Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Snižovat emise? Kecy vyjdou levněji

Klimatická změna je reálná. Řešení je přechod na zelenou energii. Jenže aby byl skutečně možný, musíme nejdřív cenu zelené energie srazit pod cenu energie z fosilních paliv. Do té doby jsou všechny velkolepé plány na snižování emisí jen velikánské řeči s malinkatým dopadem.

Britský parlament začátkem května deklaroval, že planeta čelí „klimatické krizi“. Velká Británie je – po městech jako Los Angeles, Londýn, Vancouver a Basilej – první stát, který něco takového udělal. Ta deklarace reprezentuje všechno, co je s klimatickou politikou špatně: politici straší grandiózními prohlášeními odtrženými od ekonomické reality a vzdálenými od opravdového řešení problému.

Politická rétorika je levná, na rozdíl od radikálního snížení emisí oxidu uhličitého, to zůstává nesmírně drahé a technologicky náročné. Nakonec – snižování emisí se slibuje (a většinou neděje) už od „Summitu Země“ v Riu de Janeiru v roce 1992.

Kdo to zaplatí?

K ambicióznímu cíli snížit do roku 2050 emise CO2 na čistou nulu, který prosazují ekologičtí demonstranti, jako je skupina Extinction Rebellion, se hlásí politici celého světa včetně několika kandidátů na prezidenta USA. Jak demonstrantům, tak politikům se dostává obrovské pozornosti – jenže to, co navrhují, by znamenalo náklady vyšší, než je naprostá většina voličských skupin byla ochotná zaplatit.

Průzkumy veřejného mínění sice ukazují, že lidé se klimatickými změnami znepokojují a jsou ochotni na jejich řešení obětovat jistou, spíš skromnou částku, ale za vzdělání, zdraví, pracovní příležitosti a sociální podporu chtějí utrácet víc. Například většina Američanů je ochotná platit za boj proti klimatickým změnám až 200 dolarů ročně; v Číně se tato částka pohybuje kolem 30 dolarů. Britové nejeví ochotu v zájmu boje proti klimatickým změnám výrazně omezit své jízdy autem, létání ani spotřebu masa. A třebaže německá vláda upřednostňuje klimatickou akci natolik, že svolala „klimatický kabinet“, pouhá jedna třetina Němců podporuje kontroverzní návrh daně na snížení globálního oteplování.

Propast mezi politiky a občany je nejpatrnější ve Francii. Vláda slíbila, že do roku 2050 výrazně sníží emise CO2 – ale její slib se ukázal jako trapně planý. Za vlády prezidenta Emmanuela Macrona nebyla přijata téměř žádná smysluplná opatření. Je to proto, že do ulic vytáhlo protestní „hnutí žlutých vest“, které protestovaly proti zvýšení daně z pohonných hmot. Ta neúnosně zatížila lidi ve venkovských oblastech, odkázané na automobily.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Francie není jediná země, která za svými nadnesenými sliby zaostává. Nedávná analýza ukázala, že ze 185 států, které v roce 2015 ratifikovaly pařížskou klimatickou dohodu, jich své závazky skutečně plní pouhých 17, mezi kterými je i Alžírsko nebo Samoa.

Dosáhnout nulových, čistých emisí by ovšem stálo ne o trošku víc, než jsou lidé ochotní. Stálo by řádově víc. Tak například hlavní ekonomické modely hodnotící plán Evropské unie snížit do roku 2050 emise o „pouhých“ 80 procent odhadují průměrné roční náklady na nejméně 1,4 bilionu dolarů ročně. A relativně neambiciózní závazek Mexika snížit emise do roku 2050 o 50 procent pravděpodobně přijde na 7–15 procent hrubého domácího produktu.

Když si novozélandská vláda vyžádala analýzu svého slibu stát se do roku 2050 uhlíkově neutrální zemí, zjistila, že roční náklady na splnění tohoto cíle by do roku 2050 i každý následující rok byly vyšší než celý současný rozpočet země. A to odhad navíc předpokládá, že se politické plány budou realizovat nejefektivnějším možným způsobem. To samozřejmě ve skutečnosti žádná vláda nedokáže, takže náklady na dosažení uhlíkové neutrality by se snadno mohly zdvojnásobit. (Novozélandská vláda přesto ve své politice dál pokračuje na plný plyn.)

Náklady spojené s výraznějším omezováním emisí jsou tak vysoké proto, že jsme všichni bezvýhradně odkázaní na fosilní paliva. Zelené alternativy včetně sluneční a větrné energie jim obecně nedokážou konkurovat. Politika, která občany a firmy nutí přecházet na nezralé technologie, v důsledku zpomalí růst a prohloubí energetickou chudobu.

Hledá se levná zelená

Proto je také svět s „energetickým přechodem“ mnohem víc pozadu, než si většina lidí uvědomuje. Slunce a vítr v současnosti zajišťují zhruba procento globálně spotřebované energie a Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2040 to bude pouhých 4,1 procenta. Václav Smil, oblíbený energetický expert Billa Gatese, uvádí, že „prohlášení o rychlém přechodu na společnost s nulovými emisemi uhlíku jsou obyčejný nesmysl“, a dodává, že „ani výrazně urychlený posun k obnovitelným zdrojům by nedokázal v brzké době fosilní paliva v globálním energetickém mixu převážit – rozhodně ne do roku 2050“.

Mnohé dnešní panické politické deklarace a klimatické protesty vyvěrají z všeobecného přesvědčení, že Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) oznámil, že nám na záchranu planety zbývá pouhých 12 let. To je přinejlepším zásadní nepochopení toho, co IPCC skutečně říká. Panel byl požádán, aby stanovil, jaké politiky by byly zapotřebí k dosažení téměř nerealizovatelného cíle udržet vzestup teplot pod hranicí 1,5°C. IPCC na to odpověděl, že je to opravdu téměř nedosažitelné a že by to vyžadovalo během dvanácti let podstoupit totální hospodářskou transformaci.

V poslední velké zprávě přitom IPCC konstatoval, že neučiníme-li pro zastavení klimatických změn vůbec nic, pak se jejich dopad bude rovnat snížení celkových příjmů o 0,2–2 procenta do 70. let tohoto století – to se podobá dopadům jedné hospodářské recese.

Na klimatické změny bychom neměli reagovat vytyčováním nákladných a nereálných cílů ve snižování emisí, ale měli bychom srazit cenu budoucí zelené energie pod cenu fodilních paliv. Aby si přechod na zelenou energii mohl každý dovolit. Skutečný přechod tedy vyžaduje nejprve investice do výzkumu a vývoje zelené energie.

Centrum Kodaňského konsensu, v jehož čele stojím, už dřív sestavilo expertní panel složený z ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, který měl diskutovat o řešeních klimatických změn. Panel dospěl k závěru, že by se měly dramaticky – na 0,2 procenta globálního hrubého domácího produktu – zvýšit výdaje na výzkum a vývoj. Byl by to ekonomicky méně bolestný a mnohem efektivnější způsob, jak řešit klimatický problém.

Vyhlášení „klimatické krize“ se dostane do titulků a politici i aktivisté mají hned lepší pocit. Planetě ale planá rétorika, která ignoruje ekonomickou realitu a zdravý rozum, však planetě nepomůže.

Pro Finmag z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Copyright: Project Syndicate, 2019

Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg

Hostující profesor Kodaňské obchodní fakulty a ředitel think tanku Centra Kodaňského konsensu. Napsal mimo jiné knihy The Skeptical Environmentalist (Skeptický ekolog), Cool It (Zchlaďte hlavy), How to Spend $75 Billion to... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jaroslav B. Kořínek | 29. 5. 2019 08:48

Co chtějí Zelení? Nízké emise, eco-friendly zdroj energie, malé dopady na životní prostředí.
Co to znamená? Jádro. Nejefektivnější, udržitelné, osvědčené, bezpečné.
Co Zelení nechtějí? Jádro.
Co jsou tedy Zelení? ... Áno.

+31
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK