janek Rubeš směnárny vzdává.

Téma: DIGI. Co po platebních kartách a aplikacích? Křižáci, tátové fintechu. Lék na pirátství: stream. České ropoznávání hlasu u německé kriminálky.


Od rodinné atmosféry k noční můře

Osudy devatenácti zaměstnanců, kteří si vzali život, popsal deník Le Figaro. Většině z nich bylo kolem padesáti let, některým zbývalo jen několik málo let do důchodu. Většinou to byli muži, mnoho z nich pracovalo pro společnost desítky let.

Třináct z nich mělo status státního zaměstnance. Právě státních zaměstnanců se podle Ivana du Roy, autora knihy o drsných metodách manažerů Télécomu, nejvíc týkaly pocity nedocenění, ponížení nebo neužitečnosti. V rozhovoru pro deník Le Monde uvedl, že tito lidé, kteří pro Télécom, respektive jeho státního předchůdce pracovali dlouhá léta, měli pocit značné osobní investice a ke společnosti je pojilo citové pouto.

Du Roy se domnívá, že špatná atmosféra v Télécomu se ale podepsala na všech, nejenom na státních zaměstnancích. Relativně psychicky náročná je podle něj například práce v callcentrech, kde naopak často pracují mladí lidé. Agresivní metody managementu, například časté přesuny na jinou pozici, zasáhly nakonec všechny. Značná část z těch, kteří spáchali sebevraždu, trpěla v předcházejících letech různými zdravotními problémy včetně depresí nebo jiných psychických onemocnění, vyvolaných nebo vyostřených stresem spojeným s restrukturalizací společnosti.

Yonnel Dervin ve zmíněné knize Zničili mě! popisuje změnu atmosféry podniku. Už jeho otec pracoval pro státní telekomunikace a on ho jako dítě během prázdnin doprovázel při instalacích telefonních kabelů. Bylo to v sedmdesátých letech, kdy Francie doháněla deficit v telekomunikační infrastruktuře, kabely se natahovaly i na vesnici, vznikala jedna z nejhustších sítí telefonních linek na světě. Telekomunikační společnost si procházela obdobím slávy a její technici byli takřka jako hrdinové.

Oficiálně mladý Dervin do státních telefonní společnosti nastoupil v roce 1981 a postupně se vypracoval na respektovanou pozici technika v telefonní ústředně. Zlom podle něj nastal, když se Télécom postupně privatizoval. Když mu nadřízení naznačili, že bude přesunut do callcentra, vyvolalo to u něj otřes. K psychické nestabilitě dlouhodobě přispíval i manažer, který Dervina i jeho kolegy neustále „špehoval“.

Exemplární tresty?

Žalobu proti Télécomu podala v roce 2009 odborová organizace Sud PTT. Jejím iniciátorem byl zástupce odborů Patrick Ackermann. K Sud PTT se později připojily i další odborové organizace. Na samotné slyšení se ale čekalo dlouhých deset let. Sestavení spisu obžaloby si žádalo analýzu velkého množství dokumentů a shromáždění výpovědí mnoha zainteresovaných osob. Podle Patricka Ackermanna také obvinění, zejména pak Lombard, podnikali různé kroky k odsunutí jednání.

Státní zastupitelství v Paříži požaduje pro Lombarda a další dva bývalé šéfy Télécomu maximální trest, jaký se dá uštědřit za psychické obtěžování, tedy rok odnětí svobody a pokutu ve výši 15 000 eur. Čtyřem dalším manažerům hrozí osm měsíců odnětí svobody a pokuta ve výši 10 000 eur, samotné společnosti pak pokuta 75 000 eur. Rozsudek bude znám 20. prosince letošního roku.

Rozhořčení nad výší navrhovaných trestů za všechny vyjádřil Raphaël Louvradoux, jehož otec se v roce 2011 upálil. Podle něj je chyba, že soud posuzuje celý případ jako psychické obtěžování, za které hrozí relativně nízké tresty. Louvradoux se jménem své rodiny k případu vyjádřil následovně: „Domníváme se, že reakce soudu, když odhlédneme od jeho pomalosti, je nepřiměřená vzhledem k hrůznosti a vážnosti faktů. Utvrzuje viníky v pocitu beztrestnosti. Jejich propracovaný plán zasáhl obrovské množství lidí a měl za cíl dotlačit je až ke zdi. Věděli, že může zabíjet.“

Může se zdát překvapivé, že k tak rozsáhlému případu pracovní šikany došlo právě ve Francii, kterou si spojujeme s aktivními odbory a propracovanou legislativou ochrany zaměstnanců. Paradoxně to byly ale právě zaměstnanecké jistoty a status nepropustitelného státního zaměstnance, co věc tolik vyostřilo. Důvody k propouštění byly racionální: vysoké dluhy a reakce na změny na trhu, kde ubývala poptávka po pevných linkách a zákazníci se mnohem víc zajímali o mobilní služby. Management teroru se tím ale prostě omluvit nedá.

Agáta Lukášková

Agáta Lukášková

Vystudovala překladatelství na Univerzitě Karlově a absolvovala stáže na univerzitách v Poitiers a v Moskvě. Po skončení studií pracovala v mezinárodních firmách pro francouzské klienty. Ráda čte. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 42 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 28. 8. 2019 07:30

To je názorná ukázka, kam společnost zavedou státní regulace. Nejsložitější zákoník práce na světě plus tamní odbory dokáží zničit jakoukoliv firmu a není tedy divu, že ty firmy dělají zoufalé věci, aby se tomu ubránili. Kdyby bylo propouštění považováno za normální věc, tak by s tím všichni počítali a nikdo by se kvůli tomu nesebevraždil. Teď francouzská vláda jistě přijde s nějakou další regulací proti sebevraždám. Nikde to není velká sláva, ale Francie je opravdu nemocná země.

+71
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK