Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ekonom, který se nechce špinit s minulostí, by neměl předpovídat budoucnost

Pro dvě generace ekonomů (i řady jiných společenských vědců) byla historie čímsi přízemním. Měla příliš daleko k jejich vzletným nebo odtažitě abstraktním teoriím. Jejich škoda – historie se sice neopakuje, ale rýmuje se.

Možná je to výrok fyzika Nielse Bohra, možná baseballisty Yogiho Berry, možná – a to je nakonec nejpravděpodobnější – to řekl někdo úplně jiný: Něco předpovědět je těžké, zvlášť když jde o budoucnost. A rozhodně to platí pro ekonomické, společenské i politické jevy. Nevěříte? Zeptejte se laureáta Nobelovy ceny, ekonoma Paula Krugmana. V listopadu 2016, ten den, kdy Donald Trump vyhrál volby, v The New York Times předpověděl, jak se svět záhy propadne do krize, ze které se trhy „už nikdy nemusí vzpamatovat“.

Ještě pořád na tu krizi čekáme.

Hezky to vystihl jiný ekonom a nobelista Paul S. Samuelson: „Burzovní indexy na Wall Street předpověděly devět z pěti posledních recesí!“

Krugman samozřejmě není jediný. V listopadu 2006 se Alan Greenspan, který nedlouho předtím rezignoval na funkci šéfa americké centrální banky, nechal slyšet, že pokud jde o propad cen nemovitostí, „to nejhorší je za námi“. Víc se plést nemohl.

Jak je vidět, i ti bystřejší z nás jsou často po svých předpovědích nebo dohadech nachytaní na švestkách.

Letitá tradice

Odjakživa prahneme po tom znát budoucnost, jak ostatně dokazuje role věšteb v mnoha náboženstvích. Poptávka po věštcích se dávno přelila do ekonomiky, politiky a společenských záležitostí – a je dost těch, kteří ji rádi uspokojí. Neexistuje žádný modus operandi, který by zaručil úspěch a neexistuje vzdělání nebo zkušenost, které by zajistily, že předpovědi stoprocentně vyjdou, jako historik jsem ale přesvědčený, že rizika předpovídání může snížit několik jednoduchých nástrojů, které historici používají, a trochu lepší povědomí o minulosti.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

Janek Rubeš, čistič. Když turista před cestou do Prahy dělá rešerše, na webu na něj musí narazit. A má šanci, že i v terénu. Třeba jak kleštěmi štípe zámek, kterým svou lásku stvrdili milenci z Koreje.

Turisti & love. Jirka Hovorka z Peníze.cz ví, kolik peněz se u nás točí v turistickém průmyslu. Kdo, kam. Co utratí. Odkud je. Překvapí počet turistů z Koreje. Asi nedělají rešerše.

Česko pro Čechy. Kašpárek provádí po našich městech, Anna Urbanová po poutních cestách. A tipy na cestování, které přežijou děti i rodiče.


Než se ale dostanu k historii a historickému aparátu, chtěl bych poukázat na to, že Krugman a Greenspan byli se svými chybnými předpověďmi pokračovateli dlouholeté tradice. Ekonom Ravi Batra napříkad v letech 1989 a 1999 vydal úspěšné knihy, které na roky 1990 a 2000 nesprávně předpověděly globální krizi. V roce 1992 přišel ekonom z MIT Lester Thurow s bestsellerem Head to Head (Proti sobě), podle kterého Čína „nebude mít v první polovině 21. století podstatný vliv na světovou ekonomiku“.

A abych se vyhnul nařčení z toho, že jsem si zasedl na ekonomy, nemůžu nezmínit pár osobností jiných společenských věd. Jako zářný příklad poslouží politolog Francis Fukuyama. Ve svých oslavovaných knihách vydaných mezi lety 1989 a 1992 Fukuyama čtenářům vysvětloval, že dějiny dospěly do své poslední fáze, kdy liberální demokracie a volnotržní kapitalismus triumfují nad autoritářstvím a socialismem a co nevidět zavládnou na celém světě. Jejda.

Historie? Vždyť jsou to jen historky

Blízko k předpovídání jako takovému má taky něco, čemu bychom mohli říkat autoritativní tvrzení se zásadními důsledky. V roce 1960 napsal sociolog Daniel Bell knihu, v níž tvrdil, že éra ideologie na Západě skončila. Ve stejném roce psal jeho přítel, politický sociolog Seymour Martin Lipset, že „fundamentální politické problémy, které přinesla průmyslová revoluce, jsou vyřešené“. O pár let dřív harvardský ekonom John Kenneth Galbraith ve své knize Společnost hojnosti (The Affluent Society, 1958) prohlásil, že chudoba ve Spojených státech se ze zásadního strukturálního problému stala „prakticky okrajovou“.

Vraťme se nicméně k historii a nástrojům historiků. Ty v posledních letech z různých důvodů přestaly být „pod úroveň“ ekonomů i dalších společenských vědců. Stalo se to po dlouhé době, kdy se nejen historie, ale i historicky zaměřená práce v samotných sociálních vědách často znevažovala jako nedostatečně teoretická, příliš induktivní, neaxiomatická – poněkud ad hoc – a příliš zaměřená na „anekdotičnost“, „pouhé“ události a „izolovaná“ fakta, oproti úmyslně zjednodušeným generalizacím známým jako „stylizovaná fakta“, které řada společenských vědců preferuje.

Historie byla záležitostí antikvářů, „děsně out“, jak by řekli mladí lidé předtím, než tenhle pojem sám vyšel z módy; každopádně nic pro seriózní výzkumníky v ekonomii a dalších společenskovědních oborech. V důsledku toho v oboru ekonomie celou jednu nebo dvě generace upadala jak ekonomická historie, tak zejména historie ekonomického myšlení.

Servírujeme svět!

Chytré čtení na víkend

Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek? 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Čtení na víkend

 

Historie se vrací

Co tedy stojí za nedávnou změnou kurzu? Byla to především recese – neboli „malá Velká hospodářská krize“, jak ji v roce 2011 nazval Krugman – která několika významným ekonomům jako Ben Bernanke, Carmen Reinhartová, Ken Rogoff nebo Barry Eichengreen připadala v mnoha ohledech podobná finančním krizím v minulosti. Roli ale hrály i další faktory, mezi jinými obecný ústup od globalizace a obrození nacionalistických i autoritářských hnutí po celém světě, které znamenalo cinkání umíráčku pro Fukuyamův vlídný nový svět. Patřil k nim i ohromující (a nepravděpodobný) mezinárodní úspěch knihy francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století (2013), která sledovala trajektorii ekonomické nerovnosti v posledních dvou stoletích a využila ji jako argument proti nerovnosti panující dnes. A s tím, jak se vrátila „historie“, vrátilo se do jisté míry i přijímání historických postupů sociálními vědci. Ti, byť třeba jen zhruba, chápou, že i když se historie nemusí opakovat, často se může rýmovat, jak (by možná) řekl Mark Twain.

Přimíchej trochu minulosti…

Kdyby ekonomie nebyla opustila historii ekonomického myšlení, víc odborníků si mohlo vzpomenout na slova velkého rakouského ekonoma Josepha Schumpetera. Ten ve své History of Economic Analysis (Dějiny ekonomické analýzy, 1954) k tématu poznamenal, že to, co dělí „vědecké“ ekonomy od ostatních, je „ovládnutí technik, které můžeme zařadit do tří skupin: historie, statistika a ‚teorie‘“. Podle Schumpetera „tato trojice tvoří to, co můžeme nazvat ekonomickou analýzou (…) Z těchto základních oborů je ekonomická historie – která se promítá do současnosti a obsahuje ji – zdaleka nejdůležitější.“

Ani teorie, ani statistika, ale historie – to, co se stalo, a proč. Teorie a statistika můžou sice pomoct najít odpovědi na otázky „proč“, napřed ale musí přijít systematické zkoumání toho, „kdo, co, kde, kdy a jak“ – údajně všedních otázek, které celá řada ekonomů k vlastní škodě dlouho opomíjela. Pokud by se k historii nestavěli opovržlivě nebo ji nebrali jako v nejlepším případě okrajovou, přišlo by víc z nich v době předcházející finančnímu krachu v letech 2007 až 2009 na to, že se možná od minulých krizí, jak podotýkají Reinhartová a Rogoff, zase tolik neliší.

Jistě, Reinhartová a Rogoff netvrdili, že finanční krize let 2007 až 2009 byla nachlup stejná jako krize v minulosti. Věří ale tomu, že přítomnost není na ničem nezávislá, ale že je ukotvená, a že na minulosti nejen záleží, ale že může poskytnout cenné lekce těm, kteří ji systematicky, nebo aspoň disciplinovaně, studují. Jinými slovy: ekonomové – ale také sociologové a politologové – by udělali dobře, kdyby doplnili svůj tradiční přísně analytický přístup trochou historického myšlení. Nebylo by zlé, kdyby se na úvod seznámili třeba s klasickým dílem Richarda Neustadta a Ernesta Maye Thinking in Time: The Uses of History for Decision Makers (Myšlení v čase: Jak použít historii v rozhodování, 1986). Vybavilo by je nástroji, které pomůžou vyvarovat se předpovídacích přehmatů a autoritativně znějících omylů způsobených zoufale neúplnými informacemi, chybnou lineární extrapolací, zavádějícími historickými analogiemi a chabými „stylizovanými fakty“.

… a pokud na to nemáš, nebuď aspoň tak rezolutní

Historické myšlení samozřejmě zahrnuje časový i kontextuální rozměr, navíc často vyžaduje nemalou dávku empirického zkoumání. Hledání, sestavování, analýza a vyvozování závěrů z důkazních materiálů, kterým historici říkají data, není pro slabé povahy, nebo přesněji řečeno pro ty, kterým na ně chybí potřebný čas.

Podtrženo sečteno: těm, kteří v ekonomii předpovídají budoucnost, by se před věštěním z jejich křišťálových koulí hodilo zamyslet se o něco víc nad historií. Samozřejmě si uvědomuju, jak těžké je dělat předpovědi, zejména pokud se týkají budoucnosti, takže ještě jedna poznámka: pokud ekonomické vědmy nechtějí historicky přemýšlet ani pečlivěji používat empirická data, měli by aspoň zajistit své sázky. Jak loni doporučoval jeden článek v The Wall Street Journal, dávejte svým odhadům pravděpodobnost 40 procent. Pokud se předpověď vyplní, budete vypadat dobře. Pokud ne, můžete vždycky říct: „Vždyť je přece jasné, že šlo jen o jednu z pravděpodobných možností“. Kdyby to v roce 2016 udělal Paul Krugman, možná by tehdy vyvázl se ctí.

Z originálu, který v licenci Creative Commons vydal AEON.co, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský

Aeon counter – do not remove
Peter A.  Coclanis

Peter A. Coclanis

Peter A. Coclanis je profesor historie na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill. Zabývá se zejména ekonomickou, obchodní a demografickou historií. Je spoluautorem knihy Plantation Kingdom: The American South and Its ... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 19 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 2. 7. 2019 14:55

Oni možná i někteří politici chtějí, aby je lidi měli rádi.

Ale to přeci ještě nic nezaručuje.

Politik uvažuje dopředu v řádu měsíců, maximálně jednotek let. Takže může dělat opatření, která mu krátkodobě zvednou popularitu - např. litr penzistům, přestože ekonomové varují, že se penzijní systém řítí do záhuby - ale to je jedno jak politikům, tak i těm penzistům, které také delší perspektiva nezajímá. Navíc nemají ekonomické vzdělání, tak neposoudí, zda má pravdu politik s "ono nebude tak zle", nebo ekonom "státní finance směřují do zdi". A člověk vždy raději věří tomu, kdo říká pro něj něco výhodného.

Navíc zde je "tragedie obecní pastviny": penzista (a každý čerpač z rozpočtu) ví, že co neurve on hned teď, tak urve někdo jiný (neušetří se, utratí se to tak jako tak, jen to vyzobe někdo jiný).

Celá demokracie je jen o tom, že se lidi spikávaj do klik, které se následně perou o to, která zájmová skupina dostane kolik na úkor které jiné skupiny.

+14
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 2. 7. 2019 12:40

Nu, dobře. Opět, dejme tomu, že jediným receptem, jak může vláda řešit krize a obecně ekonomiku, je nedělat nic a v ekonomice se vůbec neangažovat. Dejme tomu.

Pak je to jednoduché. Země, která přijme tento přístup, začne záhy ekonomicky prosperovat, a občané budou vládu, která se ekonomikou nebude zabývat, milovat. A to přece všichni politikové chtějí, protože chtějí být voleni svými milujícími voliči.

To ovšem potom není jasné, proč tak jednoduchou metodu aspoň jedna země nevyzkoušela.

Lépe řečeno, ono to je jinak, tuto metodu zkoušejí dnes a denně země, kterým se říká "failed states", například Libye, Irák nebo nebo Nigérie. Tam je stát tak slabý, že na nějaké ingerování do ekonomiky nemá nejmenší sílu. Přesto nás, odporné etatisty, ty země nějak nepředhánějí. Jen jestli v tom nebude nějakej háček...

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK